Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 831/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
pohledávka
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.831.15.1
Datum podání19.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 8 odst.2

40/1964 Sb., § 415, § 420

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 831/15 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti GANES, s. r. o., sídlem Ledeč nad Sázavou 1152, zastoupené JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem Ledeč nad Sázavou, Husovo nám. 14, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014 č. j. 29 Cdo 2837/2012-161, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2012 č. j. 25 Co 47/2012-131 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 10. 2011 č. j. 41 C 17/2011-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 27 odst. 1 (patrně myšleno ustanovení čl. 26 odst. 1), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 (patrně myšleno ustanovení čl. 37 odst. 3) Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalované (správkyně konkursní podstaty společnosti Strojsmalt Karlovy Vary a.s. Ing. Eva Haluzová) domáhala zaplacení částky 18 532,21 EUR z titulu náhrady škody. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.

Ke vzniku škody došlo v projednávané věci tím, že žalovaná přijala do konkursní podstaty úpadce finanční plnění, jež svědčilo stěžovatelce. Žalovaná z titulu své funkce totiž přihlásila pohledávku společnosti Strojsmalt Karlovy Vary a. s. za společností EPV GmbH & Co; svoji pohledávku - prostřednictvím stejné advokátní kanceláře jako žalovaná - přihlásila do téhož konkursního řízení rovněž stěžovatelka. V důsledku pochybení německého konkursního správce, či případně v důsledku pochybení příslušné advokátní kanceláře byl výtěžek konkursního řízení připadající na pohledávku stěžovatelky zaslán žalované a jí zahrnut do konkursní podstaty úpadce. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že vznik škody nezpůsobila (nezavinila) žalovaná, nýbrž německý konkursní správce, respektive ve věci jednající advokátní kancelář; současně nad rámec uvedly, že i v případě, kdy by byl namístě závěr o porušení právní povinnosti žalovanou, by v dané věci zjevně absentovala příčinná souvislost mezi jejím pochybením a vzniklou škodou. Odvolací soud v této souvislosti mj. akcentoval i dobrou víru žalované při akceptaci inkriminované platby, kteroužto dovodil ze skutečnosti, že celkový přijatý výtěžek z konkursního řízení představoval pouze zlomek výše přihlášené pohledávky.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení tzv. obecné prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení § 415 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a toliko mechanické hodnocení provedených důkazů (svědeckých výpovědí a žalovanou předložených listin). Soudy dle názoru stěžovatelky "zcela ignorovaly skutečnost, že žalovaná byla odpovědná za vedení účetnictví úpadce". Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že žalovaná měla při standardní odborné péči (a presumované kvalifikaci) být schopna předmětnou účetní nesrovnalost odhalit a zabránit tak vzniku škody, jejíž náhrady se stěžovatelka v daném soudním řízení domáhala; stěžovatelka proto považuje závěr odvolacího soudu o dobré víře žalované za neopodstatněný. Závěrem ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že obecné soudy rozhodly v její neprospěch proto, že je právnickou osobou, jež předmětnou ztrátu "unese", pročež připomíná, že insolvenční správci jsou pro obdobné případy pojištěni, a proto v dané věci nebyl důvod porušit rovnost účastníků řízení.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy); Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom namístě mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka ústavní stížností toliko pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, přičemž nepředkládá žádné námitky, se kterými by se obecné soudy v předchozím řízení již v dostatečné míře nevypořádaly. Stěžovatelkou vznášené námitky se nadto zjevně míjejí s podstatou argumentace obecných soudů, na niž nikterak relevantně nereagují, což se odráží např. v té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka zpochybňuje odvolacím soudem indikovanou dobrou víru žalované při přijetí inkriminované platby; stěžovatelka sice předloženou argumentací akcentuje skutečnost, že žalovaná "mohla" vzniku škody zabránit, tím však bez dalšího nezpochybňuje závěr, že žalovaná byla při přijetí předmětného plnění v dobré víře. Prizmatem odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu pak stěžovatelka zcela přehlíží, že ačkoliv dovolací soud shledal porušení právní povinnosti na straně žalované, ve shodě s odvolacím soudem dospěl k závěru, že mezi tímto porušením právní povinnosti a vzniklou škodou neexistuje vztah tzv. adekvátní příčinné souvislosti, přičemž poukázal na trvající závazek německé advokátní kanceláře vůči stěžovatelce (viz str. 13 rozsudku dovolacího soudu); proti této části odůvodnění Nejvyššího soudu nicméně stěžovatelka žádnou relevantní oponenturu nepředkládá.

Již z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů je proto zjevné, že předmětem stěžovatelčiny polemiky je toliko správnost rozhodnutí obecných soudů, nikoliv však jejich (ne)ústavnost.

Na odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů tak postačí na tomto místě v úplnosti odkázat (zvláště pak viz velmi podrobné a komplexní odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu na str. 9 - 13).

Ústavní soud tedy uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni a Okresní soud v Karlových Varech v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru