Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 885/13 #1Nález ÚS ze dne 25.03.2014Řádné odůvodnění rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Obec Krabčice
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a... více
Věcný rejstříkodůvodnění
příslušnost/věcná
obchodní společnost/obchodní podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/72 SbNU 479
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.885.13.1
Datum vyhlášení01.04.2014
Datum podání12.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 9 odst.3 písm.g, § 200e, § 9 odst.3 písm.r, § 169 odst.2, § 104a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně, přičemž je nutné vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu. V situaci, kdy účastníci řízení zaujmou odlišné stanovisko než vrchní soud rozhodující o této otázce, lze legitimně požadovat, aby se soud v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti. Pokud tak soud neučiní, a navíc se v otázce určení věcné příslušnosti dostane mimo rámec své vlastní dosavadní judikatury, porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky obce Krabčice zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 25. března 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze
č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí dané věci stěžovatelky jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vrchní soud se vůbec nevypořádal s její argumentací ohledně věcné příslušnosti krajského soudu a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Závěrem stěžovatelka poukázala na to, že vrchní soud již ve zcela identické – ve sporu týkajícím se úhrady ceny za převod obchodního podílu – rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal v nastolené ústavněprávní otázce na svoji konstantní judikaturu, a to zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455), sp. zn. II. ÚS 2193/10, sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. června 2011 (N 126/61 SbNU 831) a nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479), v nichž konstatoval, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně, a to právě s ohledem na význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Dále zdůraznil, že za situace, kdy účastníci řízení zaujmou odlišné stanovisko než vrchní soud rozhodující o této otázce, lze legitimně požadovat, aby se soud v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné (ne)příslušnosti. V nyní projednávaném případě se však vrchní soud se stanoviskem stěžovatelky nikterak nevypořádal a své rozhodnutí neodůvodnil. Navíc popsané pochybení vrchního soudu nabývá na intenzitě právě ve světle jeho jiného rozhodnutí o věcné příslušnosti, když ve zcela identické věci stěžovatelky (ve sporu týkajícím úhrady ceny za převod obchodního podílu) rozhodl tak, že k projednání je příslušný krajský soud.

Ústavní soud konstatoval, že vrchní soud ve svém rozhodnutí nejen nedostál požadavku ústavně konformního výkladu ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., ale současně se v otázce určení věcné příslušnosti dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil. Z tohoto pohledu se tedy jednalo o rozhodnutí svévolné, které je navíc v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasahuje do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů napadené usnesení vrchního soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 885/13 ze dne 25. 3. 2014

N 41/72 SbNU 479

Řádné odůvodnění rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 885/13 ve věci ústavní stížnosti obce Krabčice, se sídlem Rovné 67, Krabčice, zastoupené JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem, se sídlem Jungmannova 1010, Roudnice nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012 vydanému v řízení o žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 1 375 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o převodu obchodního podílu, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a dále že věc bude postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Martina Maličkého, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. března 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze vydaného v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Martinovi Maličkému (dále též "vedlejší účastník") na zaplacení částky 1 375 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o převodu obchodního podílu. Dle přesvědčení stěžovatelky bylo postupem Vrchního soudu v Praze, který se nijak nevypořádal s její argumentací ohledně věcné příslušnosti a neodůvodněným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455), sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. září 2010 (N 183/58 SbNU 605) a sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479). Závěrem dodala, že před Krajským soudem v Ústí nad Labem je pod sp. zn. 20 Cm 55/2011 veden mezi totožnými účastníky řízení další spor týkající se úhrady ceny za převod obchodního podílu ve stejné obchodní společnosti. I v tomto řízení se Krajský soud v Ústí nad Labem domníval, že není věcně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, a věc proto předložil Vrchnímu soudu v Praze, jenž usnesením č. j. Ncp 3333/2011-22 ze dne 1. června 2012 rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, přičemž toto usnesení řádně odůvodnil. Stěžovatelka podle svých slov legitimně očekávala, že i v projednávané věci budou rozhodovat v prvním stupni krajské soudy, konkrétně Krajský soud v Ústí nad Labem. Nyní však nastala situace, kdy v jednom případě rozhoduje v prvním stupni krajský soud a v případě druhém by měl rozhodovat podle ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze v prvním stupni okresní soud.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze v podání ze dne 23. října 2013 označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Poukázal přitom na ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř."), podle něhož nemusí usnesení vydané dle § 104a o. s. ř. obsahovat odůvodnění. Takové usnesení je považováno za ústavně konformní i ze strany Ústavního soudu. V dané věci má však Vrchní soud v Praze za to, že rozhodnutí o věcné příslušnosti odůvodněno je, byť stručně, ve výroku I, v němž je odkazováno na ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s nímž je dovozována příslušnost okresních soudů. Tímto způsobem měl Vrchní soud v Praze, ve shodě s obvyklou praxí, sdělit účastníkům řízení, že nenalézá v § 9 odst. 2 až 5 o. s. ř. žádné ustanovení, které by v posuzovaném případě zakládalo příslušnost krajských soudů. K tomu Vrchní soud v Praze dodal, že podle jeho názoru stěžovatelka brojí spíše proti rozhodnutí samotnému, tj. ve skutečnosti je nespokojena s přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10.

Vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu vyjádření k věci samé, v němž se odvolával na žalobu vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 55/2011.

V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 6. března 2014, stěžovatelka reagovala především na vyjádření Vrchního soudu v Praze. Projevila jednak nesouhlas s jeho názorem, že v podstatě postačuje odkaz na paragrafované znění ve výroku rozhodnutí, který lze považovat za odůvodnění. Takový postup účastníka řízení pokládala stěžovatelka za rozporný se základními principy občanského soudního řádu a s nároky kladenými na obsah odůvodnění rozhodnutí. K tvrzení Vrchního soudu v Praze o tom, že brojí proti rozhodnutí samému, stěžovatelka poznamenala, že v ústavní stížnosti toliko poukázala na nejednotné rozhodování soudu o věcné příslušnosti ve dvou obdobných sporech vedených účastníky řízení. K vyjádření vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka uvedla, že není relevantní, neboť vedlejší účastník v něm věnoval pozornost pouze hmotné stránce sporu, a nikoliv procesní záležitosti věcné příslušnosti soudu.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. s ohledem na zásadu subsidiarity vycházející z § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v souladu s níž lze ústavní stížností zásadně napadat primárně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. V tomto směru by tedy byla předložená ústavní stížnost nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí ryze procesní povahy.

Z uvedené zásady však Ústavní soud vymezil v minulosti i výjimky, a to přezkum rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Vždy však jen tehdy, jsou-li taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Mezi taková rozhodnutí byla zařazena i rozhodnutí vrchního (Nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř., a to pro jeho úzkou vazbu s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Též s přihlédnutím k hospodárnosti soudního řízení Ústavní soud nepovažuje "ani v nejmenším za žádoucí odkládat posouzení otázky, zda bylo porušeno právo na zákonného soudce až do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, ale je přesvědčen, že ústavní stížnost již musí být přípustná proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř." [viz nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455); obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. září 2010 (N 183/58 SbNU 605); všechna rozhodnutí dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud tedy konstatuje, že podaná ústavní stížnost je přípustná a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem, pročež lze přistoupit k jejímu meritornímu projednání.

IV.

Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud za tím účelem vyžádal, vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 8. prosince 2011 u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala proti žalovanému Martinovi Maličkému zaplacení částky 1 375 000 Kč s příslušenstvím, představující doplatek ceny za převod obchodního podílu ve společnosti Místní podnik služeb, s. r. o., IČO: 27333582.

Krajský soud v Ústí nad Labem přípisem ze dne 12. března 2012 účastníkům řízení sdělil, že se necítí být věcně příslušný k projednání případu s ohledem na skutečnost, že žalovaný je fyzická osoba a předmět sporu netkví v podnikatelské činnosti, tudíž nelze užít pro věcnou příslušnost soudu prvního stupně ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2013. Účastníci řízení byli vyzváni, aby se k tomuto postupu soudu, dříve než věc bude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, vyjádřili.

Stěžovatelka tak učinila v podání ze dne 29. března 2012, v němž poukázala na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., které Krajský soud v Ústí nad Labem při posuzování věcné příslušnosti pominul. Citované ustanovení přitom mimo jiné stanoví, že krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka. Žalobou uplatněný nárok, který vyplývá ze smlouvy o převodu obchodního podílu, tudíž zcela jistě náleží do věcné i místní kompetence Krajského soudu v Ústí nad Labem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 200e odst. 1 o. s. ř. Podle mínění stěžovatelky bylo nutné vzít v úvahu též skutečnost, že obchodním zákoníkem se řídí za určitých podmínek závazkové vztahy, které nevznikají mezi podnikateli, a proto i tyto vztahy jsou jako obchodní věci rozhodovány krajskými soudy v prvním stupni jako soudy věcně příslušnými.

Následně Krajský soud v Ústí nad Labem předložil spis Vrchnímu soudu v Praze, který napadeným usnesením č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou dle § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy, a věc bude tedy postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Rozhodnutí neobsahuje odůvodnění.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 20 Cm 55/2011, jenž si Ústavní soud rovněž vyžádal, bylo zjištěno, že Vrchní soud v Praze rozhodoval o věcné příslušnosti soudu i ve věci žaloby Martina Maličkého proti stěžovatelce o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník se touto cestou domáhal vrácení již uhrazené části kupní ceny za převod obchodního podílu ve společnosti Místní podnik služeb, s. r. o., IČO: 27333582. I v tomto případě se Krajský soud v Ústí nad Labem nepovažoval za věcně příslušný k projednání věci s odvoláním na to, že předmětem řízení není spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti [ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.], k čemuž stěžovatelka jako žalovaná strana ve svém vyjádření ze dne 24. listopadu 2011 uplatnila argumenty totožné s těmi, které posléze zahrnula do podání ze dne 29. března 2012. Vrchní soud v Praze poté usnesením č. j. Ncp 3333/2011-22 ze dne 1. června 2012 rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. V připojeném odůvodnění soud odkázal na obsah žaloby, v níž se žalobce jako (bývalý) společník domáhá po žalované vypořádání po odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti Místní podnik služeb, s. r. o., uzavřené mezi žalobcem a žalovanou obcí (pozn. stěžovatelkou). Dále soud konstatoval, že ve sporech mezi společníky navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, přičemž není podstatné, zda společníci, tedy účastníci takovýchto sporů, jsou či nejsou podnikateli.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Na druhé straně je nucen zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy vyplývajícími z hlavy páté Listiny.

Jeden za základních atributů spravedlivého procesu představuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů, vyloučit libovůli a zajistit legitimitu soudního rozhodnutí zejména v očích účastníků soudního řízení. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla též protiústavnost. Na druhou stranu jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva ve své praxi připouštějí, že požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnění rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. září 2009 (N 194/54 SbNU 393) a tam citovaná další rozhodnutí].

Mezi takové výjimky, striktně nevyžadující řádné odůvodnění, patří rozhodování vrchního soudu (Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti soudu v občanském soudním řízení podle § 104a o. s. ř. Podle § 169 odst. 2 o. s. ř. totiž takové usnesení o věcné příslušnosti nemusí být odůvodněno. Nicméně k tomu Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455) zdůraznil: "S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." [obdobně též výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2193/10 či nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. června 2011 (N 126/61 SbNU 831) a nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479)].

V nyní projednávané věci námitku věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem vznesl samotný soud v přípise účastníkům řízení ze dne 12. března 2012. Stěžovatelka s názorem soudu nesouhlasila, a naopak podrobně zdůvodnila, proč se domnívá, že Krajský soud v Ústí nad Labem je soudem věcně příslušným. Vrchní soud v Praze se však s tímto stanoviskem stěžovatelky nijak nevypořádal a své rozhodnutí neodůvodnil, navzdory tomu, že tak v souladu se shora podanými úvahami měl učinit.

Popsané pochybení Vrchníhosoudu v Praze nabývá na intenzitě ve světle jiného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydaného nedlouho předtím, a to usnesení č. j. Ncp 3333/2011-22 ze dne 1. června 2012, jímž byla ve sporu vedeném mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, vystupujícími toliko v opačném procesním postavení, který se týkal úhrady (vrácení) kupní ceny za převod obchodního podílu ve stejné obchodní společnosti, určena věcná příslušnost krajského soudu s odůvodněním odkazujícím na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vrchní soud v Praze, resp. jeho příslušný senát v téměř identickém složení, tak rozhodl v prakticky totožných případech naprosto rozdílně.

Jak již Ústavnísoud v minulosti několikrát konstatoval [např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 223/47 SbNU 935)], ke znakům právního státu patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. Ústavní soud k tomu dodává, že vyložené zásady je nutno zvlášť důsledně dodržovat, dotýká-li se změna rozhodovací praxe určení příslušnosti soudu, a tedy principu zákonného soudce.

Obecně platí, že pokud se obecnýsoud bude chtít odchýlit od rozhodovací praxe, musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, tj. musí tento odchylný postup náležitě zdůvodnit; to se však v dané věci nestalo. V konečném důsledku tedy Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí nejen nedostál požadavku ústavně konformního výkladu ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., ale současně se v otázce určení věcné příslušnosti dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil. Z tohoto pohledu se tedy jedná o rozhodnutí svévolné, které je navíc v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasahuje do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro takto vyložené důvody Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru