Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 898/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
soudce/podjatost
Obnova řízení
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.898.15.1
Datum podání26.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 25


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 898/15 ze dne 5. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve VTOS Věznice Karviná, právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 7 Td 8/2015-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 3. 2015 a na základě výzvy Ústavního soudu doplněna dne 29. 4. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se v řízení před Nejvyšším soudem domáhal delegace řízení o povolení obnovy, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, na Městský soud v Praze. Svoji žádost odůvodnil tím, že s ohledem na místo spáchání skutku a jeho značnou medializaci sdělovacími prostředky není možné, aby Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci rozhodovaly naprosto nezávisle a objektivně.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl o tom, že věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2014 se podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"), tomuto soudu neodjímá. Předně poukázal na skutečnost, že již v minulosti rozhodoval o dovolání stěžovatelových spoluobviněných, přičemž v usnesení ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1608/2014 konstatoval, že z průběhu trestního řízení nelze nijakým způsobem dovodit, že krajský soud dokazování prováděl a důkazy hodnotil způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci. Dodal, že ani skutečnost, že trestná činnost daného typu (loupežná vražda dvou osob) vyvolala pozornost médií, není v takových případech neobvyklá a výjimečná. Zásadně tedy nemůže být pravidlem, že místní medializací případu soud (jako celek) pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout a tato mu bude odňata postupem podle § 25 trestního řádu. Pro takový postup musí svědčit takové okolnosti případu, které by ve svém souhrnu bylo možno považovat za důležité důvody ve smyslu ustanovení § 25 trestního řádu. Takovéto důvody ale Nejvyšší soud v této věci neshledal. Konečně uvedl, že námitka obviněného, dle něhož rozsáhlá medializace celého případu vyvolala (resp. může vyvolat) neobjektivní rozhodnutí krajského i vrchního soudu, by navíc musela platit v podstatě na všechny soudy v republice (neboť medializace má celostátní dosah).

4. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud interpretoval dané ustanovení svévolně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Postup podle § 25 trestního řádu by měl dle jeho názoru připadat v úvahu tehdy, kdy zde není dána přímo podjatost jednotlivých soudců, ale celá kauza je v daném regionu natolik citlivě vnímána s ohledem na místní souvislosti, že lze mít pochybnost o spravedlivém procesu vedeném místně příslušným soudem, byť nejsou přímo splněny zákonné předpoklady pro vyloučení konkrétních soudců. Tvrdí, že medializace případu v jeho věci přesáhla režim objektivního zpravodajství a Nejvyšší soud pochybil, pokud se nezabýval a neprovedl důkaz veškerými televizními vstupy a novinovými články, které byly v kauze pořízeny.

II.

5. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Toto ustanovení dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany Ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a jako takový není povolán k instančnímu přezkumu celkové zákonnosti či věcné správnosti jimi vydaných rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Z výše uvedeného shrnutí napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti plyne, že argumentace stěžovatele je pouze pokračující polemikou s rozhodnutím Nejvyššího soudu a postrádá ústavně právní rozměr. Napadené rozhodnutí je logicky, racionálně a srozumitelně odůvodněno a nelze v něm spatřovat žádný exces, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právní názor v něm uvedený je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dle níž ani případný mediální tlak v obecné rovině nezakládá důvod zpochybňovat nezávislost a nestrannost konkrétního soudu. Není-li prokázána souvislost mezi výroky v médiích a rozhodnutím soudu, je potřeba vycházet z objektivity a nestrannosti soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1418/12 ze dne 14. 10. 2014, odst. 24). Nejvyšší soud ve věci žádné známky neobjektivního přístupu neshledal a stěžovatel je v ústavní stížnosti ani netvrdí. Skutečnost, že stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, nečiní toto rozhodnutí svévolným.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru