Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 83/96Nález ÚS ze dne 20.08.1997K pojmu povinné fyzické osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (ustan. § 20 odst. 1 ve spoj. s § 4 odst. 2) a rovnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 100/8 SbNU 399
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.83.96
Datum podání18.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

87/1991 Sb., § 20 odst.1, § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 83/96 ze dne 20. 8. 1997

N 100/8 SbNU 399

K pojmu povinné fyzické osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (ustan. § 20 odst. 1 ve spoj. s § 4 odst. 2) a rovnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě složeném

z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. R. proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 11.12.1995, sp.zn. 17 Co 658/94,

takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 11.12.1995, sp.zn. 17 Co 658/94, se zrušuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.4.1994, čj. 46

C 23/92-49, zamítl žalobu stěžovatele (tehdy navrhovatele) na

vydání rozsudku, který by uložil žalované M. K. povinnost uzavřít

se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, zapsané v EN, býv.

střediska Geodezie Brno-město 1/V 128 pro obec a kat. území K.,

a uložil mu povinnost nahradit žalované náklady řízení.

Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalobce není oprávněnou

osobou vzhledem ke skutečnosti, že neprokázal existenci trvalého

pobytu v ČR, dále že žalobcem požadované nemovitosti byly

v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky, takže

žalobce není sám oprávněn k podání výzvy ani k podání žaloby. Dále

poukázal na to, že žalobce neprokázal, že by právní předchůdci

žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými

předpisy na základě protiprávního zvýhodnění.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.

prosince 1995, sp.zn. 17 Co 658/94, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a žalobce zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Brně dovodil, že

v době projednání věci odvolacím soudem odpadly jakékoli

pochybnosti, které měl soud prvého stupně o trvalém pobytu

žalobce, a to vzhledem k nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod

č. 161/1994 Sb.( pozn. ÚS : správně č.164/1994 Sb.).

Zamítnutí žaloby a potvrzení rozsudku soudu prvého stupně

odůvodnil pouze tím, že v případě uplatnění nároku rehabilitovanou

osobou ve smyslu ustanovení § 20 odst.1 zák.č.87/1991 Sb. fyzická

osoba, která je v citovaném ustanovení definována samostatně, je

pouze takovou fyzickou osobou, která sama nabyla věc od státu

a způsob nabytí je omezen na to, že stát nabyl věc soudním

rozhodnutím. Na rozdíl od ustanovení § 4 odst.2 zák.č. 87/1991 Sb.

chybí ustanovení o povinnosti vrátit majetek osobami blízkými, na

které byl jejich předchůdci převeden. Žalovaná se nestala

vlastnicí předmětných nemovitostí převodem vlastnictví ze státu,

ale darovací smlouvou, kterou na ni převedli vlastnictví manželé

J. a E. M. Žalované proto ve smyslu ustanovení § 20 odst.1 zák. č.

87/1991 Sb. nevznikla povinnost vydat žalobci předmětnou

nemovitost.

Jestliže tedy žalované nevznikla povinnost uzavřít se žalobcem

dohodu o vydání předmětné nemovitosti, nebylo třeba zkoumat, zda

právní předchůdce získal předmětnou nemovitost v rozporu s tehdy

platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Z téhož důvodu, dovozuje odvolací soud, bylo nadbytečné zkoumat,

zda žalobce splňoval všechny podmínky, za kterých by jako

bezpodílový spoluvlastník mohl požadovat vydání celé nemovitosti.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti uvádí, že svůj

nárok v řízení před obecnými soudy opíral o skutečnost, že

trestním rozsudkem Městského soudu v Brně, sp.zn. 5 T 238/81, ze

dne 10.6.1981 byl společně se svou manželkou odsouzen podle § 109

odst.2 tehdy platného trestního zákona pro trestný čin opuštění

republiky, a to stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání

jednoho roku a jeho manželka k trestu odnětí svobody v trvání dvou

let. Současně bylo citovaným rozsudkem vysloveno propadnutí

majetku u obou manželů.

V důsledku tohoto rozhodnutí přešly jejich nemovitosti na

stát, který je prodal kupní smlouvou manželům E. a J. M. Manželé

M. darovali předmětné nemovitosti své dceři M. K., a to darovací

smlouvou ze dne 10.2.1986.

Rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 27.8.1991, sp.zn.

4 Rt 1286/91, byl trestní rozsudek proti oběma manželům zrušen

a trestní stíhání bylo zastaveno s tím, že oba manželé jsou

účastni soudní rehabilitace. Vznikl jim tak nárok na vrácení

propadlého majetku, o jehož vydání však mohli požádat až po vydání

zvláštního zákona, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. v platném znění.

Stěžovatel v rozsudku odvolacího soudu spatřuje nesprávnou

interpretaci § 20 odst.1 zák.č. 87/1991 Sb., pokud soud dovodil,

že povinnou osobou k vydání nemovitosti nemůže být stávající

vlastnice-vedlejší účastnice M. K. Připouští, že § 20 zák.č.

87/1991 Sb. sice nehovoří o osobách blízkých, avšak při jeho

aplikaci je nutno plně postupovat v souladu s ustanovením § 4

odst.2 téhož zákona, který ve stanovených případech mezi osoby

povinné řadí i osoby blízké těchto osob, pokud věc, o kterou se

jedná, byla na ně převedena. Jiná interpretace by znamenala

nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela stejné právní

situaci.

V kapitole IV. stížnosti stěžovatel poukazuje na závěr

rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého se tento soud odmítl

zabývat skutečnostmi, které obsahovalo jeho odvolání. Stěžovatel

proto spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu porušení čl. 11

odst.1 věta prvá a druhá a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Na výzvu Ústavního soudu vedlejší účastnice k ústavní

stížnosti sdělila, že stěžovatel převážnou část námitek uplatnil

již v řízení před obecnými soudy a ve stížnosti také neuvádí, že

by byl postupem u nich při důkazním řízení zkrácen na svých

právech. Jeho výhrady směřují pouze k právnímu posouzení jeho

restitučního nároku. Nedomnívá se, že by došlo k pochybení při

interpretaci ustanovení § 20 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb. Navrhuje,

aby ústavní stížnost byla plně zamítnuta.

Krajský soud ve svém vyjádření odkázal jen na odůvodnění

vlastního rozsudku a zaslal Ústavnímu soudu spis Městského soudu

v Brně, sp.zn. 46 C 23/92.

Stěžovatel namítá porušení svých ústavních základních práv

v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým mu bylo odňato

právo domáhat se restituce majetku, protože osoba, držící tento

majetek, není podle soudu povinnou osobou podle § 20 odst. 1

zák.č.87/1991 Sb. Posouzení celého případu závisí tedy na výkladu

§ 20 odst.1 v návaznosti na § 4 odst.2 zák.č. 87/1991 Sb.

v platném znění. Odvolací soud zde dovodil, že vedlejší účastnice

nemůže být povinnou osobou, neboť nesplňuje podmínku nabytí

vlastnictví od státu podle § 20 odst.1 cit. zákona, neboť

vlastnictví předmětných nemovitostí nabyla darem od svých rodičů.

Podle stanoviska odvolacího soudu, v závěru § 4 odst.2 téhož

zákona, který stanoví, že povinnými osobami jsou i osoby blízké

těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena, nelze

pro posuzovaný případ použít, neboť se nejedná o přímý převod

vlastnictví od státu, jak o tom hovoří § 20 odst.1 restitučního

zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění.

Podstatou sporu je kdy a která fyzická osoba je osobou

povinnou dle části třetí zák.č. 87/1991 Sb. v případě

rehabilitovaných osob dle zák.č. 119/1990 Sb.

V tomto sporu je určující znění § 20 uvedeného zákona, které

má přímo v textu zabudovaný odkaz na § 4 odst.2, a to s tím

důsledkem, že fyzická osoba, nabyla-li věc od státu, je povinnou

osobou nikoli bez dalšího, ale jen nabyla-li věc buď v rozporu

s platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění

včetně toho, že v těchto případech jsou povinnými osobami i osoby

jí blízké, byla-li na ně věc těchto osob převedena.

Opačný přístup je v rozporu s principem rovnosti v právech

vyjádřeným v čl.1 Listiny základních práv a svobod, který ve

vztahu k určité normě vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo

za stejných faktických poměrů (viz nález Pl.ÚS ČSFR 22/92). Navíc

výklad obecných soudů vycházející z názoru, že fyzická osoba je

osobou povinnou dle části třetí zák.č. 87/1991 Sb. jen za podmínky

nabytí věci od státu, zcela přehlíží podstatu restitučních

předpisů, které jsou kompromisem mezi principem ochrany nabytých

práv a principem zmírnění některých křivd.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že odkaz § 20 odst.1

zák.č. 87/1991 Sb. v platném znění na ustanovení § 4 odst. 2 téhož

zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které

uvádí cit. zákon v § 4 odst.2, včetně osob blízkých, na které bylo

vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu.

Protože nebylo nutno zkoumat další ve stížnosti uvedené

skutečnosti a protože výkladem odvolacího soudu došlo k porušení

základních práv stěžovatelů podle čl.36 odst.1 Listiny základních

práv a svobod a čl. 90 věta prvá Ústavy, bylo nutno rozsudek

Krajskéhosoudu v Brně ze dne 11. prosince 1995, sp.zn. 17 Co

658/94 zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20.8.1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru