Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 841/07 #1Nález ÚS ze dne 26.07.2007Povinnost doručit druhé straně odvolání proti výroku o nákladech řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
POLICIE - Správa služeb Městské policie hlavního města Prahy - Petr Balcar
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/46 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.841.07.1
Datum vyhlášení07.08.2007
Datum podání30.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 210 odst.1, § 214 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud odvolací soud nenapravil pochybení soudu I. stupně, který nezaslal protistraně odvolání, a rozhodoval o nákladech řízení bez nařízení jednání, vycházel při svém rozhodování ze sporné skutkové okolnosti a rozhodnutí soudu I. stupně navíc změnil, porušil tímto postupem právo stěžovatele na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a také princip rovnosti účastníků řízení chráněný čl. 37 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V.S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. července 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2006 č. j. 13 Co 641/2006-58.

Narativní část

Stěžovateli bylo uloženo uhradit vedlejšímu účastníkovi částku za odtah vozidla a parkovné. Na návrh stěžovatele soud připustil záměnu účastníků dle § 92 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl majitelem předmětného vozidla, a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení dle § 146 odst. 2 o.s.ř. Vedlejší účastník podal odvolání do výroku o nákladech řízení, které soud I. stupně nezaslal stěžovateli. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení bez nařízení jednání, náklady řízení stěžovateli nepřiznal a rozhodl podle § 150 o.s.ř. s poukazem na to, že stěžovatel byl jako vlastník předmětného vozidla evidován v registru vozidel.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud vycházel v tomto případě ze své dosavadní judikatury; zejména zmínil nález sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. ledna 2007. Poukázal na to, že § 210 o.s.ř. sice nestanoví povinnost soudu doručovat opisy odvolání proti nemeritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud I. stupně nemůže učinit. Naopak soud má povinnost doručit odvolání protistraně, pokud z dosavadního řízení vyplývá, že protistrana nesouhlasí s argumenty uváděnými v odvolání a právně a skutkově je hodnotí odlišně. Ani odvolací soud nemůže paušálně nenařizovat jednání v případech uvedených v § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Odvolací soud by měl zvážit nařízení jednání zejména, pokud z předchozího průběhu řízení nebo z obsahu odvolání zjistí, že základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení závisí na sporné skutkové okolnosti, která by mohla být objasněna právě při jednání. Obecné soudy tak svým postupem v dané věci porušily právo stěžovatele na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení chráněný čl. 37 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 841/07 ze dne 26. 7. 2007

N 119/46 SbNU 125

Povinnost doručit druhé straně odvolání proti výroku o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. července 2007 sp. zn. II. ÚS 841/07 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2006 č. j. 13 Co 641/2006-58, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti náhrady nákladů řízení stěžovateli vedlejším účastníkem, Správou služeb Městské policie hlavního města Prahy, změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2006 č. j. 13 Co 641/2006-58 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje zejména v tom, že neměl možnost zúčastnit se odvolacího řízení, vyjádřit se k odvolání a předložit a navrhnout důkazy k nepravdivému tvrzení žalobce (dále též "vedlejšího účastníka"), neboť nebyl o odvolacím řízení vyrozuměn a nebylo mu doručeno odvolání. V další části ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který na věc aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), a tím de facto presumoval existenci nároku vedlejšího účastníka uplatněného žalobou, aniž by před soudem prvního stupně byla skutečná existence takového nároku prokázána. Poukazuje přitom na to, že vedlejší účastník před podáním žaloby věděl, že mu jím tvrzený nárok nemůže svědčit proti stěžovateli jako osobě uvedené v registru vozidel.

Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám stěžovatele o porušení jeho práv na soudní ochranu uvedl, že odvolání směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení, a nebylo tedy třeba je doručovat (§ 210 odst. 1 o. s. ř.) ani nařizovat odvolací jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].

Správa služeb Městské policie hlavního města Prahy ve svém vyjádření zopakovala průběh řízení před soudy. Upozornila na to, že soud prvního stupně v odůvodnění usnesení neuvedl, z jakých skutečností a důkazů dospěl k tomu, že žalobci by měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovateli. Pokud vyšel z účastnické výpovědi stěžovatele, která obsahovala jeho tvrzení o údajném telefonickém rozhovoru, stěžovatel k tomuto svému tvrzení nepředložil ani nenavrhl žádný důkaz, když si lze jen těžko představit, že by se existence platné kupní smlouvy, která nebyla zaevidována v registru vozidel, prokazovala vedlejšímu účastníkovi telefonicky. Má za to, že stěžovatel zavinil podání žaloby vůči němu, neboť ačkoli jej před podáním žaloby opakovaně vyzývala k jednání v souvislosti s porušením zákona o silničním provozu, nekomunikoval s ní a předmětnou kupní smlouvu, kterou předložil až v tomto řízení, jí nepředal. Poukazuje i na to, že stěžovatel věděl o podaném odvolání (tuto skutečnost mu sdělila dopisem ze dne 21. 11. 2006).

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 16 C 265/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud Plzeň-město uložil platebním rozkazem ze dne 28. 6. 2006 č. j. 62 Ro 613/2006-11 stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi pohledávku ve výši 218 850 Kč s příslušným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 50 338,60 Kč. Uvedená pohledávka představovala cenu za odtah vozidla stěžovatele a za parkovné, když toto vozidlo bylo na základě rozhodnutí Městské policie hlavního města Prahy odtaženo na střežené parkoviště, kde bylo odstaveno po dobu od 17. 4. 2003 do 7. 4. 2006. Na základě odporu stěžovatele (v němž namítal, že není provozovatelem ani vlastníkem uvedeného vozidla ani pachatelem přestupku, což bylo vedlejšímu účastníkovi nejméně od 30. 6. 2004 známo) byl uvedený platební rozkaz zrušen. Usnesením ze dne 19. 10. 2006 č. j. 16 C 265/2006-51 soud na návrh vedlejšího účastníka podle § 92 o. s. ř. připustil, aby z řízení vystoupil stěžovatel a na jeho místo vstoupila L. H. Současně stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 35 540 Kč. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil analogickým použitím § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť vedlejší účastník procesně zavinil, že řízení vůči stěžovateli končí.

K odvolání vedlejšího účastníka směřujícímu do výroku o nákladech řízení (v němž uvedl, že před podáním žaloby vycházel ze zjištění, že na stěžovatele je stále v registru vozidel evidován předmětný vůz) Krajský soud v Plzni napadený výrok usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i když vedlejší účastník návrhem na záměnu žalovaného zavinil ukončení řízení proti původně žalovanému stěžovateli, je namístě stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznat. Při podání žaloby vedlejší účastník vycházel ze záznamů uvedených v registru vozidel, kde ještě ke dni 17. 8. 2006 byl stěžovatel stále evidován jako vlastník a provozovatel předmětného vozidla, a stěžovatel, ačkoliv vůz prodal, neučinil nic pro to, aby byla v záznamu o skutečném vlastníkovi a držiteli provedena změna. Tyto skutečnosti dle odvolacího soudu svědčí pro použití ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož je možno z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení nepřiznat.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65). Rozhodování o nákladech řízení je totiž integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí, či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je zakotven v ustanovení § 18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05, sp. zn. IV. ÚS 310/05, sp. zn. IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180, svazek 42, nález č. 135).

V ustanovení § 1 o. s. ř. se uvádí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.

Dle ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. "nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům".

Dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. "jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".

Ústavní soud se ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Nedospěl k závěru o nutnosti zrušit uvedená ustanovení, ale usměrnil jejich interpretaci ústavně konformním způsobem, když dospěl k závěru, že dotčená ustanovení mohou být v každém jednotlivém procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.

Ústavní soud již dříve v oblasti kontroly norem zaujal výkladové stanovisko, podle kterého "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem." (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.).

V nálezu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 15) Ústavní soud konstatoval, že z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoli meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy se žalobce v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby žalovaný byl s argumenty odvolatele seznámen a mohl se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty. Obdobně odvolací soud nemůže formalistickým způsobem přistupovat k interpretaci ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a paušálně nenařizovat jednání v případech uvedených v předmětném ustanovení. Z tohoto ustanovení v žádném případě nevyplývá zákaz nařídit jednání, jde-li o projednání odvolání proti rozhodnutím tam vyjmenovaným (stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 748/05). Nařízení jednání dle ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat zejména tehdy, pokud odvolací soud z předchozího průběhu řízení nebo z obsahu podaného odvolání zjistí, že základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení se může odvíjet od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastníků nebo dokazování provedené při jednání.

Ve výše uvedeném nálezu i v dalších nálezech týkajících se stejné problematiky (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 202/03 a sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavníhosoudu, svazek 31, nález č. 134, a svazek 40, nález č. 65) Ústavní soud také uvedl, že i řízení o nákladech řízení je svou povahou řízením kontradiktorním. Z principu rovnosti účastníků v takovém kontradiktorním řízení vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. Soud je povinen takto postupovat přesto, že z procesního předpisu, konkrétně ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., tato povinnost přímo nevyplývá.

Rovněž Evropskýsoud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků používá pojem "rovnost zbraní" jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (srov. Komanický proti Slovensku, 2002, Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993). V případě Beer proti Rakousku (2004) či Baumann proti Rakousku (2001) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud nezaslal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.

Ústavnísoud ani v nyní projednávané věci nemá důvodu na svých dřívějších závěrech cokoli měnit. Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka stěžovateli, který zaujímal k argumentům vedlejšího účastníka od samého počátku zřetelně nesouhlasný postoj, odňal mu možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, přestože základ jeho rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud, aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatele a předjímal výsledek dalšího řízení ve vztahu k aplikaci § 150 o. s. ř., napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru