Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 860/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - Obvodní ředitelství policie Praha III, SKPV
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/návrh na určení lhůty k p... více
Věcný rejstříkstížnost
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.860.21.1
Datum podání25.02.2021
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 188/1/e; § 221; § 260

Ostatní dotčené předpisy

283/1993 Sb., § 16b

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 860/21 ze dne 30. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem Matoušova 515/12, Smíchov, Praha 5, proti nezákonnému zásahu, spočívajícímu v postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha III, SKPV, OHK, pod č. j. KRPA-63941-469/TČ-2012-001390-KA, a následně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2014 a Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 69/2015, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení § 188 odst. 1 písm. e), § 221 a § 260 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v platném znění, takto:

Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá konstatování neústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že byla věc zčásti soudem vrácena k došetření do přípravné fáze trestního řízení, aniž by bylo dodnes meritorně rozhodnuto o oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli na základě podané obžaloby. Tvrdí, že tímto postupem spočívajícím na napadených ustanoveních trestního řádu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že na něj byla podána obžaloba v lednu 2014, ohledně několika skutků bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 69/2015 z 16. října 2015 zrušeno zprošťující rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 41 T 1/2014-3566 ze dne 17. února 2015 a rozhodnuto o vrácení věci k došetření státnímu zástupci. Stěžovatel uvádí, že se od té doby nic nestalo a namítá zásah do svých práv na spravedlivý proces tím, že ve věci dodnes nebylo nijak meritorně rozhodnuto, ba dokonce nebyl ani vyrozuměn, jak bylo státním zástupcem dále postupováno, když mu věc byla vrácena k došetření.

3. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí o vrácení věci k došetření má zatímní povahu, tedy netvoří překážku věci rozhodnuté a státní zástupce může poté, co věc v uloženém rozsahu došetří, podat ve věci novou obžalobu. Na základě došetření může státní zástupce ve věci i sám meritorně rozhodnout. To je podle stěžovatele enormní zásah do právní jistoty účastníků trestního řízení a možnost pro svévoli orgánů činných v trestním řízení maximálně možná. Obviněnému se tudíž nedostane jakékoli meritorního rozhodnutí o skutku v obžalobě (zproštění, zastavení atd.) a přesto je nadále ve věci prošetřován, a to bez jakékoli odpovědnosti státu za to, že původní obžaloba neuspěla (byla vrácena k došetření). Stěžovatel uvádí, že neví, co se s jeho věcí stalo, již 5 let. Stěžovatel v tom spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces a domnívá se, že právní předpisy, které toto umožňuji - tedy napadaná ustanovení § 188 odst. 1 písm. e), § 221 a § 260 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v platném znění - jsou protiústavní. Výkonná moc totiž podle stěžovatele je tak neodpovědná za nezákonné (neúspěšné) trestní stíhání a obviněný nemá nárok na náhradu škody za takovéto stíhání, což je porušením základních principů ochrany základních práv.

4. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, jehož neústavnost napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.

6. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména tedy soudů a státního zastupitelství, spočívajícím v jejich dlouhodobé nečinnosti. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je prostředkem k ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16, všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na https: //nalus.usoud.cz).

7. Pokud pak zásah do stěžovatelových práv je způsoben nečinností příslušného státního zástupce, i v tomto případě disponuje stěžovatel zákonnými možnostmi obrany. Podle již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je v těchto věcech pro splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti nutné vyčerpat stížnost ve smyslu § 16b zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů k příslušnému vedoucímu státnímu zástupci - tedy Městskému státnímu zástupci v Praze. V případě neúspěchu je pak třeba vyčerpat i žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství (tedy vrchnímu státnímu zastupitelství) podle § 12d odst. 1 citovaného zákona. Podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 32 či sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), bod 52, dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2742/19 ze dne 17. 9. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 1340/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 10; dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. Stěžovatel neuvádí, zda uvedené prostředky využil a s jakým výsledkem. V případě, že je nevyužil, nevyčerpal všechny prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pokud pak je využil, je třeba, aby v řízení před Ústavním soudem napadal poslední neúspěšně využitý prostředek.

8. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stejně tak musel být odmítnut i návrh s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru