Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 84/08 #2Usnesení ÚS ze dne 04.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.84.08.2
Datum podání10.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 84/08 ze dne 4. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. P., 2. P. P., obou zastoupených Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, a 3. J. H., zastoupené Danielou C. B. Devereaux, J. D., advokátkou se sídlem v Praze 4, K Zelené louce 20, proti výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 33 Odo 890/2002-216, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. března 2004 č. j. 15 C 9/2004-141 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2007 č. j. 12 Co 708/2004-275, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení a Manager Service, s. r. o. jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 10. ledna 2008 napadli 1. a 2. stěžovatel (1. a 2. žalovaní ve sporu) shora uvedená rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu o dovolání podaném vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem (jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2002 č. j. 12 Co 461/2001-97 a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. února 2001 č. j. 9 C 144/98-55 a věc vrácena Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení) a dále v témže řízení o úhradě 12.000.000 Kč s příslušenstvím proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud po zrušení svého předchozího rozhodnutí znovu rozhodl o žalobě, a na něj navazující rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelé se domnívají, že vydáním všech tří napadených rozhodnutí byli dotčeni na svých ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost je před Ústavním soudem vedena pod sp. zn. II. ÚS 84/08

Následně dne 14. ledna 2008 podala ve stejném rozsahu ústavní stížnost rovněž 3. stěžovatelka (ve sporu před obecnými soudy vystupující jako 3. žalovaná), tuto ústavní stížnost evidoval Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 105/08.

Po zjištění, že všichni tři stěžovatelé napadají tatáž rozhodnutí vydaná v jednom sporu, v němž jsou všichni tři v pozici žalovaných, namítají porušení týchž ústavně zaručených základních práv a i argumentace obsažená v obou ústavních stížnostech je obdobná, Ústavní soud obě stížnosti usnesením ze dne 22. ledna 2008 č. j. II. ÚS 84/08-18 dle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., spojil ke společnému řízení, vedeném pod sp. zn. II. ÚS 84/08.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 9/2004, že všichni tři stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovolání, a to stěžovatelé 1. a 2. dne 10. ledna 2008 a 3. stěžovatelka dne 14. ledna 2008. O podaných dovoláních dosud nebylo rozhodnuto.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 79). Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je jí, podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění citované novely, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.

K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatelé podali dovolání i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.

Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěli, budou moci případně zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 33 Odo 890/2002-216, jímž byly k podanému dovolání zrušeny předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího konstatuje navíc Ústavní soud, že ústavní stížnost reaguje pouze na situace, kdy jsou vyčerpány skutečně poslední opravné prostředky k ochraně práv, ústavní stížnost je možné podat proti konečnému rozhodnutí ve věci a rozhodnutím, nižších instancí, která mu předcházela. Rozhodnutí, které vrací věc před soud prvního stupně, je mezistupněm v konkrétním řízení a byť bylo vydáno dovolacím soudem, za konečné je považovat nelze, v této fázi řízení je tak již z mezí ústavního přezkumu vyloučeno.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2008

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru