Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 837/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPlatební rozkaz
Obnova řízení
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.837.10.1
Datum podání23.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1, § 229 odst.3, § 173 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 837/10 ze dne 6. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci P. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 4515/2007-128, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2007 č. j. 5 Cmo 88/2007-107 a "všech předcházejících rozhodnutí" včetně platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2002 č. j. 1 Ro 566/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2010 a doplněnou podáními ze dne 7. a 15. 4. 2010, se stěžovatel, s odkazem na nezákonný postup soudů, domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, jakož i "všech předcházejících rozhodnutí obecných soudů" včetně platebního rozkazu Krajského soudu v Brně.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v záhlaví uvedený platební rozkaz, vydaný soudní tajemnicí dne 14. 6. 2002, mu byl doručen dne 18. 6. 2002 a lhůta k podání odporu mu tedy začala plynout 19. 6. 2002 a uplynula 3. 7. 2002. Stěžovatel podal odpor dne 4. 7. 2002, ale ten byl jako opožděný odmítnut. Stěžovatel se následně proti odmítnutí odporu dne 26. 7. 2002 odvolal a požádal o prominutí zmeškání lhůty s tím, že v době od 18. 6. do 3. 7. byl mimo území České republiky, kdy čerpal řádnou dovolenou, což doložil dokladem od svého zaměstnavatele. Stěžovatel k napadenému platebnímu rozkazu namítal, že jím nemohlo být v právní věci o splacení vkladu do družstva rozhodnuto, a to bez nařízeného jednání. Stěžovatel nesplnil podmínku splacení členského vkladu určeného stanovami, a proto se nemohl stát členem takového družstva a nebyl ve sporu pasivně legitimován, což dovozoval z ustanovení § 223 a § 227 obchodního zákoníku. Stěžovatel nikdy nechtěl členem družstva být, k podpisu přihlášky byl v podstatě donucen a během několika dní od ní písemně odstoupil. Tatáž soudní tajemnice pak rozhodla o opravném prostředku, který směřoval proti jejímu rozhodnutí tak, že se zmeškání lhůty nepromíjí.

Stěžovatel dále namítal, že v uvedené věci rovněž podal návrhy na obnovu řízení a zmatečnost řízení, které podle jeho přesvědčení byly přípustné. Jak stěžovatel k návrhům uvedl, jednak nemohl v předcházejícím řízení použít nesporný důkaz, a to ustanovení obchodního zákoníku, které muselo být soudu známo, a jednak neměl procesní způsobilost, soud byl nesprávně obsazen a nesprávným postupem mu byla odňata možnost jednat před soudem. Soudy na všech stupních se však domáhaly doplnění jeho podání, on však jiné skutečnosti než popsané v ústavní stížnosti neuváděl, neboť on ani jeho právní zástupce neměli představu, jak je lze dále doplnit.

Ústavní soud z přiložených listin zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením ze dne 20. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 4515/2007-128 Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2007 č. j. 5 Cmo 88/2007-107, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Cm 60/2003-87. Tímto rozhodnutím soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení ze dne 5. 6. 2003 a žalobu pro zmatečnost ve znění ze dne 7. 12. 2006 jako neprojednatelné. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že přes náležité písemné i ústní poučení o náležitostech, důvodech a časových podmínkách jak žaloby na obnovu řízení, tak žaloby pro zmatečnost, stěžovatel vady návrhů neodstranil, přičemž tvrzení týkající se časových podmínek obou žalob neuvedl vůbec. Jak bylo dále zjištěno, stěžovateli se nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí nižších soudů ani před soudem dovolacím, který dovolání shledal přípustným, avšak nedůvodným.

Ústavní soud se rovněž seznámil s předcházejícími rozhodnutími obecných soudů. Šlo zejména o stěžovatelem naříkaný platební rozkaz a odmítavé rozhodnutí o podaném odporu, a dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2002 č. j. 1 Ro 566/2002-61, kterým rozhodla soudní tajemnice krajského soudu tak, že se nepromíjí zmeškání lhůty k podání odporu. Rozhodnutí bylo posléze k odvolání stěžovatele potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 28. 3. 2003 č. j. 2 Cmo 619/2002-69.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 4515/2007-128 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2007 č. j. 5 Cmo 88/2007-107, o žalobách stěžovatele na obnovu řízení a pro zmatečnost řízení, zjevně neopodstatněná (včetně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 2006 č. j. 9 Cm 60/2003-87, a v části, v níž napadá všechna předcházející usnesení obecných soudů počínaje platebním rozkazem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Ro 566/2002, nepřípustná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 60/2003, Ústavní soud podotýká, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadl v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.

Ústavní soud konstatuje, že v dané věci námitky stěžovatele směřují toliko proti procesním rozhodnutím obecných soudů, která se týkají aplikace a interpretace procesních norem. Jak ale Ústavní soud zjistil, obecné soudy postupovaly v souladu se všemi v úvahu přicházejícími ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují vedení řízení. Stěžovatel i jeho právní zástupce byli vyčerpávajícím způsobem soudy poučeni o náležitostech a podmínkách, za kterých lze žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost využít jako mimořádné opravné prostředky proti jinak pravomocným soudním rozhodnutím. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatele má Ústavní soud za to, že se obecné soudy argumentací stěžovatele zabývaly dostatečně, přičemž zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, k jehož popudu byla věc také opakovaně projednána před soudem prvého stupně, je zřejmé, proč nemohla být obecnými soudy zohledněna. Pokud se totiž stěžovatel chce domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je třeba podotknout, že je povinen tak činit v souladu s příslušnými procesními předpisy a pokyny soudu.

Ústavnímu soudu nezbývá než k věci dodat, že s ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva" konstantně pojímá princip subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit relevantní námitky (k tomu viz ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Přitom, procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Jestliže stěžovatel přes veškerá poučení soudů řádně nevyužije prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel, ač zastoupen právní zástupcem, svoji žalobu pro zmatečnost řízení ve stanovené lhůtě neopravil ani nedoplnil a pro tento nedostatek se dále nemohly obecné soudy návrhem stěžovatele zabývat. Stěžovatelův procesní postup tak ve své podstatě vedl k neefektivnímu vyčerpání opravného prostředku a do důsledku byl totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Za této situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že ve zbývající části, ve které stěžovatel napadl veškerá předcházející rozhodnutí vydaná v rámci řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Ro 566/2002, je ústavní stížnost nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru