Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 876/12 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťo... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.876.12.1
Datum podání09.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 71 odst.4, § 71 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 876/12 ze dne 10. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele P. N., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2012 č. j. 1 To 2/2012-2576, ze dne 7. září 2011 č. j. 1 To 45/2011-2111, ze dne 30. května 2011 č. j. 1 To 30/2011-1628, ze dne 28. března 2011 č. j. 1 To 17/2011-1511, ze dne 9. února 2011 č. j. 1 To 7/2011-1427, usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 1/2011-2414, ze dne 8. srpna 2011 č. j. 29 T 1/2011-2015, ze dne 28. dubna 2011 č. j. 29 T 1/2011-1564, ze dne 8. března 2011 č. j. 29 T 1/2011-1495, ze dne 26. ledna 2011 č. j. 29 T 1/2011-1419, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2011 sp. zn. 1 To 24/2011, ze dne 13. října 2010 sp. zn. 1 To 592/2010, ze dne 18. června 2010 sp. zn. 1 To 350/2010, ze dne 2. března 2010 sp. zn. 1 To 83/2010 a sp. zn. 1 To 94/2010, usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. 0 Nt 818/2010, ze dne 4. února 2010 sp. zn. 0 Nt 801/2010 a ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. 0 Nt 573/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. března 2012 a (v souladu s původním stížnostním poukazem) doplněným dne 25. března 2012, stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Tvrdil, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z pohledu relevantního pro posouzení včas podané části ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2012 č. j. 1 To 2/2012-2576 a jeho vydání předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 1/2011-2414; jím bylo podle § 71 odst. 4, 6 trestního řádu (ve znění pro posouzení věci rozhodném) rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě se současným konstatováním, že u něj nadále trvají vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) trestního řádu.

V zevrubně rozvedené naraci návrhu stěžovatel především popsal důkazní situaci jeho trestního stíhání pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Jelikož je přesvědčen, že z důkazů, jež jsou k dispozici, nelze usuzovat na jeho participaci na trestné činnosti, vytýkal v tom rámci obecným soudům dle něj zásadní nedostatky, připínající se ke zjišťování skutkového stavu. Ve vztahu k některým konkrétním důkazním prostředkům dovozoval jejich procesní nepoužitelnost pro rozhodování v meritu věci, ohledně některých důkazů hodnotil jejich důkazní přínos (sílu) odlišně od náhledu obecných soudů, stran několika důkazů namítal opomenutí jejich (v jeho prospěch vyznívající) důkazní potenciality a rovněž opomenutí, případně nevyhovění některým jeho důkazním návrhům.

Vrchnímu soudu v Olomouci s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dále vytkl, že (opakovaně) nereflektoval jeho právo být slyšen soudem, jemuž je podána stížnost ve vazební věci.

V důsledku těchto tvrzení se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů nálezem zrušil. Rovněž (bez zčásti dostačují petitorní specifikace) navrhl, aby Ústavní soud zrušil "usnesení KSZ OC z 7.12.2009 o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání pod č.j. 2 KZV 55/2009. Současně žádá, aby Ústavní soud zrušil příkazy k domovním prohlídkám 0Nt 1840/2009 (OS OC 9.11.2009) a 0Nt 3015/2009 (OS OC 7.4.2010) a přikázat likvidaci veškerých důkazů získaných porušením domovní svobody při vniknutí do domu na adrese Ž. bez soudního příkazu, nacházejících se v databázi PČR a spisech KRPM-14652/TČ-2009, 2 KZV 55/2009, 2 VZT 168/2009 a 29 T 1/2011 současně s záznamy (audio a přepisy, č.l. 548-603) odposlechů, povolenými jen státní zástupkyní pod č.j. 2KZV2/2009/V, 155/2009-2 a V21/2010."

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může ve smyslu jeho stabilizované rozhodovací praxe postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03).

Dle Ústavního soudu racionálně koherentně vybudovaná myšlenková subsumpční konstrukce obecných soudů, obsažená v odůvodnění napadených rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2012 č. j. 1 To 2/2012-2576 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 1/2011-2414) a opřená o § 67 písm. a) trestního řádu, nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace. Ze zorného úhlu podané obžaloby, resp. stíhaného jednání, obecné soudy přehledně a dostatečně popsaly důvody vedoucí k obavám předvídaným v § 67 písm. a) trestního řádu a z jejich odůvodnění se podávají i důvody, proč nebylo možno trestní stíhání dosud skončit a propuštěním stěžovatele by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§ 71 odst. 4, 6 trestního řádu, ve znění pro posouzení věci rozhodném). Závěr obecných soudů o tom, že dosavadní shromážděné důkazy nasvědčují tomu, že je zde důvodné podezření o trestném jednání stěžovatele, se nevymyká argumentačnímu prostoru, plynoucímu z jimi popsané a hodnocené důkazní situace. Stěžovatelem kritizované rozhodovací důvody lze tudíž podřadit pod výraz (takto ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

S ohledem na (meritornímu přezkumu o vině a trestu vyhrazené) důkazní námitky stěžovatele nutno zdůraznit, že již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/09, II. ÚS 1414/07 potom Ústavní soud formuloval názor, z něhož plyne, že pokud by Ústavní soud ve fázi nepravomocně skončeného trestního řízení hodnotil jednotlivé komponenty procesní činnosti s důkazním procesem spjaté, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.

Stran podezření o spáchání trestné činnosti stěžovatelem obecné soudy vycházely z doposud shromážděného důkazního materiálu, na který jmenovitě odkázaly, a jejž hodnotily (toliko) pro účely vazby. Jinými slovy vyjádřeno, procesní pochybení vytýkaná orgánům činným v trestním řízení týkající se realizace důkazního procesu budou podrobena přezkumu (v následujícím řízení) v rámci rozhodování o meritu věci, pročež v této fázi řízení nepřísluší Ústavnímu soudu kromě případných zjevných excesů (projevů svévole) je pohledem tohoto meritorního rozhodování hodnotit. Opačný přístup by znamenal nerespektování pravomoci obecných soudů, resp. (nikoliv nevýznamné a systémově nežádoucí) narušení (a faktické obrácení) pořadu práva.

Pokud se potom námitky osobního slyšení týče, judikatura Ústavního soudu, adekvátně tomu přinucena podobou zákonné úpravy, vygenerovala stran práva obviněného (obžalovaného) na osobní slyšení při rozhodování o vazbě následující relevantní závěry:

Právo na osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě je zcela zásadním komponentem práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, I. ÚS 161/04, IV. ÚS 2603/07, I. ÚS 1812/08). Ústavní soud rovněž konstatoval, že "Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody." (nález sp. zn. II. ÚS 1681/08). V širší abstraktní rovině potom vyjádřil tezi, dle níž "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje" (nález sp. zn. II. ÚS 1945/08).

Z další judikatury se současně podává, že uvedené maximy lze v případě relevantní specifikace (a takto i relevantního odlišení) prolomit; to ovšem pouze za splnění přesných (z povahy věci plynoucích) podmínek:

Takto byl akceptován přístup, dle něhož nutnost osobního výslechu obviněného (obžalovaného) obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 1812/08, III. ÚS 2198/09), tedy odhlédnuto ode všech konkrétních okolností posuzovaného případu ve všech myslitelných procesních situacích (srov. v tomto ohledu kupř. i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice).

Osobní slyšení je garantováno při rozhodování soudu o stížnosti směřující proti rozhodnutím státního zástupce o vazbě (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04, I. ÚS 14/05, I. ÚS 39/05, II. ÚS 713/04, II. ÚS 405/05, IV. ÚS 423/04, IV. ÚS 394/05 a další).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 516/05 Ústavní soud formuloval tezi, dle níž ani z Listiny, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních.

Dle judikatury Ústavního soudu potom osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu tehdy, pokud obviněný (obžalovaný) nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (srov. v podrobnostech nálezy sp. zn. IV. ÚS 353/04, I. ÚS 471/05, I. ÚS 516/05, I. ÚS 1812/08; dále kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, I. ÚS 615/04, II. ÚS 649/04, I. ÚS 1196/09, II. ÚS 1179/11, IV. ÚS 1603/11 a další).

V této souvislosti ovšem stěžovatel neunesl v řízení před Ústavním soudem břemeno tvrzení. Artikuluje-li totiž v ústavní stížnosti (jejím doplnění) formálně vymezenou námitku absence osobního slyšení před stížnostním soudem, jakkoli - ani v nezbytném rozsahu - již neformuluje, zda a jaké uváděl v souvislosti s požadavkem osobního slyšení nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě (případně) relevantní; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05).

Skutečnost, kdy stěžovatel byl osobně slyšen při rozhodování o ponechání ve vazbě Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, nikoliv však již soudem stížnostním (Vrchním soudem v Olomouci), z pohledu Ústavním soudem posuzovaného rámce kautel zakládajících právo osobního slyšení při rozhodování o vazbě za této situace kontradikci vůči uvedené rozhodovací praxi potom nezakládá.

Pro uvedené byla ústavní stížnost posouzena v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ve zbylém rozsahu, tj. v rozsahu ostatního petitorního žádání, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 10. dubna 2012

Jiří Nykodým

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru