Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 891/08 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/ochrana
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.891.08.1
Datum podání08.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3, § 142 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 891/08 ze dne 5. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Z. P., zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem Advokátní kanceláře v Přerově, Jiráskova 9, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově sp. zn. 11 C 4/2001 ze dne 11. 8. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. 12 Co 1068/2006 ze dne 19. 12. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 10, čl. 11 odst.1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Přerově, kterým bylo vyhověno žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že podílové spoluvlastnictví žalobců a stěžovatelky bylo zrušeno. Nemovitosti byly přikázány včetně příslušenství do společného jmění žalobců a byla jim uložena povinnost vyplatit stěžovatelce na vyrovnání podílů částku 1.160.000,- Kč. Krajský soud se s rozhodnutím nalézacího soudu ztotožnil, avšak změnil jej pokud jde o výši částky, která má být vyplacena stěžovatelce na částku odpovídající aktuální ceně nemovitosti, tj. 1.200.000,- Kč (stěžovatelka požaduje rovněž zrušení rozhodnutí odvolacího soudu).

Stěžovatelka soudům vytýká nesprávný proces hodnocení provedených důkazů. Je přesvědčena, že soudy se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co bylo účastníky tvrzeno ve vztahu k projednávané věci. Pouhé vyjmenování řady provedených důkazů bez jejich vnitřního souvislého hodnocení soudem, dává možnost jen spekulovat, které důkazy považoval soud za relevantní podklad svého rozhodnutí. Právní závěr soudů představuje jen záměr takto o žalobě rozhodnout bez toho, co by bylo logicky vyvozeno z provedených důkazů. Soudy nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, čímž dochází k extrémnímu nesouladu mezi právním závěrem a současným skutkovým stavem věci. Hodnocení soudů jde mimo dobré mravy, neboť v dané věci je nepochybné a zřejmé, že žalobci nerealizovali možné předkupní právo ke spoluvlastnickému podílu, ač jim v tomto řešení nic nebránilo. Soudy pomíjí, že chování žalobců ve vztahu k stěžovatelce jde mimo morálku a morální principy, přičemž tyto skutečnosti mají vliv i na stanovení předpokládané hypotézy právní normy, tedy stanovení "důvodů zvláštního zřetele hodných". Soudy neobjasnily, proč jsou tyto zjištěné okolnosti posuzovány jako nedostačující pro důvody zvláštního zřetele hodné, když za právně významné byly vždy považovány sociální a zdravotní poměry, okolnosti, péče a zhodnocení nemovitosti, účelné využití apod. Závěr soudu o "nemožnosti spravedlivě požadovat na žalobcích, aby setrvávali ve spoluvlastnictví se stěžovatelkou" nemá žádnou oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky ohledně nedostatků v provedeném dokazování. Naopak z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se zabývaly důvodností návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví, přičemž zjišťovaly všechny okolnosti podstatné pro právní posouzení věci. Rovněž bylo podrobně zjišťováno, zda ve věci nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby dle § 142 odst. 2 obč. zák. Hodnocení důkazů tak odpovídalo požadavkům stanoveným v ust. § 132 o.s.ř. a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by některé důkazy byly favorizovány v neprospěch stěžovatelky. Soudy také podrobně zdůvodnily, proč nebyly provedeny další stěžovatelkou navrhované důkazy a v tomto směru nelze v procesu dokazování dovodit pochybení z důvodů tzv. "opomenutých důkazů".

V řízení bylo přihlédnuto k tomu, že nemovitost nelze reálně rozdělit, přičemž mezi spoluvlastníky nemovitosti dochází k neustálým konfliktům, které je nutné řešit soudní cestou, případně u přestupkové komise. Dohoda o společném užívání nemovitosti, o jejím udržování a opravách je téměř nemožná, žalobci jsou většinovými vlastníky nemovitosti a mají prostředky na vyplacení vyrovnávacího podílu stěžovatelce. Soudy vzaly v úvahu délku spoluvlastnictví, věk stěžovatelky a posuzovaly její zdravotní stav na základě znaleckého posudku (z nějž vyplynulo, že negativní dopad může mít jak odstěhování stěžovatelky, tak ponechání v dosavadním konfliktním prostředí). Vzhledem k tomu, že žalobci stěžovatelce nabízeli odkoupení jejího podílu již bezprostředně po povodni v roce 1997, poté v roce 2000 před zahájením soudního řízení a dále několikrát během řízení, přičemž jí bylo nabídnuto i odkoupení jejího podílu se současným zřízením věcného břemene, což stěžovatelka odmítala, neshledaly soudy na straně žalobců spekulativní úmysl. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, včetně námitek apelujících na morální postoje, zvažovaly stáří a zdravotní stav stěžovatelky, ovšem v kontextu všech podstatných skutečností, tj. i přetrvávajícího konfliktního prostředí a neschopnosti komunikace mezi spoluvlastníky, vyžadující následná řešení soudní cestou. Své právní závěry soudy patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výhradně záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky dle § 142 odst. 2 obč. zák. pro zamítnutí žaloby, neboť nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování spoluvlastnictví, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. V projednávané věci nebyly přijaty právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru