Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 89/98Nález ÚS ze dne 03.05.2000K výkladu § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou práv... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/18 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.89.98
Datum vyhlášení07.06.2000
Datum podání24.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 89/98 ze dne 3. 5. 2000

N 66/18 SbNU 93

K výkladu § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997, č.j.

2 Cdon 1615/96-160, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu

v Ostravě ze dne 20. 8. 1996, č.j. 9 Co 512/96-133, a rozsudkem

Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 5. 1993, č.j. 18

C 292/93-110, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení

aj. K., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala dne 24. 2. 1998 ústavní stížnost, která

byla osobně doručena Ústavnímu soudu téhož dne. Ústavní stížnost

směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997,

č.j. 2 Cdon 1615/96-160. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání

stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.

8. 1996, č.j. 9 Co 512/96-133, kterým byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 5. 1993, č.j. 18

C 292/93-110. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými

rozhodnutími porušena její práva podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR

a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 18

C 292/93, který je veden u Okresního soudu Frýdek-Místek,

vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě

žaloby vedlejšího účastníka zrušil v I. části rozsudku okresní

soud kupní, resp. postupní a darovací smlouvu, uzavřenou mezi ním

a stěžovatelkou podle § 8 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

(dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění v části, v níž se

darem převádějí blíže specifikované nemovitosti a v II. části

výroku rozsudku zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení

pozemků. V odvolání stěžovatelka okresnímu soudu mimo jiné vytkla,

že se nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně

převáděných pozemků navrhovateli. Případný souhlas či nesouhlas

vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní. Krajský soud

rozsudek okresního soudu potvrdil s odvoláním na nesporná skutková

zjištění a na výklad § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) v judikatuře

Nejvyššího soudu (3 Cdon 1041/96) a Ústavního soudu (č. 131/1994

Sb.). Současně dospěl k závěru (č.l. 137 soudního spisu), že

v řízení nebyla tvrzena, tím méně prokázána, existence jakéhokoli

souhlasu s uhrazením ceny předmětných pozemků. Zmíněný souhlas je

souhlasem podle hmotněprávního předpisu a nepřichází do úvahy

poučovací povinnost soudu podle § 5 o.s.ř. Dále zamítl návrh na

připuštění dovolání, o které stěžovatelka požádala pro případ

potvrzení prvoinstančního rozsudku. V dovolání stěžovatelka

zopakovala svou argumentaci proti výkladu § 8 odst. 3 (4) zákona

o půdě. Znovu poukázala na význam tehdy platných směrnic (rozuměj

Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti

a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, č. j.

61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních

notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých

druhů nemovitostí okresními národními výbory) a zdůraznila, že

předmětná smlouva byla uzavřena již v roce 1961, nikoli až po

vydání této směrnice. Sankce nezaregistrování kupní smlouvy tak

tehdy nebyla dána, navíc vedlejší účastník jí pozemky dobrovolně

a bezplatně nabízel, ač na něj nebyl vykonáván nátlak. Odvolacímu

soudu vytkla jeho hodnocení postupu okresního soudu, který se

nezabýval pro nadbytečnost alternativním návrhem vedlejšího

účastníka na zaplacení ceny pozemků. Jde o nutnost vždy případný

souhlas zkoumat. Stěžovatelka přitom nebyla ani jednou

vyslechnuta, jednání se pro zdravotní potíže nemohla zúčastnit

a ztratila tak možnost udržet vlastnické právo. O dovolání rozhodl

Nejvyšší soud tak, že je připustil z důvodu § 238 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. a v rozsudku je zamítl.

Rozsudek o dovolání jako poslední prostředek, který jí

k ochraně jejího práva poskytuje zákon, napadla stěžovatelka

ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání

a dovolání. Její výtky lze shrnout do těchto základní bodů:

1) bylo rozhodnuto o faktickém odnětí vlastnictví k jejím

pozemkům bez její přítomnosti a bez toho, aby se mohla sama

vyjádřit. Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil neúčast

stěžovatelky při jednání okresního a odvolacího soudu, když

uvádí, že mohla kdykoli vyjádřit svůj souhlas s úhradou ceny

pozemků, naposled v odvolacím řízení. Stěžovatelka však

namítá, že naposled v odvolání okresnímu soudu vytkla, že se

nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně

převáděných pozemků vedlejšímu účastníku. Případný souhlas či

nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní,

pokud má být rozhodnuto ve prospěch navrhovatele. Neměla

možnost se řízení zúčastnit a tím vyslovit souhlas nebo

nesouhlas se zaplacením kupní ceny;

2) nebyl správně posouzen § 8 odst. 4 zákona o půdě. Okresní

soud zamítl návrh vedlejšího účastníka na zaplacení pozemků

bez jakéhokoli zdůvodnění pro nadbytečnost. V odvolání

stěžovatelka okresnímu soudu mimo jiné vytkla, že se

nezabýval otázkou případného zaplacení ceny bezúplatně

převáděných pozemků navrhovateli. Případný souhlas či

nesouhlas vlastníka je přitom pro konečné rozhodnutí zásadní.

Krajský soud však vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu (srov.

R 16/96, s. 51), který se však vztahuje na jiný případ. Pro

rozhodnutí okresního i krajského soudu byl rozhodující

nesouhlas se zaplacením pozemků. Nešlo proto o poučovací

povinnost, nýbrž o zákonný předpoklad aplikace § 8 odst. 4

písm. a) zákona o půdě. Zákonná podmínka má být vždy zkoumána

z iniciativy soudu. Absence vyjádření stěžovatelky nemohla

být vyložena tak, že soud může rozhodnout podle vlastního

uvážení;

3) pozemky převáděné bezúplatně nepatřily k budově uvedené ve

smlouvě kupní. Pozemky jí byly nabídnuty vedlejším účastníkem

bezúplatně, protože nechtěl nést břemeno práce v zemědělském

družstvu. Vedlejší účastník se též vzdal možnost darování

kdykoli v budoucnosti odvolat. Nebyl též na něj činěn žádný

politický nátlak a nejednal v tísni.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se

vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. H. M., která uvedla, že

Nejvyšší soud ČR připustil dovolání a rozhodl, vázán dovolacími

důvody v otázce nesprávného právního posouzení věcí a dále

z úřední povinnosti o tom, zda řízení netrpělo vadami ve smyslu

§ 237 odst. 1 o.s.ř., popř. jinými vadami, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dalším odkázala na

odůvodnění rozsudku a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti. Vedlejší účastník poukázal zejména na rozsudek

dovolacího soudu a argumenty v něm uvedené a navrhl ústavní

stížnost zcela zamítnout.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje

včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť

stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně

zaručených základních práv a svobod podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR

a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

K jednotlivým výše formulovaným stížnostním bodům je třeba uvést:

ad 1)

Stěžovatelka měla možnost vyjádřit své stanovisko vyjadřující

ochotu zaplatit cenu pozemků a ponechat si je tak ve svém

vlastnictví. To, že nebyla přítomna osobně řízení před okresním

nebo krajským soudem, nelze hodnotit jako porušení čl. 36 odst.

1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť rozhodující nebylo její ústní

prohlášení před soudem, nýbrž prohlášení o tom, že jako vlastník,

jež nabyl pozemky v zákoně popsaným způsobem, uhradí cenu

darovaných pozemků podle cenových předpisů platných ke dni 24.

června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude

posuzovat podle druhu kultury v době darování. Takový souhlas

mohla vyjádřit i prostřednictvím svého právního zástupce, který

byl při soudním jednání přítomen. Ustanovení, že souhlas se může

učinit pouze ústně, a to vůči soudu, v zákoně o půdě obsaženo

není. Proto nebyl ani důvod zjišťovat, zda měl pravdu vedlejší

účastník, který namítal, že zdravotní stav stěžovatelky později

umožňoval, aby se k soudu dostavila.

Stěžovatelka se pouze snaží dohnat to, co zameškala během

nalézacího a odvolacího řízení a co se jí nepodařilo napravit ani

v rámci dovolacího řízení. Nakonec ani v ústavní stížnosti své

stanovisko nemění, neboť v ní (což však není pro posouzení

ústavnosti postupu Nejvyššího soudu vůbec významné) v dodatku

prohlašuje, že souhlasí s úhradou ceny pozemku v případě, že bude

nárok vedlejšího účastníka shledán oprávněným, ale současně jako

základ uvádí, že s návrhem vedlejšího účastníka zcela nesouhlasí.

Ústavní soud si je vědom významu ochrany vlastnického práva

podle čl. 11 odst. 1 Listiny i v případech restitucí formou

předvídanou § 8 odst. 4 zákona o půdě. Takovéto prohlášení

o ochotě zaplatit za pozemky po proběhlém řízení však již nemůže

mít právní význam. Mělo být učiněno v předchozím řízení, a to se

nestalo. Úkolem soudu v něm nebylo poučovat nebo vyzvat

stěžovatelku, aby souhlas vyslovila, nýbrž zjistit, zda s návrhem

vedlejšího účastníka, který měl alternativní podobu, souhlasí nebo

nesouhlasí. Ani v ústavní stížnosti však stěžovatelka souhlas se

žalobou ve smyslu § 8 odst. 4 nevyslovila. Teprve pro případ

neúspěchu volí cestu zaplacení ceny pozemků. Zákon však tento

souhlas požaduje předem, aby o něm mohl soud rozhodnout, a nikoli,

aby soud rozhodl, a aby se teprve následně vlastník rozhodl, že

cenu zaplatí. Nesouhlasila-li stěžovatelka s žalobním návrhem

vůbec, nesouhlasila s jeho základem, takže vylučovala oba druhy

rozhodnutí nalézacího soudu.

Postup soudu v tomto případě není založen na zjištění, s čím

by vlastník souhlasil v případě neúspěchu v soudním řízení. Je

založen na zjištění, zda vlastník ještě před vynesením rozsudku

uznává důvodnost žaloby a chce darované pozemky zaplatit podle

pravidel § 8 odst. 4 zákona o půdě, anebo že důvodnost žaloby

popírá. Ve druhém případě soud rozhodne o zrušení příslušné části

předmětné smlouvy, aniž by byl povinen se pro tento případ

dotázat, zda alespoň nyní souhlasí se zaplacením kupní ceny za

darované pozemky.

ad 2)

Pokud jde o námitky stěžovatelky k výkladu a použití § 8

odst. 4 zákona o půdě, je třeba uvést tyto důvody

neopodstatněnosti stížnosti. Ústavní soud se především musel

vypořádat s ústavní argumentací stěžovatelky, která v postupu

a rozhodnutí obecných soudů spatřuje porušení svého vlastnického

práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo

vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu." Především Ústavní soud přihlédl k tomu,

že stěžovatelka nespojila svou ústavní stížnost s návrhem na

zrušení výše citovaných částí § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění

pozdějších předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal

důvody pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této

souvislosti na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterým byl

zamítnut návrh na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým bylo

uvedené ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen

rozdíl mezi vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve

srovnání s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu

vlastnického práva na současného vlastníka.

Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelky, Ústavní soud

se s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb.

Ústavní soud zdůraznil, že § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) je

ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba

spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů

v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou

(původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je

předpokládá § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými

osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy

platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem

spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního

hospodářství, č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci

smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům

a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory),

kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní

svoboda vlastníků.

To však neznamená, že smlouvy, uzavřené před vydáním této

směrnice, ve kterých docházelo k obdobným situacím, nespadají pod

režim § 8 odst. 4 zákona o půdě. V případě, že vlastník pozemku

své pozemky bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní

smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky

ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny,

nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, není rozhodující, zda

se postupovalo podle dané směrnice, nýbrž to, zda k tomu došlo

v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§ 1 odst. 1

zákona o půdě).

ad 3)

Pokud jde o námitku, že pozemky převáděné bezúplatně

nepatřily k budově uvedené ve smlouvě kupní, je třeba poukázat na

účel a smysl přijaté právní úpravy, která řeší nápravu situace,

kdy byl možný prodej budovy jen s podmínkou současného darování

určitých pozemků. Kromě toho jde o námitku, kterou bylo třeba

uplatňovat v řízení před obecnými soudy, což se nestalo, jak plyne

z rozsudku odvolacího soudu (viz i odvolání na č.l. 118 až 120

soudního spisu).

K tvrzení stěžovatelky, že k nátlaku v roce 1961 nedošlo, je

třeba uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž

o druhý případ, se kterým počítá § 8 odst. 4 zákona o půdě, tj.

o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě jednání svobodné

či jednání v tísni není třeba prokazovat, neboť se vychází

z objektivní situace a povahy majetkových vztahů a majetkoprávních

úkonů založených v civilizované společnosti na vztazích

ekvivalence. Situace, ve které k takovým neekvivalentním převodům

docházelo, nevznikla v důsledku přijetí uvedené Směrnice v roce

1964, nýbrž předchozí politikou státu, zaměřenou na kolektivizaci

spojenou s vytvářením nových právních institutů užívání půdy, ve

kterých tato půda pro vlastníky prakticky ztratila hodnotu

a jejich vlastnická oprávnění byla zredukována na pouhé

"vlastnění". Již v roce 1951 stanovil § 1 zákona č. 65/1951 Sb.,

o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, že

k převodu nemovitosti a k pronájmu zemědělské nebo lesní půdy je

třeba přivolení okresního národního výboru a příčí-li se převod

nebo pronájem obecnému zájmu, okresní národní výbor přivolení

odepře. Tento proces byl formálně dovršen nikoli až zmíněnou

směrnicí, která ani není právním předpisem, nýbrž jen návodem pro

postup příslušných orgánů, nýbrž právním aktem nejvyšší právní

síly v podobě čl. 8 odst. 3 Ústavy ČSSR z roku 1960, který

stanovil, že "půda, sdružená ke společnému družstevnímu

hospodaření, je ve společenském užívání jednotných zemědělských

družstev".

Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo

zasaženo základní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 11 odst. 1

Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy

křivd z let 1948 až 1989. Proto nedošlo ani k porušení čl.1 a čl.

90 Ústavy ČR. Nebyly tak shledány důvody, proč by se měl Ústavní

soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách a bylo

proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§ 82 odst. 1 zák.

č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru