Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 831/06Usnesení ÚS ze dne 17.01.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.831.06
Datum podání22.12.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 831/06 ze dne 17. 1. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, se sídlem Nad Štolou 18, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 18 Co 377/2006-73, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) M. H., 2) E. H., 3) D. H., a 4) M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. prosince 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 18 Co 377/2006-73, kterým byl k jeho odvolání změněn výrok o výživném na nezletilé [vedlejší účastníky řízení ad 2) - 4)] tak, že mu bylo uloženo přispívat měsíčně na výživu nezletilé Emanuely (jedná se o pseudonym) částkou 5.000 Kč, na výživu nezletilého Dana (jedná se o pseudonym) částkou 4.000 Kč, a na výživu nezletilého Michaela (jedná se o pseudonym) částkou 4.000 Kč s tím, že za dobu před rozvodem rodičů je tato úprava účinná od 1. srpna 2005, a po rozvodu rodičů jeho právní mocí, a ve výroku o nedoplatku na výživném a v nákladovém výroku byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Z fotokopií rozhodnutí obecných soudů předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastnice řízení 1) domáhala úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu do rozvodu manželství se stěžovatelem a po něm. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 12 Nc 72/2005-47, byly nezletilé děti svěřeny pro dobu do rozvodu manželství rodičů i po něm do péče vedlejší účastnice řízení ad 1). Stěžovateli bylo uloženo, aby s účinností od 1. srpna 2005 přispíval měsíčně na výživu nezletilé Emanuely (jedná se o pseudonym) částkou 6.000 Kč, na výživou nezletilého Dana (jedná se o pseudonym) částkou 5.000 Kč, a na výživu nezletilého Michaela (jedná se o pseudonym) částkou 5.000 Kč, a dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné v souhrnné výši 64.000 Kč do 31. prosince 2005. K odvolání stěžovatele do výroků o výživném změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2006, č. j. 18 Co 377/2006-73, rozsudek soudu prvého stupně tak, že stěžovateli uložil přispívat měsíčně s účinností od 1. srpna 2005 na výživu nezletilé Emanuely (jedná se o pseudonym) částkou 5.000 Kč, na výživu nezletilého Dana (jedná se o pseudonym) částkou 4.000 Kč, a na výživu nezletilého Michaela (jedná se o pseudonym) částkou 4.000 Kč, a ve stejné výši po dobu po rozvodu manželství rodičů, a v nákladovém výroku a ve výroku o nedoplatku výživného byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že obecné soudy neprovedly dostatečné dokazování k výši jeho výdělku a výdělkovým možnostem, a že z jeho úsilí o finanční zajištění rodiny dovodily fiktivní výdělek, který je v příkrém rozporu se skutečností. Soud prvého stupně podle něj vycházel pouze z výše obratu jeho podnikání, avšak nepřihlédl ke skutečné struktuře jeho příjmů a výdajů a takto paušálně dovodil jeho vysokou životní úroveň, a že je schopen rychle platit stavební pozemek a automobil. Pominul tak nemalé materiálové náklady, které tvoří odůvodněné výdaje. Stejně tak pominul jeho úsilí, aby bez ohledu na čas zajistil rodině co nejvyšší příjmy a uhradil částečně nákupy pozemku a automobilu, přestože při normálním rozsahu pracovní doby by potřebné prostředky nezískal. Zvýšené pracovní tempo však po něm těžko lze požadovat trvale, neboť právě ono bylo hlavní příčinou rozvratu jeho manželství. Vedlejší účastnici řízení ad 1) vyčítá, že nejen neměla pro jeho úsilí pochopení, ale fakticky se ho u soudu snaží využít. Předmětný automobil si přitom koupil na leasing, což není příliš výhodná forma nákupu. Stejně tak na koupi pozemku si musel vzít půjčku a soud vzal jako fakt, že ji vrátí do konce roku, ačkoliv k tomu v době rozhodování soudu nedošlo. Nebyla zohledněna skutečnost, že koupí předmětného pozemku nesledoval rozmnožení svého majetku, nýbrž zajištění lepších bytových podmínek rodiny, k čemuž díky jejímu rozvratu nedojde. Koupě předmětného automobilu byla vyhodnocena, jako by se jednalo téměř o rozmařilé zvyšování životní úrovně, ačkoliv se v oboru instalatérství (v němž podniká) i s ohledem na jeho využitelnost pro rodinné účely jedná o zcela běžný standard. Soud prvého stupně neprovedl porovnání životní úrovně rodičů a dětí, a zejména částky 15.000 Kč, kterou doposud přispíval celé rodině, oproti částce 16.000 Kč, kterou měl podle jeho rozhodnutí přispívat pouze nezletilým. Soud druhého stupně se nevypořádal s většinou jeho argumentů, neboť pouze s ohledem na daňové přiznání, výši splátek za pozemek a leasingových splátek za automobil stanovil fiktivní výdělek stěžovatele, aniž by provedl jakékoliv další dokazování (např. účetnictvím). Přehlédl tak, že zejména výše leasingových splátek legálně a výrazně snižuje jeho daňový základ. Aby měl na výživné stanovené rozhodnutím obecných soudů, musel se stěžovatel zbavit předmětného automobilu a je nucen pracovat současně v částečném pracovním poměru.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Česká republika se zavázala uznávat právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj, jakož i to, že základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte nesou v rámci svých schopností a finančních možností rodiče (čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte). V rámci ústavního systému České republiky je přitom v pravomoci obecných soudů, aby v zákonem definovaných případech rozhodovaly o přiměřených životních podmínkách potřebných pro rozvoj konkrétního dítěte na straně jedné, a o schopnostech a finančních možnostech rodičů tyto životní podmínky dítěte zajistit na straně druhé (čl. 90 Ústavy České republiky). Je tedy v ústavně vymezené pravomoci obecných soudů posoudit konkrétní okolnosti každého případu, zejména vypořádat se s konkrétní důkazní situací, za současné povinnosti svůj postup a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Do této pravomoci obecných soudů nelze v řízení o ústavních stížnostech zasahovat z důvodu odlišného názoru (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481), ale zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).

V posuzovaném případě byly obecné soudy konfrontovány na straně výdělků a výdělkových schopností stěžovatele s tím, že na jedné straně vykazoval jako osoba samostatně výdělečně činná za přibližně shodného obratu v letech 2002-2004 vždy daňovou ztrátu, a v roce 2005 čistý zisk ve výši 110.363 Kč. Na straně druhé stěžovatel jednak zakoupil v roce 2004 stavební pozemek, přičemž část kupní ceny ve výši 600.000 Kč, kterou si půjčil, hodlal splatit do konce roku 2005, a dále na tomto pozemku hodlal postavit rodinný dům, a dále v září 2005 uzavřel ohledně osobního automobilu leasingovou smlouvu, přičemž zaplatil akontaci 250.000 Kč, a dále se zavázal splácet 16.000 Kč měsíčně. Konečně sám stěžovatel tvrdil, že v uvedené době přispíval na chod domácnosti částkou 15.000 Kč měsíčně. Dlužno dodat, že společná domácnost stěžovatele a vedlejší účastnice řízení ad 1) zřejmě fungovala jen do srpna 2005, neboť poté již stěžovatel nehradil náklady společného bydlení. Za této situace obecné soudy vycházely nikoliv z příjmů vykázaných stěžovatelem pro účely daňového řízení, nýbrž z jeho celkové životní úrovně a též z hmotného majetku, který v nedávné době pořídil. Z toho obecné soudy dovodily určitou životní úroveň a jí odpovídající faktický pravidelný příjem stěžovatele, a z toho pak stanovily příspěvek stěžovatele na výživné nezletilých. Tento postup a na něj navazující rozhodnutí obecných soudů přitom byly plně v jejich ústavně vymezené pravomoci, jak bylo uvedeno výše, a proto Ústavní soud neshledává žádný důvod v posuzovaném případě jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru