Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 873/21 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.873.21.1
Datum podání01.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 873/21 ze dne 26. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 764/2020-1390 ze dne 9. 12. 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 33/2020 ze dne 18. 3. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na ochranu před nezákonným trestním stíháním podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. 3 T 75/2018 uznán vinným přečinem pojistného podvodu, přečinem podvodu, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, dále mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group škodu ve výši 14 900 Kč a Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy škodu výši 16 231,29 Kč. Stěžovatel totiž na blíže nezjištěném místě v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené pojišťovny vyplnil a odeslal formulář Nabídka na uzavření pojistné smlouvy č. X, ve kterém vědomě uvedl nepravdivý údaj o tom, že netrpí obtížemi, onemocněními ani úrazy souvisejícími se svalovým a kosterním systémem, přestože si byl vědom, že již předtím utrpěl zlomeninu druhého prstu pravé nohy jinak, jindy a jinde než při výkonu služby policisty, poškozená s ním dne 20. 6. 2017 uzavřela pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění s předběžným krytím na dobu od 10. 6. 2017 do 30. 6. 2017 a stěžovatel poté v hlášení pojistné události opět úmyslně nepravdivě uvedl, že mu předmětný úraz vznikl dne 12. 6. 2017, čímž uvedl poškozenou organizaci v omyl, a ta mu vyplatila pojistné plnění ve výši 14 900 Kč, v kteréžto částce jí vznikla škoda. Dále stěžovatel v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor poškozené policie v místě svého pracoviště úmyslně nepravdivě uplatnil zranění jako služební úraz, který si měl způsobit dne 12. 6. 2017 při služební přípravě v policejní tělocvičně tamtéž, přestože si byl vědom, že již předtím utrpěl uvedený úraz jinak, jindy a jinde než při výkonu služby policisty, následkem čehož mu v omylu jednající zaměstnavatel vyplatil za pracovní neschopnost od 13. 6. 2017 do 11. 7. 2017 včetně částku v celkové výši 16 231,29 Kč. Pod bodem III. pak byl stěžovatel odsouzen soudem prvního stupně za sdílení neveřejných informací o činnosti policie s jinými osobami. Na základě odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek zrušen toliko ohledně výroku o vině pod bodem III. a v důsledku toho ve výroku o jemu uloženém trestu. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť neshledal žádné vady, které by odůvodnili vyhovění, neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (body 4.-18., str. 5-10 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 38.-45., str. 14-18 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá podle Nejvyššího soudu přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle zákona a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí rekapituloval výsledky provedeného dokazování, obsah jednotlivých důkazů, včetně stěžovatelem zpochybňované výpovědi P. J. a záznamu komunikace v aplikaci WhatsApp, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a toto hodnocení vyústilo v závěr, že vina obviněných byla prokázána a že důkazy potvrzují shodně, logicky a bez rozporů verzi obžaloby. Soud prvního stupně též vysvětlil, že obhajoba obviněných, že kolektivně s ostatními policisty promýšleli předstírání pracovního úrazu, se jeví jako nevěrohodná a nelogická (body 4., 17. a 18. rozsudku nalézacího soudu).

4. K námitce stěžovatele, že došlo k opomenutí důkazů, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Stěžovatel v dovolání explicitně vytkl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědků L. K. a V. Č., a to k okolnostem jeho zadržení, k provedení osobní prohlídky, prohlídky motorového vozidla a k následnému "vydání" mobilního telefonu, a za pochybení označil, že odvolací soud se nevypořádal s jeho návrhem na výslech znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, RNDr. Vlastimila Klímy. Nejvyšší soud vyšel z toho, že v řízení o odvolání stěžovatel navrhl mimo jiné i výslech obou výše zmiňovaných svědků, odvolací soud se s tímto návrhem - v souvislosti s návrhem na výslech příslušníků policejních orgánů GIBS, kteří se dne 22. 11. 2017 účastnili domovní prohlídky a dalších s tím spojených úkonů (vedle již jmenovaných osob navrhoval i výslech M. V.) - řádně vypořádal a zdůvodnil, proč jej pokládal za nadbytečný, bez možnosti ovlivnit výsledky řízení (body 24., 35. rozsudku). Reálný potenciál neměl podle odvolacího soudu ani návrh na další, prohloubené provádění znaleckého posudku z oboru kybernetika, výpočetní technika. Odvolací soud připomněl, že znalecký posudek byl v hlavním líčení řádně jako důkaz proveden (viz č. listu 962, 963), způsob jeho provedení pokládal za postačující, neboť poskytoval dostatečně důvěryhodný zdroj k závěru, že inkriminovaná elektronická konverzace mezi obviněnými je autentická. To ostatně vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale i z výpovědí stěžovatele i spoluobviněného (bod 36. rozsudku). Těmito úvahami odvolací soud, byť implicitně, také vyložil, proč pokládal výslech znalce RNDr. Vlastimila Klímy taktéž za nadbytečný. Nejvyšší soud pak podrobně zdůvodnil nepřipuštění dalšího dokazování mimo jiné i tím, že by tyto důkazy ani případné formální vady posudku nemohly reálně zpochybnit autenticitu komunikace obviněných v aplikaci WhatsApp, o niž především jde.

5. Dále se Nejvyšší soud rozsáhle vyjádřil i k argumentaci ohledně nepoužitelnosti důkazu v podobě záznamu WhatsApp komunikace mezi obviněnými. Neexistuje totiž žádný důvod pro úvahu, že jde o důkaz relevantně kauzálně odvozený z nezákonného důkazu. Odvolací soud konstatoval, že nebylo možno přihlédnout k odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu jako k důkazu, a jak již zmínil i státní zástupce, tato otázka není nijak zásadní pro vyhodnocení, zda lze naopak jako důkaz využít dovolateli zpochybňovaný záznam jejich komunikace. Z protokolu o vydání věci ze dne 22. 11. 2017 přese všechna polemická tvrzení stěžovatele vyplývá, že byl v 11:51 hodin označeného dne vyzván k vydání svého mobilního telefonu jako věci, která může sloužit pro důkazní účely. Stěžovatel jako vyzvaná osoba byl poučen a po poučení uvedl, že uvedené věci vydává dobrovolně pro potřeby policejního orgánu GIBS. Protokol jako správný a úplný podepsal a převzal též kopii protokolu jako potvrzení o vydání věci. Je pravdou, že protokol je stěžovatelem podepsán toliko na jedné ze dvou stran, a to v samotném závěru protokolu, což ale samo o sobě nic o nesprávnosti zde uváděných údajů nedokládá a rozhodně nepotvrzuje verzi stěžovatele, že tento procesní úkon nebyl z jeho strany učiněn dobrovolně a že mobilní telefon byl orgány GIBS získán nezákonným způsobem. Nic nejen podle odvolacího soudu, ale i Nejvyššího soudu nenasvědčuje verzi stěžovatele, policisty věci znalého, že mobilní telefon nevydal dobrovolně, ale že se tak stalo pod nátlakem a že ve stresu podepsal druhou stranu protokolu o vydání věci, aniž si také přečetl jeho první stranu.

6. Podle Nejvyššího soudu své rozhodnutí o vině obviněných obecné soudy založily nejen na komplexním vyhodnocení důkazů v podobě výpovědí svědků, jmenovitě P. J. (č. listu 940), podporované lékařskými zprávami, či M. H. (č. listu 941), znaleckého posudku z oboru kybernetika, výpočetní technika znalce RNDr. Vlastimila Klímy, ale i dalších jimi zmiňovaných důkazů listinných. Odvolací soud reagoval i na nově v odvolacím řízení uplatněný důkaz v podobě fotografie "selfie" mužské postavy v šortkách údajně pořízené o víkendu před 12. 6. 2017, přičemž bosé nohy nenesou žádné viditelné známky poranění (bod 43. rozsudku). Odvolací soud vcelku výstižně jako na usvědčující důkazy poukázal vedle nesporných listinných důkazů - pojistná smlouva, hlášení pojistné události - především na elektronickou komunikaci mezi obviněnými na aplikaci WhatsApp, která není důkazně osamocená a je třeba ji hodnotit v souvislosti s již zmiňovanými listinami. Právě celkový kontext těchto důkazů vede k závěru o potřebě odmítnout obhajobu obviněných, že uvažovali jen zcela obecně a teoreticky o případné možnosti uplatnění pojistné události. Ve shodě se soudy i státním zástupcem má též dovolací soud verzi nabízenou obviněnými za nepřesvědčivou, nevěrohodnou a nelogickou (viz též bod 42. rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy se patřičně vypořádaly s výpovědí svědka P. J., hodnotily ji v kontextu opatřených lékařských zpráv a odvolací soud v reakci na předloženou fotografii bosých nohou stěžovatele vcelku přesvědčivě akcentoval, že inkriminovaná zlomenina prstu, vzniklá dopadem závaží na nohu, se nemusela manifestovat otokem.

7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil podmínky přípustnosti dovolání, neboť dle judikatury Ústavního soudu má být námitka porušení práva na spravedlivý proces vždy hodnocena tak, že naplňuje dovolací důvod podle písm. g) § 265b trestního řádu; k tomu se stěžovatel odvolává na bod 22. plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, podle nějž i jednotlivý důkazní prostředek a způsob jeho opatření či jeho opomenutí může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé a jeho protiústavní povaha může porušovat právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nebo jiné Úmluvou garantované právo (čl. 8 odst. 2 Úmluvy). Stěžovatel pak dále namítá, že jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud nevystihly podstatu jeho námitky o nezákonnosti zajištění jeho telefonu, neboť za podstatné považuje to, že orgány činné v trestním řízení získaly k mobilnímu telefonu stěžovatele přístup způsobem, který orgánům činným v trestním řízení umožnil nekontrolované nakládání s ním. Ve vztahu ke stěžovateli byl však vydán pouze příkaz k domovní prohlídce, která proběhla dne 22. 11. 2017 od 7:45 do 10:40 hodin v souvislosti s jeho zadržením. Ještě před zahájením domovní prohlídky byl stěžovatel zadržen, přičemž v rámci kontroly věcí, které měl při sobě, mu byly odňaty klíče od jeho osobního automobilu. Příslušníci GIBS poté odvezli stěžovatele k místu, kde byl jeho osobní automobil zaparkován, a odemkli jej za pomoci odňatých klíčů. Právě tento způsob získání telefonu pak stěžovatel považuje za nesprávný.

8. Stěžovatel dále polemizuje s postupem, který vedl k vypracování znaleckého posudku RNDr. Klímy, v němž byl obsah komunikace vedené stěžovatelem s druhým obžalovaným zachycen a reprodukován. Stěžovatel již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukazoval na to, že jeho mobilní telefon byl znalci předán způsobem, který neodpovídá stanovenému postupu, tj. nebyl předán v zapečetěné obálce, která by zajišťovala právě zachování integrity důkazu, tj. obsahu paměti mobilního telefonu. Naopak, jak uvádí přímo znalec ve svém posudku na str. 52; "Předměty byly předány v otevřené papírové obálce." Stěžovatel poukazoval na to, že Závazný pokyn policejního prezidenta č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti stanoví jednoznačný postup pro nakládání s takovým důkazním materiálem. Vyžadují se speciální přepravní obaly umožňující zapečetění, okamžitá přeprava ke znalci, zakazuje se s přístrojem jakkoliv manipulovat atd., to vše s cílem uchovat důkazní hodnotu takového důkazu. Takový postup byl přitom zachován u všech ostatních zadržených mobilních telefonů. Jedinou výjimkou byl tak mobilní telefon stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel zjistil, že elektronická podoba znaleckého posudku obsažená na nosiči DVD a USB disku je nečitelná z důvodu poškození obou těchto datových nosičů. Přitom se jednalo z hlediska obsahu o důkazní materiál klíčový.

9. Stěžovatel též opakovaně vytýká obecným soudům neprovedení svého důkazního návrhu na výslech příslušníků GIBS, konkrétně K. a Č., kteří prováděli mj. prohlídku osobního vozidla stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že byl postupem orgánů činných v trestním řízení zbaven možnosti použít ke své obraně úplný obsah svého mobilního telefonu, který by potvrdil skutkovou verzi obhajoby, pak nelze říci, že by byl skutkový stav prokázán mimo rozumnou pochybnost tak, že se stěžovatel trestného jednání dopustil. Naopak, stěžovatel byl chybným postupem orgánů činných v trestním řízení zbaven možnosti prokázat jím prezentovanou skutkovou verzi případu.

10. Nakonec stěžovatel vytýká zejména Nejvyššímu soudu, že nepřihlédl k jím tvrzené námitce zkreslení obsahu výpovědi ošetřujícího lékaře J. Ve svém zprošťujícím rozsudku soud prvního stupně shledal (bod 8. a 14. odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. dubna 2019), že právě tato výpověď potvrzuje verzi obhajoby. Podle stěžovatele svědek J. ve své výpovědi při hlavním líčení ze dne 12. 12. 2018 neuvedl, že "nemůže vyloučit", že by ke zranění mohlo dojít i dříve než dne 12. 6. 2017. Stejně tak svědek neuvedl, že by stěžovatel mohl "absolvovat bezporuchově dvě směny ve funkci řidiče". Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nijak nereagoval na dovolací argumentaci stěžovatele týkající se pochybení při zajišťování důkazu v podobě stěžovatelova mobilního telefonu. Nejvyšší soud k těmto dovolacím výtkám pouze uvedl (viz bod 53. odůvodnění jeho usnesení), že "nemohou reálně zpochybnit autenticitu komunikace obviněných v aplikaci WhatsApp", avšak jak již bylo uvedeno, nešlo o zpochybnění autenticity údajů v paměti mobilního telefonu uložených, nýbrž o další údaje, které byly z paměti vymazány a které by potvrdily skutkovou verzi stěžovatele v tom smyslu, že od záměru podvodně uplatnit pojistnou událost upustil, přičemž tento záměr byl pouze ve stádiu hypotetických plánů. Tato dovolací argumentace zahrnovala jak poukazy na nezohlednění postupů dle závazného pokynu policejního ředitele č. 100/2001, tak výtku adresovanou Městskému soudu v Praze, který adekvátně nedoplnil dokazování výslechy příslušníků GIBS, jakož i elektronickou podobou posudku znalce RNDr. Klímy.

11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

13. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

14. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.

15. Ke stěžovatelově námitce, že Nejvyšší soud nevzal v potaz doktrínu Ústavního soudu o povinnosti podřadit pod důvod dovolání podle písm. g) § 265b trestního řádu i případy porušení základních práv jednotlivce, je třeba uvést, že přehlédl tu skutečnost, že podle jím citovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 je tak Nejvyšší soud povinen učinit jen v případech, kdy skutečně k zásahu do základních práv jednotlivce došlo. Samo tvrzení tohoto porušení, aniž by nastalo, věcnou projednatelnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud pak přesvědčivě a rozsáhle probral stěžovatelovy námitky a žádný zásah do základních práv stěžovatele neshledal, proto se svým procesním povinnostem vyloženým citovaným stanoviskem Ústavního soudu nikterak nezpronevěřil.

16. Rovněž argumentace stěžovatele, jíž se pokouší zpochybnit jeden z klíčových důkazů své viny, tedy komunikaci s druhým obviněným, z níž plyne, jak plánoval provést trestný čin, za nějž byl odsouzen, podle Ústavního soudu neobstojí a nemá tedy ústavní rozměr. Jak plyne z poměrně rozsáhlé rekapitulace napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel příslušníkům GIBS na jejich žádost vydal příslušný mobilní telefon, což stvrdil podpisem. Byť i stěžovatel namítá případná dílčí pochybení spočívající v opomenutí podepsat jednu stránku protokolu, zalepit obálku s důkazem apod., jeho výtky v žádném případě nemohou vést k závěru o ústavní nepřijatelnosti provedeného důkazu. Z pohledu ústavněprávního tedy nedošlo k takové míře intenzity porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení, že by měl Ústavní soud dospět k závěru o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

17. Stěžovatelovou námitkou, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, tedy naplněním doktríny tzv. opomenutých důkazů, se ve svém napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud náležitě zabýval, což ostatně plyne z výše rekapitulované části jeho rozhodnutí (viz výše pod bodem 4). Ústavní soud pak ani v této části ústavní stížnosti neshledal v postupu či argumentaci obecných soudů zásah do stěžovatelových základních práv. Ani další dílčí námitky, které stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a opakuje ve své ústavní stížnosti, nemohou vést k závěru o porušení stěžovatelových základních práv.

18. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

19. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru