Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 89/97Nález ÚS ze dne 28.12.1999Zachování účinků podaného návrhu (žaloby)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/16 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.89.97
Datum vyhlášení25.01.2000
Datum podání17.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 36 odst.1, § 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 89/97 ze dne 28. 12. 1999

N 185/16 SbNU 339

Zachování účinků podaného návrhu (žaloby)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti E. Ch., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997,

čj. 28 Ca 106/96-9, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu

hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ

395/95, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení

a Školského úřadu Praha 4 jako vedlejšího účastníka řízení, mimo

ústní jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997,

čj. 28 Ca 106/96-9, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy,

pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla ústavní stížností podanou k poštovní

přepravě dne 17. 3. 1997 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996,

čj. PÚ 395/96, kterým pozemkový úřad rozhodl podle § 9 odst. 4

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatelce se nevydává nemovitost

č.p. 140/57 v k.ú. L.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Navrhovatelka 26. 9. 1991

adresovala Školské správě v Praze výzvu k vydání uvedeného pozemku

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Pozemek jí vydán nebyl a proto podala dne 19. 3. 1992 žalobu

k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Dne 14. 11. 1994 tento soud svým

usnesením sp. zn. 27 C 150/92 řízení zastavil a věc postoupil

Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkovému úřadu, jako orgánu věcně

příslušnému, neboť v době odnětí byl uvedený pozemek evidován jako

role a nyní je veden jako ostatní plocha.

Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že

restituční nárok stěžovatelů nebyl u pozemkového úřadu uplatněn

v zákonné lhůtě podle § 13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1.

1993. Pokud oprávněné osoby z neznalosti zákona uplatnily výzvu

k vydání zemědělského majetku u nepříslušného orgánu, byť i ve

lhůtě uvedené v ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb., pak

takovou výzvu považuje pozemkový úřad za neúčinnou.

Městský soud v Praze svým rozsudkem rozhodnutí pozemkového

úřadu potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatnění

nároku na vydání nemovitosti podle § 9 odst. 1 zákona o půdě má

účinky procesněprávní. Ty jsou ve smyslu ustanovení § 104 odst.

1 občanského soudního řádu zachovány. K tomu, aby byly zachovány

i hmotněprávní účinky, jak dále konstatuje, musí být splněny

hmotněprávní podmínky podle zákona o půdě. Nesplnění byť jediné

podmínky znamená, že požadavku na vydání majetku nelze vyhovět.

Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím správního orgánu

i rozhodnutím Městského soudu v Praze byla zasažena její ústavně

zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 9 odst.

3 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového

protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod. Uvádí, že zejména Městský soud v Praze se neřídil, ani

dostačujícím a přesvědčivým způsobem nevypořádal, s ustanovením

§ 104 odst. 1 o.s.ř., podle kterého právní účinky spojené

s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Podle

jejího názoru omezení tohoto ustanovení pouze na procesněprávní

účinky nemá oporu v platném právu a jedná se o velmi restriktivní

výklad, který zasahuje do principů napravování křivd spáchaných

minulým režimem a tím i do procesu demokratizace společnosti.

Navíc poukázala na skutečnost, že praxe restitucí byla

v počátečním stadiu nepřehledná a judikatura nejednotná.

Připomenula rovněž judikaturu Ústavního soudu, která nedodržuje

procesní přísnost v restitučních věcech. Závěrem navrhla zcela

vyhovět její stížnosti a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn.

28 Ca 106/96, zrušit.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které ji zákon k ochraně jejích práv poskytuje

v průběhu celého řízení. Ústavní stížnost proto byla shledána

přípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze

se vyjádřila předsedkyně senátu, která v podstatě shrnula

argumentaci z odůvodnění rozsudku a zdůraznila, že pozemkový úřad

se s věcí poprvé setkal až 24. 2. 1995, kdežto žaloba ze dne 25.

3. 1992 směřovala proti Školské správě Praha 4. Z celého spisu,

sp. zn. 27 C 150/1992, také nelze dovodit, že by se pozemkový úřad

jinak dověděl o uplatnění nároku na vydání pozemku p.č. 140/57.

Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, se svého postavení

vzdal, stejně jako Pozemkový fond ČR. Za Školský úřad Praha 4 se

vyjádřila jeho ředitelka, která uvedla, že Školský úřad Praha 4

nemůže mít v předmětné věci postavení vedlejšího účastníka řízení,

neboť není právním nástupcem Školské správy Praha 4. Současně

výslovně vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání stejně

jako navrhovatelka. Účastník řízení ve stanovené lhůtě souhlas

nevyjádřil a protože byl upozorněn na možnost postupu podle § 103

o.s.ř., bylo rozhodnuto mimo ústní jednání.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody

stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených

listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru opodstatněná, neboť

stěžovatelce se podařilo prokázat porušení jejího ústavně

zaručeného základního práva a svobody.

Při posuzování věci se II. senát řídil právním názorem, který

Ústavní soud již vyslovil v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 28/97 (Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, nález č. 115),

a zejména v nálezu, sp. zn. II. ÚS 473/97, kde konstatoval, že

zákon o půdě je nepochybně ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, předpisem speciálním. Každý

z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění nároků,

včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby věc vydala

a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního (pozemkového)

úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít, a v praxi také

dochází, k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho restitučního

zákona se posléze ukáže být nárokem podle jiného z nich, a to

povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již uplynuly. Pokud

tedy soud v řízení o žalobě oprávněné osoby dospěje k závěru, že

uplatněný nárok by se neměl řídit zákonem č. 87/1991 Sb., ale

právě zákonem o půdě, nezbývá mu, nežli řízení podle § 104 odst.

1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému pozemkovému úřadu.

Jiný postup možný není, neboť není dána pravomoc soudu - o věci se

rozhoduje ve správním řízení a o opravném prostředku rozhoduje

příslušný krajský soud ve správním soudnictví.

Ústavní soud došel k závěru, že je nesporné, že nároky

stěžovatelů postupem podle zákona o půdě musely být v daném

případě uplatněny do 31. 1. 1993, s ohledem na § 122 odst. 3 o.z.

konkrétně do 1. 2. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení

k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto

datu, nelze podle názoru Ústavního soudu hledat východisko jen

v tom, že občanský soudní řád je předpisem procesním, zatímco

zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak

i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat v logickém

a gramatickém výkladu ustanovení § 104 odst. 1 věty druhé o.s.ř.

Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě proto

zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co má

teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat

zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně

muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku. Zachovanými

účinky podaného návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je,

takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak,

jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl

ustanovení § 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení

by ani nebylo spravedlivé, neboť mnohé lhůty mohou uplynout dříve,

nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Kromě toho, platí-li

v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní

připustit, aby šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto

zásadu obrátili, to, že tento soud po mnohdy víceletém soudním

řízení dospěje nakonec k závěru, že není pravomocný o věci

rozhodnout.

Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak

je ve výroku uvedeno, když dospěl k názoru, že postupem soudu bylo

porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1

a 2 Listiny, které zaručuje každému domáhat se stanoveným způsobem

svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu a současně právo obrátit se na soud, aby

přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy v případě,

že tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím takového

orgánu. Protože v projednávané věci trpí obě rozhodnutí napadená

ústavní stížností stejnou vadou, bylo z důvodu procesní ekonomie

rozhodnuto o zrušení jak rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

27. 1. 1997, čj. 28 Ca 106/96-9, tak rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 11. 3. 1996, čj. PÚ 395/96 (§ 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Jen mimochodem Ústavní

soud poznamenává, že správné označení spisu pozemkového úřadu je

PÚ 395/95, nicméně v rozhodnutí je použito označení PÚ 395/96.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. 12. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru