Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 89/17 #1Usnesení ÚS ze dne 11.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Trutnov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Trutnov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a j... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
soudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.89.17.1
Datum podání10.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 31, § 25, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 85 odst.2, § 23


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 89/17 ze dne 11. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. E., 2) M. E., 3) obchodní společnosti R., zastoupených JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 3 Tdo 1177/2016-30, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2016 č. j. 10 To 388/2015-1180 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. září 2015 č. j. 17 T 70/2014-1091, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně

zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byli první a druhý stěžovatel odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu, přičemž jim uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně jim byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil společně a nerozdílně uhradit způsobenou škodu. Dále jim byl uložen peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání patnácti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán. Třetí stěžovatelce byl podle § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodu a poskytování služeb souvisejících s nemovitostmi na dobu deseti let. Posledním výrokem bylo podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

3. Odvolání stěžovatelů a státního zástupce (podaného v jejich neprospěch) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Stěžovatelé podali proti usnesení krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. První stěžovatel namítá, že v jeho případě bylo porušeno právo na to, aby věc rozhodoval nestranný soud. Tvrdí, že předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Zdeněk Korf byl vůči němu podjatý ze stejného důvodu, pro který bylo rozhodnuto o podjatosti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. První stěžovatel totiž byl letitým přísedícím u tohoto soudu, kde byl jmenovaný předseda odvolacího senátu soudcem, přičemž mezi nimi došlo k opakovaným názorovým střetům při rozhodování v senátu.

6. Druhý stěžovatel argumentuje tím, že v jeho případě bylo porušeno právo na to, aby jeho věc rozhodoval nestranný soud, tedy Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou a nikoliv Okresní soud v Trutnově, a dále právo na nestranného soudce, což odůvodňuje tím, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně okresního soudu, která vůči němu po vyhlášení rozhodnutí podala značně subjektivně zabarvené trestní oznámení pro údajné pohrdání soudem, přičemž měla čas na to, aby trestní oznámení obsáhle odůvodnila a podávala policejnímu orgánu vysvětlení, a přitom žádala o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku. Má za to, že tento důvod podjatosti vyplynul ještě před vyhlášením rozsudku, neboť k jeho řádnému vyhlášení dle jeho názoru nedošlo.

7. Třetí stěžovatelka namítá obdobně jako druhý stěžovatel, že v jejím případě bylo také porušeno právo na zákonný a nestranný soud, neboť důvody podjatosti vůči Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou se vztahovaly výhradně na prvního stěžovatele. Nadto jí okresní soud uložil povinnost nahradit ve zkušební době způsobenou škodu, přičemž jí žádnou zkušební dobu nestanovil, čímž porušil čl. 39 Listiny.

8. Stěžovatelé dále tvrdí, že všechna napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá, porušující ústavní zásady. Odkazují přitom na argumentaci uplatněnou v odvolání a dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

11. Stěžovatelé 2) a 3) se dovolávají práva na nestranný soud, které mělo být porušeno tím, že jejich věc rozhodoval namísto příslušného soudu Okresní soud v Trutnově.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že právo na nestranného a zákonného soudce i zákonný soud je neodmyslitelnou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce a soudu je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS /03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297), nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016 (N 15/80 SbNU 191); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].

13. Garance nestranného a zákonného projednání věci může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle § 25 tr. řádu. Uvedený postup představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v článku 38 odst. 1 Listiny. Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012).

14. Jak se podává z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesením krajského soudu ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 10 Nt 454/2014 byla trestní věc stěžovatelů podle § 25 tr. řádu odňata místně příslušnému Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou a přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Trutnově. Bylo tak vyhověno návrhu prvního stěžovatele, odůvodněnému skutečností, že byl dlouholetým přísedícím u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a s tamními soudci byl v přátelských vztazích. Šlo tedy o odůvodněnou výjimku, pro niž byla zákonnou cestou prolomena místní příslušnost soudu k projednání předmětné věci. Bylo pak v zájmu účelnosti, hospodárnosti a rychlosti řízení, aby tato kauza, v níž měli stěžovatelé postavení spolupachatelů podle § 23 tr. zákona, byla projednána v jednom společném řízení. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by stěžovatelé 2) a 3) proti rozhodnutí o odnětí věci příslušnému soudu a přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně jakkoliv brojili, či že by námitku o porušení zákonného soudu uplatnili v řízení před okresním soudem či v odvolacím a dovolacím řízení. Činí-li tak až v ústavní stížnosti, jde o námitku nepřípustnou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016, N 145/82 SbNU 307).

15. Obdobně je nutno nahlížet na námitku prvního stěžovatele, že předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Zdeněk Korf byl vůči němu podjatý, když v minulosti byl soudcem na Okresním soudě v Rychnově nad Kněžnou, u něhož stěžovatel působil jako přísedící, a na námitku stěžovatele 2) o podjatosti soudkyně okresního soudu, neboť ani tyto námitky stěžovatelé neuplatnili včas v řízení před okresním soudem, ač tak mohli učinit. O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu totiž rozhoduje orgán, kterého se tyto důvody týkají, v případě námitky prvního stěžovatele senát, jehož je jmenovaný soudce krajského soudu předsedou, v případě druhého stěžovatele soudkyně okresního soudu, které se důvody tvrzené podjatosti týkaly (viz § 31 odst. 1 tr. řádu), přičemž proti takovým rozhodnutím je přípustná stížnost, o níž rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal (viz § 31 odst. 2 a 3 tr. řádu). Stěžovatelé proto nemohli u Nejvyššího soudu "dohánět" to, co zanedbali před soudy nižších stupňů v době, kdy dle jejich přesvědčení nastaly důvody uvedené v § 30 tr. řádu. Ty musely být známy stěžovateli 1) nejpozději při zahájení veřejného zasedání u krajského soudu, kterého se zúčastnil, a stěžovateli 2) při hlavním líčení v souvislosti s protokolovanou rozepří s obhajobou. Nejvyššímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že těmto námitkám nepřiznal relevanci [srov. též § 265b) odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Pro úplnost je však možno odkázat na str. 4 až 6 napadeného usnesení, v nichž Nejvyšší soud přesto stěžovatelům v této části vyložil, proč nebyly naplněny důvody vyloučení stanovené v § 30 odst. 2 tr. řádu.

16. Po věcné stránce stěžovatelé argumentují nesprávností a nespravedlivostí napadených rozhodnutí, přičemž pouze odkazují na odůvodnění svého odvolání a dovolání. Takto pojatá část ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, neboť stěžovatelé kromě obecného odkazu na porušení ústavních principů neuvádí, v čem konkrétně namítanou nespravedlnost a nesprávnost spatřují. Zcela tak přehlížejí zásadní rozdíl mezi rozhodováním obecných soudů a funkcí, kterou plní rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým, což je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není jej možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však tato část ústavní stížnosti založena toliko na odkazu na argumentaci v odvolání a dovolání, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si tuto argumentaci sám vyhledával, prováděl její selekci z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu neslučuje.

17. Z obsahu napadených rozhodnutí soudů okresního a krajského se ostatně nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním (o které stěžovatelé dovolání po věcné stránce opírali) uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovateli vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Uzavřel-li, že soudy plně v intencích § 2 odst. 5 tr. řádu zjistily skutkový stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu a své závěry v odůvodnění rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, je jeho závěr z ústavního hlediska akceptovatelný.

18. Shledává-li třetí stěžovatelka pochybení v tom, že jí okresní soud uložil povinnost nahradit ve zkušební době způsobenou škodu, přičemž jí žádnou zkušební dobu nestanovil, nic takového se z napadeného rozsudku nepodává. Uvedená povinnost podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku se zjevně vztahuje k prvnímu a druhému stěžovateli, což vyplývá z výroku o trestu týkajícího se těchto stěžovatelů i z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku. Výrok o trestu, pokud jde o třetí stěžovatelku, žádnou takovou povinnost neobsahuje.

19. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že napadený rozsudek okresního soudu nebyl řádně vyhlášen. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu se ani nepodává, že by takovou námitku stěžovatelé nebo státní zástupce ve svých odvoláních uplatnili, přičemž krajský soud sám v řízení, které probíhalo před okresním soudem, nezjistil žádnou významnou procesní vadu, pro niž by bylo nutné přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.

20. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a konečným právním posouzením věci, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti

účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru