Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 850/16 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.850.16.1
Datum podání14.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 850/16 ze dne 23. 8. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jelenky Syrové, zastoupené Mgr. Václav Linhartem, advokátem, AK se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015 č. j. 26 Cdo 402/2015-182, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014 č. j. 13 Co 405/2011-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. června 2011 č. j. 13 C 523/2008-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 95 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vyklizení nemovitosti.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 13 C 523/2008, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti žalované Janě Syrové vyklidit druhé nadzemní podlaží domu X. Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť dle jeho zjištění žalovaná prokázala, že má právo na přístup do domu stěžovatelky, a to na základě platné smlouvy o výstavbě uzavřené mezi oběma jmenovanými v listopadu 2004. Podle této smlouvy stěžovatelka jako vlastník předmětného domu umožnila žalované vybudovat na své náklady a nebezpečí formou půdní nástavby bytovou jednotku, svůj souhlas s užíváním domu žalovanou však v listopadu 2007 odvolala. O odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodoval opakovaně, ústavní stížností napadeným rozsudkem (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je obligatorní náležitostí dovolání a v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu pokračovat. Nejvyšší soud poukázal na ustanovení § 237 o. s. ř., které zavazuje dovolatele vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakého důvodu, což dovolatelka neučinila.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala průběh a výsledky řízení a závěru obecných soudů o platnosti smlouvy o výstavbě oponovala. Za důvody vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy označila především absenci obligatorní přílohy obsahující půdorysy všech podlaží případně jejich schémata, určující polohu jednotek a společných částí domu s údaji o podlahových plochách jednotek, dále neurčitost a nesrozumitelnost ujednání při vymezení bytových jednotek, zejména bytové jednotky č. 1, a společných částí domu, absenci obligatorního ujednání o způsobu správy domu a pozemku a pravidel pro správu společných částí domu popř. domu jako celku, vč. označení osoby pověřené správou domu, a konečně absenci podstatných náležitostí stanovených pro prohlášení vlastníka. Stěžovatelka dále uvedla, že i za situace, kdy by smlouva o výstavbě měla být považována za platný právní úkon, s čímž však nesouhlasí, měly obecné soudy poskytnout ochranu jejímu vlastnickému právu, neboť žalovaná jako stavebník nesplnila podmínky stanovené ve stavebním povolení, při výstavbě se odchýlila od původní projektové dokumentace a přestože prostory dosud nebyly zkolaudovány, nevyvíjí žádnou činnost k nápravě a užívá je k bydlení. Podle stěžovatelky jde o neoprávněné užívání jejího domu, neboť smlouva o výstavbě takový způsob užívání nedovoluje. K rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelka neargumentovala.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem jejího dovolání dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 nepřípustná, a to z následujících důvodů.

V projednávané věci stěžovatelka podala dovolání, k jehož přípustnosti, jak Ústavní soud ověřil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (č. l. 165-168), neargumentovala a zaměřila se na důvody dovolání, ke kterým uvedla, že "soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily po právní stránce", neboť "nesprávně zhodnotily zjištěné skutečnosti a svými rozhodnutími nepřípustně legitimizovaly protiprávní stav".

Ustanovení § 237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelem, a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; předmětné ustanovení zakotvuje čtyři situace - vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, - vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, - vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, a konečně - vybraná právní otázka doposud Nejvyšším soudem řešena nebyla.

Stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku hmotného či procesního práva a žádný relevantní právní názor Nejvyššího soudu k ní vztahující se nepopsala, resp. neoznačila rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, nebo od které by se měl odchýlit sám Nejvyšší soud, takže zjevně nedostála požadavkům stanovených zákonem na splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť představuje logický důsledek nesprávného procesního postupu stěžovatelky (zastoupené advokátem) v dovolacím řízení.

Jestliže dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatelka svým nesprávným postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.

Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru