Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 85/06Usnesení ÚS ze dne 17.05.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.85.06
Datum podání17.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/199 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 85/06 ze dne 17. 5. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) ing. K. Š. a b) M. M. Š., zastoupených JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hostivaři, Hokejová 928/4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 1. 6. 2004, čj. 15 Co 181/2004 - 232, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 1. 2004, čj. 4 C 6/2000 - 203, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 3. 2005, čj. 22 E 125/2005-22 a ze dne 4. 4. 2005, čj. 22 E 165/2005-14, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 14. 2. 2006, doplněným po výzvě Ústavního soudu k upřesnění petitu ústavní stížnosti podáním ze dne 6. 3. 2006, se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Táboře a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich práva, garantovaná čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Rozhodnutí, vydaná v exekučním řízení, pak napadají proto, že po zrušení rozhodnutí ve věci samé by pozbyla podkladu.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 4 C 6/2000, 22 E 125/2005 a 22 E 165/2005. Na jejich podkladě se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost naplňuje formální předpoklady, a zda je tedy možné přistoupit k jejímu meritornímu přezkumu. Dospěl tak k závěru, že o části návrhu není příslušný rozhodnout.

Z obsahu spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 1. 2004, čj. 4 C 2000-203, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti ing. F. Š., o zaplacení částky 215.155,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelé jeho rozhodnutí napadli dovoláním, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, čj. 33 Odo 1125/2004-270, zamítl v části, jíž byl rozhodnutí odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvého stupně (tedy ve věci samé), a odmítl v části, týkající se nákladů řízení.

Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Pokud bylo o mimořádném opravném prostředku rozhodnuto meritorně, pak lhůta k podání ústavní stížnosti také plyne až od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé tedy podali ústavní stížnost ve lhůtě stanovené k jejímu podání. Petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud při svém rozhodování vázán, však rozhodnutí o posledním opravném prostředku nenapadli, výslovně se domáhají pouze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně. Tato skutečnost vedla Ústavní soud k závěru, že není příslušný k projednání ústavní stížnosti v části, jíž napadá výrok odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno, resp. rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu pro případy rozhodování o ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutí ve smyslu citovaného článku Ústavy se ve světle ustanovení § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ustáleně vykládá jako rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit oprávnění zrušit rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu ve věci samé, neboť v této části evidentně nejde o rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR v části, jíž zamítl dovolání stěžovatelů. Toto rozhodnutí je meritorní, tedy nikoli jen deklaratorní povahy. Pokud by Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského a okresního soudu přesto přezkoumal a případně zrušil, konečné meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci by zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Oproti tomu je meritorního přezkumu způsobilá ta část rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání podané proti tomuto výroku odvolacího soudu dovolací soud pro nepřípustnost odmítl. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Skutečnost, že uvedené rozhodnutí dovolacího soudu v této části nebylo napadeno, nebránila proto Ústavnímu soudu zabývat se pouze rozhodnutími odvolacího soudu a soudu prvého stupně ve výše vymezené části, která petitem ústavní stížnosti napadena byla (srov. též např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 331/03). Zde však nutno konstatovat, že ústavní stížnost zcela postrádá konkrétní odůvodnění, v čem stěžovatelé spatřují protiústavnost tohoto výroku a je zřejmé, že je napadán až jako důsledek věcného rozhodnutí, které stěžovatelé sice považují za nesprávné, ale jehož ústavností se Ústavní soud nebyl oprávněn z důvodů výše uvedených zabývat. Výrok o nákladech řízení byl napadeným rozhodnutím řádně odůvodněn a Ústavní soud ani sám neshledal důvod považovat jej za narušující práva stěžovatelů.

Pokud jde o další napadená rozhodnutí, ze spisů Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 22 E 165/2005 a 22 E 125/2005, Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 4. 4. 2005, čj. 22 E 165/2005-14, byl nařízen výkon rozhodnutí podle vykonatelných rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 1. 6. 2004, čj. 15 Co 181/2004 - 232, a Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 1. 2004, čj. 4 C 6/2000 - 203, k uspokojení pohledávky oprávněného ing. F. Š. ve výši 61.321,50 Kč proti povinné [stěžovatelce b)]. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 3. 2005, čj. 22 E 125/2005-22, bylo rozhodnuto stejně i ve vztahu ke stěžovateli a). Proti daným rozhodnutím bylo možno podat v zákonného lhůtě odvolání, čehož stěžovatelé též využili. Jejich odvolání byla zamítnuta usneseními Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 8. 2005, čj. 22 E 165/2005-26, resp. 22 E 125/2005-37, a tato rozhodnutí byla potvrzena usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 7. 9. 2005, čj. 15 Co 597/2005-44, resp. 15 Co 598/2005-33. Tato další navazující rozhodnutí stěžovatelé nenapadli. Ústavní soud i zde proto odkazuje primárně na své výše uvedené závěry ohledně nepříslušnosti Ústavního soudu přezkoumávat rozhodnutí, která nejsou konečná. Vedle toho ale nutno poznamenat, že i pokud by stěžovatelé tato rozhodnutí také v petitu své ústavní stížnosti napadli, bylo by ústavní stížnost proti nim nutno posoudit jako pozdně podanou, jelikož rozhodnutí krajského soudu jim byla doručena dne 19. 9. 2005, resp. 27. 9. 2005, zatímco ústavní stížnost byla podána k přepravě až dne 16. 2. 2006, tj. po stanovené lhůtě 60 dní (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu).

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2006

StanislavBalík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru