Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 899/08 #1Usnesení ÚS ze dne 28.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádři... více
Věcný rejstříkvazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.899.08.1
Datum podání08.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.5, § 192, § 72 odst.1, § 18 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 899/08 ze dne 28. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti L. Ž., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Kozí 4, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. 5 T 33/2008 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2008 sp. zn. 7 To 115/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 5 T 33/2008 bylo rozhodnuto tak, že podle § 71 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Téhož dne vydal tento soud usnesení, jímž v souladu s ust. § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu, za použití § 18 odst. 1 trestního řádu, věc předložil k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu České republiky, neboť Městský soud v Brně se nepovažoval za příslušný k projednání věci a rozhodnutí o podané obžalobě. Proti prvně jmenovanému usnesení podal stěžovatel posléze stížnost, která však byla Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. 7 To 115/2008 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž především namítá porušení svého práva na zákonného soudce zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny, ke kterému dle jeho názoru došlo tak, že rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle ust. § 71 odst. 5 trestního řádu bylo učiněno místně nepříslušným soudem. Stěžovatel má za to, že neexistují žádné výjimky z pravidla zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, a to ani v případě, že státní zástupce podá obžalobu nesprávně k místně nepříslušnému soudu. Stěžovatel měl právo, aby o této velmi podstatné záležitosti, jakou je rozhodnutí o ponechání ve vazbě, rozhodoval jeho zákonný soudce. Nestalo-li se tak, pak měl být po uplynutí zákonem stanovené 30 denní lhůty z vazby propuštěn na svobodu. Jeho další držení ve vazbě je z výše uvedených důvodů nezákonné a protiústavní, přičemž tento stav měl napravit Krajský soud v Brně rozhodující o stížnosti, protože tak však neučinil, napadá stěžovatel i jeho rozhodnutí.

Stěžovatel dále namítal nerespektování judikatury Ústavního soudu o nutnosti slyšení obviněného v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. O ponechání ve vazbě bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen ani sám stěžovatel, ani jeho obhájce. Stěžovateli tak byla odepřena možnost vyjádřit se k vazebním důvodům, což je v rozporu s již zmiňovaným čl. 5 a 6 Úmluvy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podle své Ústavy je Česká republika - mimo jiné - právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Chránit tato práva a svobody přináleží soudům (čl. 4 Ústavy ČR), které ve výkonu soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž soudce je ve svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož i nestrannost jejího výkonu, jsou zvlášť zdůrazněny dalším ústavním příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Zmíněný ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Provedení tohoto ústavního imperativu pak přikazuje ústavní pořádek republiky v čl. 38 odst. 1 Listiny zákonu, jímž je v oblasti trestního soudnictví předpis trestního řádu. Otázku místní příslušnosti upravuje tento v ustanovení § 18 an.

Správně stanovená příslušnost soudu je bezpochyby základem spravedlivého procesu. Hlavní líčení v trestním řízení by mělo proběhnout před soudem, který je k projednání věci povolán, v opačném případě to může mít vážné důsledky pro samotné meritorní rozhodnutí. Ve fázi řízení, kdy je státním zástupcem podána obžaloba, je proto soud povinen přezkoumat mimo jiné i svou příslušnost k projednání a rozhodnutí věci a k tomu slouží institut předběžného projednání obžaloby. Není totiž vyloučeno, že soud, u něhož byla podána obžaloba, může posléze dospět k závěru, že není věcně nebo místně příslušný. Tato okolnost mnohdy vyplyne teprve po přezkoumání jiných hledisek, např. při odchylném posouzení skutku podle jiného ustanovení trestního zákona, než jak jej kvalifikoval státní zástupce v obžalobě, může dojít ke změně příslušnosti mezi soudy (srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář - II. díl, 4. vydání, C.H.Beck, 2002, str. 1237).

Jestliže tedy Městský soud v Brně po podání obžaloby zjistil, že není příslušný k projednání věci, pak zcela v souladu s procesními předpisy, upravujícími předběžné projednání obžaloby, předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je nadbytečné, aby jako nepříslušný soud dále přezkoumával obžalobu ze všech dalších hledisek. Jedinou výjimku z tohoto pravidla představuje rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného. Dle ust. § 192 trestního řádu je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby. Toto ustanovení navazuje na zásadu vyjádřenou v § 72 odst. 1, věta první trestního řádu, podle níž jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Obsahově jde o ustanovení korespondující s povinností rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nebo se propouští na svobodu, již má soud ve věci po podání obžaloby v souladu s ust. § 71 odst. 5 trestního řádu. Jeho význam spočívá v připomenutí či zdůraznění této jinak generálně stanovené povinnosti soudu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, v projednávaném případě byl Městský soud v Brně ze zákona, a tedy v souladu s čl. 38 odst. 1, věta druhá Listiny, věcně i místně příslušným soudem pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě. Jeho příslušnost byla založena podáním obžaloby státním zástupcem a takto založená příslušnost trvá až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V postupu Městského soudu v Brně tedy nelze v žádném případě spatřovat stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud ČR není při svém rozhodování vázán právním názorem předkládajícího soudu a otázku příslušnosti posuzuje pouze na základě zákonných hledisek. Nelze tedy až do okamžiku vydání jeho rozhodnutí předjímat, zda soud, jež se považuje za nepříslušný, takovým skutečně je či není.

K námitce absence slyšení postačí odkázat na závěry přijaté ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, v němž Ústavní soud shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04). V ostatních případech při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou ani nepravděpodobná, ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.

V daném případě Městský soud v Brně rozhodoval o dalším trvání vazby po podání obžaloby dle ust. § 71 odst. 5 trestního řádu, na něž se s ohledem na shora uvedené nevztahuje bezvýjimečná povinnost provést před samotným rozhodnutím o vazbě slyšení obviněného a z přiložených listin nevyplývá, že by stěžovatel sám požádal o slyšení a tento svůj požadavek ještě relevantně odůvodnil. Ve světle těchto skutečností nemá tedy Ústavní soud nic, co by postupu obecných soudů vytkl.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru