Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 87/95Nález ÚS ze dne 11.07.1996K nezávislosti soudu při rozhodování, zda postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/5 SbNU 503
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.87.95
Datum podání24.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.2

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 7 odst.2, § 4 odst.2 písm.c

243/1992 Sb., § 2 odst.2 písm.c

93/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 87/95 ze dne 11. 7. 1996

N 66/5 SbNU 503

K nezávislosti soudu při rozhodování, zda postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátu ve věci návrhu

stěžovatelky I. T., zastoupené advokátkou JUDr. D. T., na zrušení

rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne

13.2.1995, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne

13.2.1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost

stěžovatelky I. T. proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále

jen "Krajský soud"), čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým

bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Žďár nad Sázavou

- pozemkový úřad (dále jen "Pozemkový úřad"), ze dne 19.4.1994,

čj. PÚ-7910/92-1. Rozsudkem účastníka řízení bylo potvrzeno

rozhodnutí Pozemkového úřadu, podle kterého stěžovatelka není

vlastníkem zemědělského majetku v něm uvedeného. Ústavní stížnost

byla spojena s návrhem na zrušení části ustanovení § 4 odst. 2

písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů, ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1".

Současně stěžovatelka mimo petit svého návrhu navrhla, aby

v případě, že Ústavní soud dojde k závěru, že jde o neústavní

ustanovení, rovněž zrušil stejně znějící části ustanovení § 4

odst. 2 písm. d) a e) citovaného zákona, tedy ve slovech "osoby

uvedené v odstavci 1". V petitu svého podání tento návrh neuvádí

proto, že přímo byla ve svých právech (podle jejího názoru)

dotčena pouze uplatněním ustanovení § 4 odst. 2 písm. c)

citovaného zákona.

Stěžovatelka se domáhala zrušení uvedené části ustanovení §

4 odst. 2 citovaného zákona, neboť podle jejího názoru jsou jím

porušena ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle

kterého jsou lidé rovni v důstojnosti a právech, když

u oprávněných osob podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) a b)

citovaného zákona se podle Krajského soudu u původního vlastníka

nepožaduje splnění podmínky státního občanství a trvalého pobytu

v době úmrtí, kdežto u ostatních osob uvedených v § 4 odst. 2

písm. c), d) a e) to požadováno je.

Úmyslem zákonodárce podle jejího názoru bylo, aby novelou

citovaného zákona, tj. zákonem č. 93/1992 Sb., bylo umožněno

i dalším osobám než původnímu vlastníkovi (pokud splňují znaky

oprávněné osoby), aby mohly uplatnit nárok na vydání zemědělského

majetku původně patřící vlastníku, od kterého odvozují své

postavení a u něhož nebylo prokázáno splnění trvalého pobytu na

území ČR a jeho státního občanství. Ponechání odkazu na odst. 1 ve

slovech "osoby uvedené v odstavci 1", je podle názoru stěžovatelky

pouhou chybou legislativně-technického rázu, kterou mohl Krajský

soud překlenout historickým a logickým výkladem, kdyby zákon pouze

"nečetl."

Pro případ, že tento výklad v uvedeném směru není možný a že

je správný doslovný výklad používaný aplikační praxí, navrhla

stěžovatelka následující řešení. Protože na osoby, uvedené pod

písm. a) a b), jsou pro úspěšné uplatnění restitučních nároků

kladeny rozdílné nároky než na osoby uvedené pod písm. c), d) a e)

citovaného ustanovení, jde o zjevný projev neopodstatněného

nerovného postavení subjektů a tudíž o protiústavní ustanovení.

Pokud by Ústavní soud došel k tomuto závěru, dala

stěžovatelka ke zvážení, zda by neměla být kromě ustanovení § 4

odst. 2 písm. c) citovaného zákona, jehož uplatněním byla

stěžovatelka, jak tvrdí, dotčena ve svých základních právech,

rovněž zrušena ustanovení § 4 odst. 2 písm. d) a e) citovaného

zákona.

II.

Skutková stránka případu je následující. Dne 21.12.1992, tedy

v zákonem stanovené lhůtě, uplatnila stěžovatelka u Pozemkového

úřadu nárok na vydání zemědělského majetku v k.ú. S.. Dále vyzvala

povinnou osobu Lesy České republiky, s.p. Hradec Králové, k jeho

vydání. Povinná osoba svým vyjádřením čj. 071/2412/01, ze dne

4.11.1993, odmítla uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti.

Na základě této skutečnosti rozhodl Pozemkový úřad podle

§ 9 odst. 4 citovaného zákona tak, že stěžovatelka není vlastníkem

předmětné nemovitosti. Odůvodnil to tím, že stěžovatelka uplatnila

nárok na vydání nemovitosti jako dcera původního vlastníka A. S.,

který zemřel dne 26.4.1957 ve Vídni bez zanechání závěti

a u kterého nebylo prokázáno splnění podmínky státního občanství

a trvalého pobytu (trvalého žití) podle § 4 odst. 1 citovaného

zákona, ani podle § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.

Pozemkový úřad nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že k odnětí

nemovitosti došlo podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první

pozemkové reformy, když výpis z moravských zemských desek - vl. č.

476 prokazuje, že došlo ke konfiskaci předmětného zemědělského

majetku na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

a na přídělové listině z 5.1.1950 je vyznačeno jako den přídělu

datum 3.11.1945. Tím považoval za vyvrácený názor stěžovatelky, že

z jí předloženého usnesení Krajského civilního soudu v Brně (výpis

z moravských zemských desek č.d. 981/48) ze dne 28.6.1948 plyne,

že k odnětí majetku došlo po 25.2.1948 na základě zákona č.

142/1947 Sb. V tomto usnesení se uvádí, že Ministerstvo

zemědělství zamýšlí převzít nemovitosti a že jde o majetek, který

je předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. Současně je v něm

její otec A. S. vyzýván, aby se vyjádřil, u kterých nemovitostí do

50 ha uplatňuje nárok, aby byly ponechány v jeho vlastnictví.

Právní názor Pozemkového úřadu potvrdil i Krajský soud ve

svém rozsudku, čj. 29 Ca 157/94-19, ze dne 13.2.1995. Podle názoru

Krajského soudu šlo při přezkoumání napadeného rozhodnutí

Pozemkového úřadu jen o posouzení právní otázky a rozhodoval proto

postupem podle § 250f o.s.ř. s použitím § 250l odst. 2 o.s.ř.

Krajský soud měl za prokázanou skutečnost, že původnímu vlastníku

byl zemědělský majetek konfiskován na základě dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb., takže bylo třeba případ posoudit podle

zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Jestliže tedy správní orgán zjistil, že

původní vlastník A. S. nesplňuje, byť i jedinou podmínku (v daném

případě trvale nežil na území ČR), postupoval podle názoru

Krajského soudu správně, když stěžovatelce nepřiznal postavení

oprávněné osoby. Další dokazování by proto nemělo žádného významu,

neboť by byly prokazovány skutečnosti pro skutkový a právní základ

rozhodnutí zjevně nepotřebné nebo nadbytečné.

Jestliže se stěžovatelka (podle Krajského soudu až v opravném

prostředku) domáhala postavení oprávněné osoby nikoli podle zákona

ČNR č. 243/1992 Sb., nýbrž podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výsledek rozhodnutí by

byl podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu stejný. I zde se

požaduje splnění podmínky trvalého pobytu na území ČR, byť jen

u osob uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), d) a e). Podle

názoru Krajského soudu na tomto právním stavu novelizace

předmětného ustanovení zákonem č. 93/1992 Sb. nic nezměnila

a v případě dětí a manžela jako oprávněných osob proto musí osoba

"uvedená v odst. 1" splňovat všechny uvedené podmínky.

Předmětné rozhodnutí Krajského soudu nabylo dne 1.3.1995

právní moci. Dne 24.4.1995 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou

s návrhem na přezkoumání uvedených ustanovení zákona č. 229/1991

Sb. Stížnost tedy byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena

advokátkou v souladu s ustanovením § 30 odst. 1 a § 31 zákona

o Ústavním soudu. II. senát Ústavního soudu proto došel k závěru,

že ústavní stížnost je přípustná. Svým usnesením, č. j. II. ÚS

87/95-22, řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného

ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR v části, týkající se návrhu na

zrušení části ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991

Sb. ve slovech "osoby uvedené v odstavci 1", a přenechal plénu

Ústavního soudu případné zvážení přezkoumání ústavnosti

i ustanovení § 4 odst. 2 písm. d) a e) téhož zákona, rovněž ve

slovech "osoby uvedené v odstavci 1."

Poté, co ve věci ústavnosti ustanovení § 4 odst. 2 písm.

c) a eventuelně i písm. d) a e) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

zákona č. 93/1992 Sb., bylo usnesením čj. Pl. ÚS 39/95-10, ze dne

26.6.1996, rozhodnuto tak, že se návrh odmítá proto, že byl podán

někým zjevně neoprávněným, mohl II. senát Ústavního soudu

pokračovat v přerušeném řízení.

K návrhu se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně. Ve

svém přípise uvádí, že jeho postupem nedošlo k porušení uvedených

základních práv stěžovatelky, neboť byla dodržena ustanovení části

páté, hlavy třetí o.s.ř. V tomto případě se nejedná o řízení

nalézací, nýbrž o přezkum zákonnosti správního aktu. Předmětem

řízení bylo posouzení otázky, zda lze stěžovatelce přiznat

postavení osoby oprávněné, což bylo možno zodpovědět na základě

zjištění z provedených důkazů Pozemkového úřadu a nebylo zde třeba

dalšího dokazování a stanovisek účastníků řízení. Objektivní

důkaz, že původní vlastník nemovitostí žil a zemřel mimo území ČR,

nemohl být vyvrácen, ani kdyby bylo vedeno dokazování ohledně

skutečností, za kterých byl zbaven majetku. Soud aplikoval zákon

ve znění platném v době rozhodování a nedošel k závěru o jeho

neústavnosti. V dalším pak Krajský soud odkázal na odůvodnění

svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost

zamítl.

Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad Žďár nad Sázavou

- pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že v odůvodnění věc

posoudil tak, že došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č.

12/1945 Sb., neboť ve vložce č. 320 moravských zemských desek je

poznamenána konfiskace podle uvedeného dekretu a dále, že soud

bere na vědomí zpětvzetí knihovní žádosti Ministerstva zemědělství

v Praze ze dne 17.6.1948 a poznámka zamýšleného převzetí

nemovitostí a revize podle zákonných ustanovení. Ve vložce č. 476

je vyznačeno, že jde o majetek, který je předmětem revize podle

zákona č. 142/1947 Sb., ale přechod vlastnictví je vyznačen č.d.

12615/49 dle dekretu č. 12/1945 Sb. O tento stav se při svém

rozhodnutí opřel a vycházel přitom i z judikatury ostatních

krajských soudů v ČR.

Dále se vyjádřil vedlejší účastník Lesy České republiky,

s.p., Hradec Králové. Ve svém stanovisku uvádí, že ohledně vydání

zemědělského majetku se na něj obrátil právní zástupce

stěžovatelky v zákonné lhůtě. Protože podle názoru tohoto

vedlejšího účastníka nebyly splněny podmínky, dohodu o vydání

majetku neuzavřel. Poukázal přitom i na nedořešené tzv. náhradové

dohody, kterými byli kromě jiných odškodňováni i občané Rakouska.

Posouzení věci samé přenechává Ústavnímu soudu a vlastní návrh

nemá. Pouze uvádí, že podle jeho názoru existuje naléhavý právní

zájem na projednání věci, je však třeba zvážit dopad právních

následků nálezu.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Žďár nad Sázavou sdělil,

že se věcí řešenou v řízení před Ústavním soudem nezabýval

a ponechal na Ústavním soudu její posouzení. Výslovně se však

svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.

III.

Na základě provedeného řízení došel II. senát Ústavního soudu

k následujícím závěrům. Základem pro rozhodnutí Pozemkového úřadu

i Krajského soudu bylo jednoznačné prokázání faktu, že na straně

otce stěžovatelky nebyla splněna podmínka trvalého pobytu, resp.

trvalého žití na území ČR. Ostatní úvahy obsažené v odůvodnění

jejich rozhodnutí již nelze považovat za ratio decidendi pro

jejich postup ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní soud však ve svém nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.)

zrušil ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, a to část prvé věty za čárkou ve slovech

"který má trvalý pobyt na jejím území a" a ustanovení § 4 odst.

2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",

ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijící na

území České republiky", ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se

zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve

slovech "trvale žijící na území České republiky" a ustanovení

§ 2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvale žijí v České

republice."

Z odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/95 (č. 29/1996 Sb.) plyne, že

taková úprava odporuje stejným ustanovením, tj. čl. 1 a 10 Ústavy

ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl.

14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod, jako obdobná ustanovení stanovící podmínku

trvalého pobytu v případě zákona č. 87/1991 Sb., a že nebyl

shledán důvod, pro který by bylo třeba se od právního názoru

vysloveného v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) odchýlit.

Provedené řízení před II. senátem Ústavního soudu prokázalo,

že důvodem pro rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca

157/94-19, ze dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne

19.4.1994, čj. PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není

vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí, bylo nesplnění

podmínky trvalého žití, popř. trvalého pobytu. Tím došlo ve vztahu

ke stěžovatelce k porušení jejích výše uvedených základních práv.

Toto porušení ovšem nelze vytýkat správnímu orgánu, který

v předmětné věci rozhodoval, neboť postupoval podle tehdy platných

právních předpisů, kterými je ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a § 3

odst. 1 a § 46 správního řádu vázán.

Rovněž tak nelze vytýkat Krajskému soudu jeho tehdejší postup

při posuzování případu z hlediska splnění podmínky trvalého žití

na území ČR. Námitka stěžovatelky, že tímto postupem účastníka

řízení došlo k porušení ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR není

na místě. Jednak z toho důvodu, že toto ustanovení samo o sobě

stricto sensu nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatelky,

nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany základních

práv a složkou právního státu, jednak proto, že soudy jsou při

svém rozhodování nezávislé a jedinou povinností, která pro ně

z ustanovení čl. 95 odst. 2 plyne, je, že nemohou samy posoudit

ústavnost právního předpisu, nýbrž musí věc postoupit Ústavnímu

soudu v tom případě, kdy dojdou k závěru, že zákon, jehož má být

při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem.

Ústavní soud neshledal žádné důvody pro stěžovatelkou tvrzené

porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud

jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy v aplikaci

ustanovení § 250f o.s.ř. nespočívá samotná neústavnost napadeného

rozhodnutí, nemůže mít zásadní význam ani aplikace tohoto

ustanovení.

Ústavní soud přitom vychází ze své již konstantní judikatury,

podle které se cítí vázán petitem návrhu stěžovatele, nikoli však

odůvodněním ústavní stížnosti. Jestliže v mezidobí od podání

ústavní stížnosti rozhodl o neústavnosti podmínky trvalého pobytu,

popř. trvalého žití požadované zákonem č. 229/1991 Sb., popř.

zákonem ČNR č. 243/1992 Sb. jako podmínky pro uplatnění

restitučního nároku a jestliže jak Pozemkový úřad, tak Krajský

soud svá rozhodnutí opřely o tuto neústavní podmínku, musel

Ústavní soud rozhodnout, jak ve výroku uvedeno.

Ústavní soud při tomto rozhodnutí respektuje nezávislost

rozhodování obecných soudů, a proto se nevyslovuje k otázkám,

které bude třeba vyřešit při novém projednání věci před Krajským

soudem. Ponechává proto plně na úvaze soudu, jak nyní posoudí

splnění dalších podmínek pro uplatnění restitučního nároku, jako

je především splnění podmínky státního občanství a určení, podle

jakého právního předpisu došlo k přechodu předmětného zemědělského

majetku na stát a zda tedy bude případ posouzen podle ustanovení

§ 2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 243/1992 Sb. nebo podle § 4

odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č.

93/1992 Sb.

Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo

právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud

napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky

tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než

zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 157/94-19, ze

dne 13.2.1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

Žďár nad Sázavou - pozemkový úřad, ze dne 19.4.1994, čj.

PÚ-7910/92-1, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem v něm

uvedených nemovitostí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavníhosoudu jsou

závazná pro všechny orgány i osoby.

V Brně dne 11. července 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru