Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 843/08 #1Nález ÚS ze dne 07.01.2009K neústavnosti postupu soudu, který ustanovil opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, z řad zaměstnanců téhož soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/lhůty
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo... více
Věcný rejstříkOpatrovník
Doručování
účastník řízení
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/52 SbNU 19
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.843.08.1
Datum vyhlášení20.01.2009
Datum podání03.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 29 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud stěžovateli, jemuž byl v řízení před obecným soudem ustanoven jako osobě neznámého pobytu opatrovník podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, nebylo v důsledku této skutečnosti doručeno rozhodnutí soudu, a tedy nemohl vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv ve vztahu k uvedenému rozhodnutí, je z hlediska posouzení počátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodný okamžik, kdy se stěžovatel dozvěděl o předmětném rozhodnutí soudu.

Ustanovení opatrovníka účastníku řízení soudem jako osobě neznámého pobytu z řad zaměstnanců téhož soudu představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i základního práva plynoucího z čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. K. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. ledna 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2007 č. j. 28 C 99/2007-27.

Narativní část

Vedlejší účastník se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Soud vydal v dané věci platební rozkaz, jenž však opakovaně nebyl převzat ze strany stěžovatele, neboť nebylo známo místo jeho pobytu. Soud z tohoto důvodu ustanovil dne 16. května 2007 stěžovateli jako osobě neznámého pobytu opatrovníka, konkrétně vyšší soudní úřednici působící u téhož soudu. Jednání ve věci proběhlo dne 21. června 2007 bez její účasti, když se omluvila z pracovních důvodů a navrhla, aby soud rozhodl v souladu s listinnými důkazy. Při uvedeném jednání byl vyhlášen ústavní stížností napadený rozsudek, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení. Dne 8. února 2008 byla do příslušného spisu založena plná moc právního zástupce stěžovatele, jehož zaměstnanec téhož dne do spisu nahlížel.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v první řadě posoudil, zda ústavní stížnost nebyla podána po uplynutí lhůty 60 dnů. Uvedená lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V dané věci má ale stěžejní význam, že stěžovateli jako osobě neznámého pobytu byl ustanoven opatrovník, a tedy s ním dále nebylo jednáno. Napadené rozhodnutí tedy stěžovateli nebylo nikdy doručeno, pročež nemohl vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv. Poněvadž bylo v dané věci prvním skutečně prokazatelným termínem, ve kterém se stěžovatel o uvedeném rozsudku dozvěděl, datum 8. února 2008, kdy se stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce obeznámil s napadeným rozhodnutím, bylo toto datum rozhodné pro posouzení počátku běhu šedesátidenní lhůty. Ústavní stížnost podána dne 3. dubna 2008 tak byla podána ve lhůtě.

Ve věci samé dále uvedl, že účelem institutu opatrovníka je, aby hájil zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. V dané věci nebylo pochyb o splnění zákonných podmínek pro ustanovení opatrovníka. Nelze ale shledat ústavně konformním takový postup, kdy byla soudem ustanovena jako opatrovník vyšší soudní úřednice, tedy zaměstnankyně téhož soudu, který ve věci jedná. Podle názoru Ústavního soudu je těžko představitelné, aby pracovník soudu v postavení opatrovníka brojil proti postupu a rozhodnutí soudu, přičemž upozornil na pravděpodobný konflikt mezi zájmem takového opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Ve věci stěžovatele posoudil Ústavní soud ustanovení opatrovníka i s ohledem na jeho neúčast na ústním jednání jako zcela formální. Ústavní soud tedy konstatoval porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009

N 3/52 SbNU 19

K neústavnosti postupu soudu, který ustanovil opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, z řad zaměstnanců téhož soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 843/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2007 č. j. 28 C 99/2007-27, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku, úroky z prodlení a náklady řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníka řízení a V. N. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. června 2007 č. j. 28 C 99/2007-27 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. dubna 2008 a doplněnou podáním ze dne 17. dubna 2008 a 10. listopadu 2008, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 28 C 99/2007, z něhož zjistil následující:

Vedlejší účastník se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 24. dubna 2006 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Soud dne 21. srpna 2006 vydal platební rozkaz č. j. 30 Ro 447/2006-9, jenž byl stěžovateli doručován na adresu Praha 6, P. ul., uvedenou v žalobě, prostřednictvím pošty. Z důvodu nezastižení adresáta byla písemnost uložena na poště a následně byla soudu vrácena zpět, neboť nebyla v úložní lhůtě vyzvednuta. Druhý pokus o doručení platebního rozkazu učinil soud na adrese trvalého bydliště stěžovatele, ověřené lustrací v centrální evidenci obyvatel, tj. Praha 6, T. ul., prostřednictvím Policie České republiky. Policejní orgán však uvedenou zásilku soudu vrátil s tím, že se ji stěžovateli nepodařilo předat. Ve svém dopise ze dne 14. února 2007 policejní orgán sdělil, že bylo osobně hovořeno s rodiči stěžovatele, kteří uvedli, že syna asi dva roky neviděli, neboť odcestoval do ciziny a do současné doby nedal o sobě žádnou zprávu. V důsledku toho soud usnesením ze dne 22. února 2007 č. j. 30 Ro 447/2006-18 zrušil platební rozkaz. Usnesením ze dne 16. května 2007 ustanovil soud stěžovateli jako osobě neznámého pobytu opatrovníka L. B., vyšší soudní úřednici u téhož soudu, jíž doručil dne 17. května 2007 spolu s usnesením i žalobu a předvolání k ústnímu jednání. Jednání ve věci proběhlo dne 21. června 2007 bez její účasti, neboť se omluvila z pracovních důvodů a navrhla, aby soud rozhodl v souladu s listinnými důkazy. Při tomto jednání byl vyhlášen ústavní stížností napadený rozsudek, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. z této částky počínaje 1. lednem 2004 do zaplacení a náklady řízení v částce 107 440,50 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka. Rozsudek byl opatrovníkovi doručen dne 24. října 2007 a dne 10. listopadu 2007 nabyl právní moci. Jak bylo dále zjištěno, dne 8. února 2008 byla do příslušného spisu založena plná moc právního zástupce stěžovatele, jehož zaměstnanec téhož dne do spisu nahlížel.

Stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že s tímto rozhodnutím, které mu nebylo doručeno, se seznámil neprodleně poté, co byl zpraven o skutečnosti, že proti němu bylo vedeno řízení, tj. 8. února 2008. Namítá, že soud předně pochybil, když mu v rozporu judikaturou Ústavního soudu ustanovil opatrovníkem vyšší soudní úřednici téhož soudu, přestože věděl, kde se zdržují rodiče stěžovatele, a nevyzval je, aby se vyjádřili k případnému opatrovnictví. Stejně tak soudu z jeho úřední činnosti bylo známo, že proti stěžovateli jsou před tímto soudem vedena jiná řízení, ve kterých je stěžovatel zastoupen právním zástupcem na plnou moc, kterého mohl soud rovněž kontaktovat. Soudem ustanovený opatrovník se však ani nedostavil na jednání ve věci samé, nijak nehájil práva a zájmy stěžovatele a proti rozsudku soudu nepodal odvolání. Pokud opatrovník navrhl rozhodnout v souladu s listinnými důkazy, ačkoli sám žádné nepředložil a listiny předložené vedlejším účastníkem svědčily proti stěžovateli, šel tímto návrhem "nad rámec nedbalosti". Stěžovatel své argumenty o nesprávném postupu účastníka řízení opřel o právní názory obsažené zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), nálezu sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233) a nálezu sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303).

Podáním ze dne 10. listopadu 2008 stěžovatel s odvoláním na § 83 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit vyčíslené náklady jeho právního zastoupení před Ústavním soudem z důvodu nepříznivé majetkové situace ve spojení s tím, že jeho práva měl ochránit již soud prvního stupně, neboť pokud by rozhodoval v souladu s judikaturou, nemusel stěžovatel ústavní stížnost vůbec podávat. Současně navrhl s odkazem na § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku do rozhodnutí o ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že rozsudek byl jako exekuční titul již uplatněn u téhož soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 38 Nc 5258/2008 a bylo mu dne 22. října 2008 doručeno usnesení o nařízení exekuce .

Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Obvodní soud pro Prahu 6 a vedlejšího účastníka řízení V. N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření toliko odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření předně namítá, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že se o existenci rozsudku dozvěděl až dne 8. února 2008, a uvádí, že k tomu muselo dojít nejpozději 22. ledna 2008 prostřednictvím MUDr. M. Ch., rodinné známé stěžovatele, která převzala výzvu Okresního soudu v Semilech ke sp. zn. 8 C 6/2008 ohledně další žaloby proti stěžovateli, ke které byla úředně ověřená kopie rozsudku přiložena. Stejně tak se stěžovatel musel dozvědět o napadeném rozsudku před uvedeným datem v rámci probíhajícího exekučního řízení, které je na základě rozsudku proti němu vedeno.

Vedlejší účastník je nad rámec uvedeného přesvědčen, že ani Ústavou zaručená práva stěžovatele nebyla dotčena. Ustanovení vyšší soudní úřednice jako opatrovníka se dle něj jakkoli nepromítlo do výsledků celého soudního řízení. Na závěr dodává, že stěžovatel se nepřebíráním poštovních zásilek úmyslně vyhýbá plnění svých smluvně převzatých povinností. Navrhl proto, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako opožděnou, případně jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud se jako vždy musel nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti. V této fázi, i s ohledem na námitku vedlejšího účastníka řízení, zejména zkoumal, zda byla dodržena lhůta 60 dnů pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Lhůta pro podání ústavní stížnosti počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 nabyl totiž právní moci již dne 10. listopadu 2007 a předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 2. dubna 2008. Uvedená lhůta pro podání ústavní stížnosti však počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je zásadním důvodem ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl ustanoven opatrovník a nebylo s ním dále jednáno. Odvolání proti napadenému rozsudku nebylo opatrovníkem podáno. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již zabýval. Z nálezu ze dne 25. září 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše), na nějž stěžovatel odkazuje, vyplývá, že stěžovatelka, která se ocitla ve stejné situaci a o existenci vykonatelného rozsudku se dozvěděla až po dvou letech, podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přihlédl ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí stěžovatelce nikdy doručeno, a nemohla tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv. Co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal Ústavní soud v nyní projednávané věci v úvahu, že prvým skutečně prokazatelným termínem, ve kterém se stěžovatel o uvedeném rozsudku dozvěděl, je datum 8. února 2008, kdy se prostřednictvím zaměstnance svého právního zástupce nahlédnutím do spisu poprvé seznámil s obsahem napadeného rozsudku. S ohledem na shora popsanou situaci Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu přezkoumání.

Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. K uvedenému návrhu Ústavní soud konstatuje, že ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu umožňující odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností, vykládá Ústavní soud ve své ustálené jurisprudenci restriktivně. Ústavní soud aplikuje citované ustanovení zpravidla jenom tehdy, pokud by měl výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)]. Ústavní soud v posuzovaném případě takovou situaci nezjistil a stěžovatel nic takového ostatně ani netvrdí. Proto byl tento návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout své závěry vyslovené v dřívějších nálezech [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 27/2000 ze dne 2. 7. 2001 (N 97/23 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 204/2000 ze dne 25. 10. 2001 (N 157/24 SbNU 157) a nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)] týkajících se obdobné problematiky. Opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce.

Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně splnil zákonnou povinnost vyhledávací dostatečně. Ustanovení opatrovníka stěžovateli předcházelo potřebné šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. O tom, že pobyt stěžovatele nebyl soudu znám, aniž by mu bylo známo, kdy přesně se má stěžovatel na adrese svého trvalého pobytu znovu nacházet, není žádných pochyb. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli tudíž byly ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. dány, což ostatně nebylo zpochybněno ani stěžovatelem.

Pokud byla soudem ustanovena jako opatrovník vyšší soudní úřednice, která je zaměstnána u téhož soudu, pak tento postup nelze shledat ústavně konformním. Jak bylo ve shora uvedených dřívějších rozhodnutích Ústavním soudem dovozeno, bylo především namístě zjistit, zda stěžovatele nemůže zastupovat osoba jemu příbuzná, např. stěžovatelovi rodiče, kteří byli v souvislosti se zjišťováním stěžovatelova pobytu kontaktováni policejním orgánem.

Také je nutno při ustanovení opatrovníka přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Toho daný opatrovník vzhledem ke svému pracovnímu zařazení - jednalo se o pracovnici téhož soudu, který o věci rozhodoval - ostatně ani nebyl schopen. Podle názoru Ústavního soudu je těžko představitelné, aby pracovník soudu v postavení opatrovníka účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem, jakkoliv brojil proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo.

V posuzovaném případě se opatrovník nezúčastnil ústního jednání a není ani patrné, že by se seznámil se spisem. Proti rozsudku soudu pak nepodal ani opravný prostředek. Proto se ustanovení osoby opatrovníka ve zkoumaném případě jeví Ústavnímu soudu jako zcela formální. Soud, který opatrovníka ustanovil, přitom zjevně nedostál všem povinnostem, které při jeho ustanovení a "udržování" ve funkci měl. Jak bylo shora řečeno, byla funkce opatrovníka vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je totiž zcela nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku zcela popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení.

Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Obecné soudy totiž mají možnost ustanovit jako opatrovníka nepřítomným účastníkům řízení vedle osob příbuzných a známých i advokáty, notáře, či samosprávné celky jako osoby zcela nezávislé jak na ostatních účastnících řízení, tak na soudu samotném.

Jelikož v daném případě Ústavnísoud ze shora vyložených důvodů zjistil, že ustanovením opatrovníka stěžovateli došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, stěžovateli v plném rozsahu podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Pouze pro úplnost zbývá doplnit, že podstatou sporu samotného se Ústavnísoud nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Posouzení těchto otázek spadá podle čl. 90 věty prvé Ústavy do výlučné pravomoci obecného soudu, na kterém tedy bude, aby znovu za dodržení veškerých ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení věc posoudil a rozhodl.

Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavnísoud podle § 83 zákona o Ústavním soudu uložil České republice povinnost nahradit zcela náklady jeho zastoupení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou pro posouzení důvodnosti návrhu na náhradu nákladů zastoupení rozhodující osobní a majetkové poměry stěžovatele. Takový návrh musí být proto náležitě odůvodněn a doložen. V daném případě však stěžovatel svůj návrh nijak nedoložil. Pouhé stěžovatelovo tvrzení o jeho nepříznivých majetkových poměrech není dostatečným podkladem pro vyhovění jeho návrhu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 550/01 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. II. ÚS 507/05 ze dne 4. 1. 2006 (N 3/40 SbNU 31)]. Ústavní soud proto návrhu, jak jej formuloval stěžovatel, vyhovět nemohl.

Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavnímsoudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech [nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235), nález sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273)].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru