Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 86/09 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkrozhodčí nález
nemovitost
Předběžné opatření
Cena
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.86.09.1
Datum podání13.01.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 22

99/1963 Sb., § 74


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 86/09 ze dne 5. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Porr (Česko) a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 11, zastoupené JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Branická 17, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008 č. j. 1 Cmo 293/2008-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2009, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin, stěžovatelka se žalobou proti společnosti VHF Investment, s. r. o., se sídlem v Jílovém u Prahy, 1. máje 281 (dále jen "žalovaná"), podanou k Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky domáhá zaplacení částky 38.651.244,30 Kč jako doplatku ceny za zhotovení díla - stavby "Bytové domy Smíchovská". O této žalobě rozhodčí soud zatím (tj. do doby podání ústavní stížnosti) nerozhodl. Společně s žalobou podala stěžovatelka u Městského soudu v Praze návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalované do právní moci rozhodčího nálezu ve věci samé zakázáno nakládat s nemovitostmi blíže specifikovanými v návrhu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 7. 2008 č. j. 2 Nc 1071/2008-10 návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zcela vyhověl a své rozhodnutí odůvodnil pouhým odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 19/2006.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze ze dne 14. 10. 2008 č. j. 1 Cmo 293/2008-60 změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že se návrh na vydání tohoto předběžného opatření zamítá. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na závěry soudní praxe, jež se ustálila v názoru, že "na důvodnou obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí je možné uzavřít tehdy, jestliže se žalovaný za nevyjasněných okolností a z nevyjasněných důvodů zbavuje svého majetku nebo snižuje základní kapitál či podobně". Nic takového však stěžovatelka dle odvolacího soudu netvrdila. Stěžovatelkou namítaný prodej bytových i nebytových jednotek (i s podíly na domech a pozemcích) odvolací soud označil za obvyklou hospodářskou činnost, za jejímž účelem žalovaná domy stavěla, a nevyvolává tak sama o sobě obavy z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí; stěžovatelka jako zhotovitel s tímto musela počítat a nemohla být zaskočena. Podle názoru odvolacího soudu by navíc navrhované rozhodnutí mohlo být kontraproduktivní, neboť je pravděpodobné, že z výnosu prodeje těchto jednotek měla být cena díla hrazena.

Stěžovatelka, jak předně uvádí ve své ústavní stížnosti, spatřuje porušení svého výše uvedeného práva v rozhodování odvolacího soudu, který zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření "zcela svévolně", neboť se při svém rozhodování prý nezabýval zákonnými podmínkami pro nařízení předběžného opatření upravenými v ustanovení § 22 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů"). Odvolací soud dle stěžovatelky vůbec nevzal v úvahu tvrzení, že v případě její úspěšnosti ve vedení sporu by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí, a z tohoto hlediska nijak nezhodnotil stěžovatelkou uváděné závažné okolnosti. Stěžovatelka sice mohla počítat s tím, že byty ve vystavěných domech budou prodány, ale to pouze za předpokladu, že bude zaplacena cena díla v souladu se smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelkou a žalovanou; tento předpoklad ovšem splněn nebyl, žalovaná dluží stěžovatelce 38.651.244,30 Kč, takže prodej nezaplacených bytů nelze považovat za obvyklou hospodářskou činnost.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175) nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že v případě rozhodování o nařízení předběžného opatření jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení § 74 a násl. o. s. ř.

Ústavní soud v prvé řadě nemohl potvrdit důvodnost námitek stěžovatelky, že se odvolací soud nezabýval podmínkami pro nařízení předběžného opatření za situace, kdy se stěžovatelka (i když jen subjektivně) domnívá, že osvědčila okolnosti svědčící pro závěr, že je zde důvodná obava z ohrožení výkonu možného (budoucího) rozhodnutí rozhodčího soudu. Zákonnou dikci pojmu "je-li obava" nelze vyložit pouze tak, že stačí jen subjektivní pocit stěžovatelky, že chováním vedlejšího účastníka by mohl být případný výkon rozhodnutí rozhodčího soudu ohrožen, ale tak, že takovýto subjektivní pocit musí mít reálný základ v existujícím chování vedlejšího účastníka, které by mohlo mít za následek ohrožení výkonu rozhodnutí (srov. sp. zn. I. ÚS 473/05).

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; usnesení odvolacího soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudu prvé instance změnil a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, jsou v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyloženy.

Ústavní soud tak na základě omezeného testu ústavnosti, vycházeje z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zjistil, že potřeba zatímní úpravy poměrů nebyla stěžovatelkou prokázána a soud nevybočil při svém rozhodování ze zásad spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru