Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 83/04Nález ÚS ze dne 06.10.2005Trestné činy podvodu a úvěrového podvodu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 195/39 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.83.04
Datum vyhlášení20.10.2005
Datum podání10.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250b, § 10 odst.1 písm.c, § 250 odst.1, § 250 odst.4

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 120 odst.3, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 83/04 ze dne 6. 10. 2005

N 195/39 SbNU 73

Trestné činy podvodu a úvěrového podvodu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 6. října 2005 sp. zn. II. ÚS 83/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2003 sp. zn. 3 Tdo 1147/2003 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003 sp. zn. 6 To 31/01 a Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999 sp. zn. 4 T 15/98, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pomoci ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona ve spojení s § 250b odst. 1 a 5 trestního zákona.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2003 sp. zn. 3 Tdo 1147/2003, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 6 To 31/01 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 sp. zn. 4 T 15/98

se zrušují ve výrocích týkajících se obžalovaného Ing. J. T.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené citovaným zákonem, napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů označená v záhlaví tohoto nálezu s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvená ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na presumpci neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny.

II.

Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") sp. zn. 4 T 15/98 a z odůvodnění ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 č. j. 4 T 15/98-506 byl stěžovatel společně s obžalovanými Ing. V. L., J. L., M. K. a J. H. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a obžalovaný L. B. sám trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. na tom skutkovém základu, že "v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od K. b., a. s., pobočka Praha 1, nejdříve obžalovaný J. L. a obžalovaný M. K. účelově navedli obžalovaného L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a dále obžalovaný Ing. V. L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru předjednal pro obžalovaného L. B. zahraničního obchodního partnera - společnost A. se sídlem v Ázerbájdžánu, a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej železářského a hutního zboží, obžalovaní J. L., M. K. a Ing. J. T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a. s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obžalovaného L. B. nemovitost v katastrálním území Jablonec nad Nisou, kterou dne 21. 7. 1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400 000 Kč od prodávajícího obžalovaného Ing. J. T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obžalovaný L. B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. b., a. s., a soudní znalec z oboru stavebnictví obžalovaný J. H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v K. b., a. s., ve znaleckém posudku č. 928-34/94 ze dne 30.6.1994 a ve dvou doplňcích tohoto znaleckého posudku nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti částkou 11 546 536 Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8 130 794 Kč), ačkoli ke dni 18. 7. 1994 ve znaleckém posudku č. 614/64/94 byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411 880 Kč, a obžalovaný L. B. uzavřel dne 22. 11. 1994 pod reg. č. 4222801 v K. b., a. s., smlouvu o úvěru na částku 9 000 000 Kč, jejímž předmětem bylo poskytnutí střednědobého účelového úvěru na zásoby, vybavení a stavební úpravy, úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k výše popsané nemovitosti pro K. b., a. s., obžalovaný L. B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9 000 000 Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr, ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy, a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20. 10. 1998, neuhradil, naopak z ní následně obžalovaným J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. poskytl celkem částku 7 210 000 Kč. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou [§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.].

Odsuzující rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, a rovněž tak ostatní obžalovaní (s výjimkou J. H.).

Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") z podnětu podaných odvolání rozsudkem ze dne 13. 12. 1999 č. j. 6 To 69/99-648 napadený rozsudek ohledně stěžovatele a v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínky uvedené v § 259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") uznal obžalovaného L. B. vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a stěžovatele (stejně jako další obžalované) vinným pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k citovanému trestnému činu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatel a spoluobžalovaní ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 12) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999 č. j. 6 To 69/99-648 zrušil.

Vrchní soud v Praze proto opětovně jednal o odvoláních podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 č. j. 4 T 15/98-506 a rozsudkem ze dne 14. 4. 2003 č. j. 6 To 31/01-1056 podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil toliko výrok o trestu u obžalovaného L. B. a u stěžovatele a dalších spoluobžalovaných ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu o uložení trestu obžalovanému L. B. a podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil stěžovatele (a další spoluobžalované) pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl stěžovatel dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2003 č. j. 3 Tdo 1147/2003-1230 toto dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v dané věci byla ministrem spravedlnosti podána pouze ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003 č. j. 6 To 31/01-1056. Tomuto rozhodnutí vytýkal, že jím byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 č. j. 4 T 15/98-506. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona byla zdůrazněna především skutečnost, že nebyla bezpečně prokázána vědomost stěžovatele o záměru obžalovaného L. B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy a zneužít úvěru pro jiné než smluvené účely. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17.5.2005 č. j. 4 Tz 192/2004-1468 stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

III.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2003 sp. zn. 3 Tdo 1147/2003, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 6 To 31/01 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 sp. zn. 4 T 15/98 napadl stěžovatel ústavní stížností.

a) V odůvodnění stížnosti rozvedl stěžovatel především námitky uplatněné již v průběhu trestního řízení v opravných prostředcích s tím, že s podstatou jeho námitek se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatel namítá, že v řízení před soudy prvního i druhého stupně došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. ř. Tvrdí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů není patrno, jak se soud prvního stupně vypořádal s jeho obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., spáchaného formou úvěrového podvodu, je nezbytné prokázat, že pachatel již v době uzavření úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo jednal alespoň s vědomím, že je nebude schopen vrátit ve smluvené době, čímž způsobí škodu na cizím majetku. I u pomocníka musí být prokázán úmysl vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje, v daném případě tedy i ke znaku škody na cizím majetku, tedy že o úmyslu pachatele podvodu způsobit poskytovateli úvěru škodu věděl nebo byl alespoň s takovýmto záměrem pachatele srozuměn. Dle stěžovatele v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání, tj. že by věděl, že jde o vylákání úvěru s podvodným úmyslem tento úvěr nezaplatit. Dále zdůrazňuje, že jeho jednání se svou povahou z jednání ostatních obžalovaných výrazně vymyká, neboť na rozdíl od ostatních pomocníků neobdržel z úvěru žádné peníze bez poskytnutí protihodnoty. Částka 1 650 000 Kč, kterou mu z poskytnutého úvěru obžalovaný L. B. předal, byl doplatkem kupní ceny za nemovitost, kterou jmenovanému prodal a jež měla sloužit podnikatelským aktivitám, na které byl úvěr poskytnut, přičemž podrobnosti podnikatelského záměru a v návaznosti na to i účelové určení úvěru neznal a tato vědomost mu soudy prokázána nebyla.

Stěžovatel rovněž namítá, že Vrchní soud v Praze zamítl bez náležitého odůvodnění jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka M. B. Dle názoru stěžovatele vrchní soud tím, že neprovedl další důkazy a důkazy provedené zhodnotil k tíži stěžovatele, uznal jej fakticky odpovědným za výsledek a porušil tak čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

b) Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že při přezkoumání důvodů dovolání vycházel ze zjevně formalistického přístupu k věci. Dle stěžovatele žádná právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo o jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem. Restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zvolený Nejvyšším soudem, by znamenal, že pokud se obecným soudům podaří přesvědčivě zdůvodnit, proč použily určité právní kvalifikace, nebyla by náprava cestou dovolání možná. Takové zúžení možnosti dovolání, jak činí Nejvyšší soud, by znamenalo odepření možnosti nápravy v takovýchto případech a porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

c) Dále stěžovatel s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy uvádí, že navrhl v průběhu řízení před soudem zastavení trestního stíhání, a to pro nepřiměřenost délky řízení, které je proti němu vedeno. Tento návrh byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 zamítnut. Ke stížnosti stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2003 napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, avšak z jiných důvodů, než namítal stěžovatel. Nejvyšší soud konstatoval, že v daném stadiu řízení neměl soud vůbec o návrhu na zastavení trestního stíhání samostatně rozhodovat, a k věcným důvodům návrhu se nevyjádřil. Vrchní soud se po zrušení usnesení již dále návrhem stěžovatele nezabýval, a porušil tak dle stěžovatele právo na to, aby o jeho věci bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, což vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále i čl. 36 Listiny, dle něhož soud musí rozhodovat stanoveným postupem, tedy podle trestního řádu.

S poukazem na v ústavní stížnosti rozvedené výhrady k postupu a rozhodnutí obecných soudů domáhá se stěžovatel zrušení všech shora konkretizovaných soudních rozhodnutí.

Stěžovatel požádal ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

IV.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení o této stížnosti.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze sdělila, že svůj názor vyjádřila v rozsudku, a současně se ztotožnila s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2003 sp. zn. 3 Tdo 1147/2003.

Vrchní soud v Praze uvedl, že pravdivost tvrzení stěžovatele o absenci subjektivní stránky zpochybňuje jeho konkrétní podíl na vylákání úvěru a přímo je vylučuje zjištění, že sám bezprostředně po vyzvednutí peněžní částky na ní podstatným způsobem participoval, v důsledku čehož mu bylo zřejmé, že odsouzený L. B. nebude schopen dlužnou částku za sjednaných podmínek vrátit. Dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a poukázal na obtížnost hodnocení důkazů v této věci.

Nejvyšší soud odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž vyslovil právní názor, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud navrhly, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná byla Ústavním soudem odmítnuta, a současně vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání v předmětném řízení před Ústavním soudem.

Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze se v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka. I za této situace Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo své stanovisko, že z napadených rozsudků je zcela zjevné, že právní kvalifikace jednání stěžovatele odpovídá skutkovým zjištěním včetně těch jeho částí, které se týkají subjektivní stránky jednání stěžovatele, a že tato skutková zjištění jsou obsažena jak ve výroku odsuzujícího rozsudku, tak i v odůvodnění, a to zejména rozsudku soudu druhého stupně.

Nejvyšší státní zastupitelství se ve svém vyjádření úvodem zabývá problematikou materiálního naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se závěrem, že výklad tohoto dovolacího důvodu Nejvyšším soudem je velmi restriktivní a odporuje smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku. K přezkoumávané věci uvádí, že z výhrad uplatněných stěžovatelem v dovolání lze dovodit námitku, že u něj nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu, což lze, dle názoru Nejvyššího státního zastupitelství, považovat za otázku právního posouzení skutku stabilizovaného do podoby popsané v pravomocném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, takže dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatuje, že z obsahu rozsudků soudů obou stupňů je zcela zřejmé, že za stavu, kdy i Vrchní soud v Praze nepovažoval za vyvrácenou obhajobu stěžovatele, že finanční prostředky z úvěru mu byly obžalovaným L. B. poskytnuty ve formě doplatku kupní ceny za nemovitost, kterou jmenovanému prodal, a za situace, kdy se nepodařilo prokázat, že by stěžovatel věděl o okolnostech, které vedly soudy k závěru o nereálnosti podnikatelského záměru obžalovaného L. B., bylo sice možné mít za prokázané, že stěžovatel si musel být vědom několikanásobného nadhodnocení ceny nemovitosti, o které mu bylo známo, že je určena k zastavení, ale toto vědomí stěžovatele nemohlo samo o sobě vést k závěru, že stěžovatel věděl nebo byl srozuměn s tím, že obžalovaný L. B. již v rozhodné době jednal v úmyslu peníze z úvěru buď vůbec nevrátit, nebo s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a tím uvedl banku v omyl. Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k závěru, že skutek, který je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jakož i obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, nemohl v případě stěžovatele vést bez dalších důkazů k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a navrhuje tudíž, aby všechna rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností byla zrušena.

V.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem připojeného spisu obecného soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit každému obviněnému právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci.

Ústavní soud je tedy oprávněn a současně i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

VI.

Stěžovatel byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jak je shora citována. Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Pokud úmysl "podvést" získá až dodatečně, trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Tento výklad ustanovení § 250 tr. zák. byl konstatován i v důvodové zprávě k zákonu č. 235/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s doplněním trestního zákona o trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. (s účinností od 1. 1. 1998), kterým bylo sledováno rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání. Dle ustálené judikatury obecných soudů k možnosti trestního postihu pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., spáchaného formou vylákání úvěru nebo použitím úvěru v rozporu s jeho účelem, vyplývá, že toto jednání nebylo v období do 31. 12. 1997 trestným činem, neměl-li příjemce úvěru (dlužník) již v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 303/2000, RNs 92/2001). Stanovisko k trestnímu postihu pro trestný čin podvodu zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 575/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 58): "Klíčovým v dané věci je nepochybné prokázání úmyslu navrhovatele při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 trestního zákona. Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování v tomto směru bývá začasté náročné, nicméně při zákonné konstrukci trestného činu podvodu nelze než trvat také na nepochybném prokázání právě i subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, je nezbytné trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění, když tato zásada je jednou ze stěžejních, na kterých je vůbec vystavěna definice trestného činu (§ 3 odst. 3 tr. zák. - k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti). K naplnění trestní odpovědnosti za následek totiž nestačí ho jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit."

Skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. se výrazně liší. Podle § 250b odst. 1 tr. zák. se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, "kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí", aniž by se vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Ustanovení § 250b odst. 2 tr. zák. upravuje druhou alternativu úvěrového podvodu, kterou naplní ten, "kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel", přičemž se ani zde nevyžaduje způsobení škody na cizím majetku. Pod ustanovení o úvěrovém podvodu podle § 250b tr. zák. tedy lze od 1. 1. 1998 podřadit i ta jednání, která by jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. nemohla být posouzena pro nedostatek subjektivní stránky - nedostatek úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, a tím obohatit sebe nebo jiného. Nyní účinné znění ustanovení § 250b tr. zák. v důsledku použité legislativně technické konstrukce povýšení přípravného stadia trestného činu na dokonaný trestný čin obecně rozšiřuje podmínky trestnosti. Jako trestný čin úvěrového podvodu lze kvalifikovat širší rozsah podvodného jednání, tj. zejména jednání, která do 31. 12. 1997 nenaplňovala skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. pro nemožnost prokázat subjektivní stránku tohoto trestného činu, a to úmysl způsobit škodu na cizím majetku. Z tohoto pohledu je ustanovení § 250b tr. zák. přísnější než ustanovení § 250 tr. zák., neboť k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu postačuje jednání výrazně užšího rozsahu, než je tomu u trestného činu podvodu, a ustanovení § 250b tr. zák. tak umožňuje trestní postih většího množství případů, v nichž jednání spočívá ve "vylákání úvěru". Vzhledem k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. proto nepřichází v úvahu kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu jednání z období do 31. 12. 1997 spočívající ve vylákání úvěru na základě nepravdivých či zfalšovaných podkladů, aniž byl pachateli prokázán úmysl úvěr nesplácet, tj. úmysl způsobit na cizím majetku škodu.

Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako účastenství ve formě pomoci a byl uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podstatou účastenství na trestném činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v českém trestním právu je to, že se vedle zásady akcesority váže k úmyslným trestným činům, jejichž podoba musí být v základních rysech ve skutkové složce (nikoliv v podobě zákonných znaků skutkové podstaty) známa i účastníkovi, neboť rovněž jednání účastníka je svojí povahou jednáním úmyslným. O účastenství platí co do subjektivní stránky tolik, co platí o úmyslných trestných činech vůbec. I u pomocníka musí být prokázán úmysl vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje. Pokud je pachateli trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 tr. zák. nutno prokázat nejen úmysl uvést podváděný subjekt v omyl, ale rovněž úmysl tomuto subjektu způsobit škodu, musí být taktéž účastníkovi na tomto trestném činu být mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že o tomto úmyslu přímého pachatel věděl a že jeho úmysl jakožto účastníka při jednání představujícím pomoc pachateli trestného činu zahrnuje všechny skutečnosti i subjektivního charakteru, charakterizující trestný čin pachatele (srov. např. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, 2003, 376).

Ústavní soud se ztotožňuje s tou částí skutkových zjištění obecných soudů, z níž vyplývá, že stěžovatel úmyslně pomohl obžalovanému L. B. při vytváření podmínek a předpokladů pro čerpání bankovního úvěru tím, že se podílel na opatření znaleckého posudku, v němž byla v rozporu se skutečnou hodnotou nemovitosti výrazně nadhodnocena její tržní cena, což věděl, a rovněž mu bylo známo, že tato nemovitost bude sloužit jako zástava k bankovnímu úvěru. Stěžovateli tedy bylo prokázáno, že pomohl obžalovanému L. B. uvést bankovní ústav v omyl předložením nepravdivého znaleckého posudku o ceně nemovitosti - zástavy k poskytovanému úvěru, a tím mu umožnil získání úvěru, který by při znalosti skutečné ceny zastavované nemovitosti banka zřejmě neposkytla. Toto jednání stěžovatele, popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, by naplňovalo znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., bylo však spácháno před účinností novely trestního zákona č. 235/1997 Sb., kdy citované ustanovení nebylo součástí trestního zákona, a z důvodů shora rozvedených by posouzení trestnosti činu stěžovatele podle pozdějšího zákona nebylo příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zák.), takže tato kvalifikace nepřichází v úvahu.

Dle názoru Ústavního soudu je však jiná situace pokud jde o prokázání subjektivní stránky jednání stěžovatele ve vztahu k úmyslu obžalovaného L. B. nesplácet poskytnutý úvěr, tj. k úmyslu způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku je dostatečným způsobem popsáno jednání stěžovatele představující pomoc k naplnění jednoho ze znaků trestného činu podvodu, a to "uvedení někoho v omyl", chybí však popis jednání, z něhož by bylo možno vyvodit, že stěžovatel věděl o tom, že obžalovaný L. B. nehodlá úvěr splatit, a že tudíž jedná v úmyslu "ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit". Ve skutkové větě je tento znak skutkové podstaty podvodu jednoznačně popsán toliko ve vztahu k přímému pachateli podvodu - "obžalovaný L. B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9 000 000 Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy". Úmysl stěžovatele pomoci obžalovanému L. B. způsobit škodu velkého rozsahu, eventuálně alespoň srozumění s tímto záměrem jmenovaného, nelze vyvodit ani z té části skutkové věty, v níž je popsáno předání finančních částek (jednotlivě nespecifikovaných) stěžovateli a dalším pomocníkům, neboť konstatování vyplacení těchto částek - bez další konkretizace např. poukazem na nereálnost podnikatelského záměru, která by byla stěžovateli známa - nevyjadřuje vědomost stěžovatele o nemožnosti splácení úvěru obžalovaným L. B. a především o jeho úmyslu si takto počínat již v době uzavření úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru.

Náležitosti výroku rozsudku vydaného v řízení před soudy, jímž byl obžalovaný uznán vinným, upravuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., dle kterého popis skutku ve skutkové větě výroku o vině musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Tato zásada se vztahuje samozřejmě i na popis jednání účastníka na trestném činu. Se zákonným znakem "úmyslně poskytl pomoc k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že ...", uvedeným v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku, však v posuzované věci ve vztahu ke stěžovateli nekoresponduje žádná konkrétní okolnost ve skutkové větě téhož výroku, která by tento zákonný znak naplňovala. Pokud jde o stěžovatele, předmětná skutková věta popisuje pouze znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., kterýžto trestný čin však v době jednání stěžovatele nebyl součástí trestního zákona, eventuálně pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák.

Ústavní soud uzavírá, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu, což je v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Navíc odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., jež stanoví zákonné náležitosti této části rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl toliko jednání stěžovatele spočívající v opatření znaleckého posudku s nadhodnocenou cenou nemovitosti, která měla sloužit jako zástava k úvěru poskytovanému obžalovanému L. B., a důkazy z tohoto jednání ho usvědčující. Nalézací soud nejenže ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. nevyložil odpovídajícím způsobem, na základě jakých důkazních prostředků má za prokázanou vědomost stěžovatele o skutkových okolnostech, z nichž by bylo možno vyvozovat, že vědomě napomáhal jednání přímého pachatele naplňujícímu všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (hodnoceno v době trestněprávně relevantního jednání stěžovatele). Nevyložil ani, čím je vyvrácena obhajoba stěžovatele, jejíž podstatou je jeho tvrzení, že mu nebyly známy základní skutkové okolnosti, tj. že obžalovaný L. B. již při uzavírání úvěrové smlouvy se chtěl obohatit na úkor banky v důsledku vyvolaného omylu, a že tím chtěl způsobit škodu velkého rozsahu, resp. byl srozuměn s tím, že tuto škodu způsobí a tím sebe či jiného obohatí.

Citovaný rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž uplatnil výhrady vůči hodnocení důkazů nalézacím soudem, přičemž především namítal, že nebylo prokázáno, že již v době sepisování úvěrové smlouvy věděl o úmyslu obžalovaného L. B. úvěr nezaplatit a že podnikatelský záměr je nereálný, a zdůraznil, že pomoc k získání úvěru nelze směšovat s pomocí k podvodu. Pokud byla cena nemovitosti, daná bance do zástavy, uměle nadhodnocena, mohlo být toto jednání před 1. 1. 1998 posouzeno toliko jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 1999 napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil, uznal obžalovaného L. B. vinným trestným činem úvěrového podvodu, stěžovatele a další spoluobžalované pomocí k tomuto trestnému činu. V důsledku této změny kvalifikace se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval důkazní situací ve vztahu k opatření nepravdivého znaleckého posudku, podílu stěžovatele na jeho získání, a tím poskytnutím pomoci k vylákání bankovního úvěru na podkladě nepravdivých údajů v žádosti o úvěr, aniž by věnoval pozornost odvolacím námitkám stěžovatele týkajícím se neprokázání jeho vědomosti o skutečném záměru obžalovaného L. B.

Na podkladě ústavní stížnosti Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999 zrušil. Dle závěrů Ústavního soudu rozhodnutí o použití pozdějšího zákona (aplikace ustanovení § 250b tr. zák.) v napadeném rozsudku postrádá dostatečné odůvodnění a jeví rysy nepřezkoumatelnosti.

Vrchní soud v Praze proto rozhodl znovu rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, výrok o vině obsažený v rozsudku soudu prvního stupně ponechal beze změny, zrušil toliko výrok o trestu u obžalovaného L. B. a u stěžovatele a dalších spoluobžalovaných výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a sám zrušené výroky nahradil vlastními. Pokud se jedná o skutková zjištění týkající se stěžovatele, dospěl odvolací soud ke shodným závěrům jako soud nalézací v tom směru, že stěžovatel společně s obžalovaným L. a K., se záměrem vyhovět požadavkům banky pro poskytnutí úvěru, opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obžalovaného L. B. nemovitost, jednali se značnou mírou koordinovanosti za účelem získání peněžních prostředků z poskytnutého úvěru a stěžovatel zajistil se shodným záměrem nejen nemovitost, ale rovněž její zkreslené znalecké ohodnocení. Odvolací soud poté, kdy uvedl, že soud prvního stupně závěr o podvodném úmyslu stěžovatele odůvodnil ne zcela přiléhavě, doplnil odůvodnění právní kvalifikace konstatováním, že stěžovatel si byl nutně vědom několikanásobného nadhodnocení nemovitosti určené k zastavení, a dále s odkazem na podnikatelský záměr neodpovídající realitě, který byl vypracován obžalovaným Ing. L., a na předchozí dohodu na užití částky 7 210 000 Kč z poskytnutého úvěru způsobem, který vylučoval realizaci podnikatelského záměru a v důsledku toho vrácení půjčených peněžních prostředků, dovodil u všech obžalovaných úmysl se ke škodě banky obohatit.

Ústavní soud konstatuje, že ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, ze kterých důkazů je závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu u stěžovatele vyvozen a kterými důkazy byla vyvrácena jeho obhajoba, že podnikatelský záměr obžalovaného L. B. neznal a o předchozí dohodě o předání finančních částek spoluobžalovaným Ing. L., L. a K. nevěděl, když právě poskytnutí těchto peněžních prostředků mělo zabránit splacení úvěru v řádném termínu. A to za situace, kdy odvolací soud uvěřil výpovědi stěžovatele, že jemu vyplacená finanční částka byla doplatkem kupní ceny nemovitosti sloužící jako zástava a tato cena neodporovala závěru o tržní ceně předmětné nemovitosti, jak sám soud druhého stupně konstatoval. Stěžovatel tedy - na rozdíl od ostatních spoluobžalovaných - poskytl za jemu předané finanční prostředky odpovídající hodnotu ve formě nemovitosti a soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neuvádějí žádný důkaz prokazující, že stěžovatel věděl, na jaký účel byl úvěr poskytnut. Ústavní soud konstatuje, že i když odvolací soud odůvodnění právní kvalifikace jednání stěžovatele částečně doplnil, skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit vědomost stěžovatele o skutečném úmyslu obžalovaného L. B. již v době převzetí peněžních prostředků, ani odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje, takže ani toto odůvodnění nesplňuje požadavky kladené na obsah rozsudku v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že především ze skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně, se kterou se ztotožnil i odvolací soud, nevyplývá, že by si stěžovatel byl vědom úmyslu obžalovaného L. B. úvěr nesplatit vůbec, nebo ve stanovených termínech. Vědomost stěžovatele o subjektivní stránce jednání obžalovaného L. B. nelze navíc vyvodit ani z dosavadního odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.

VII.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, ve kterém zdůraznil, že ač odvolací soud doplnil dokazování, nevyvodil z nově dokázaných skutečností patřičné právní závěry, a skutek, jímž byl uznán vinným, byl tudíž nesprávně posouzen. Dále uvedl, že dle obecných zásad trestního práva musí být i u pomocníka prokázán úmysl vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje, a takovýto úmysl mu prokázán nebyl.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli uvedl, že z rozsudků soudů obou stupňů je zcela zjevné, že právní kvalifikace skutku odpovídá skutkovým zjištěním, včetně skutkových zjištění týkajících se subjektivní stránky jednání stěžovatele, a tato zjištění jsou obsažena jak ve výroku odsuzujícího rozsudku, tak v odůvodnění, zejména v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Dále konstatoval, že stěžovatel se domáhá primárně přezkumu skutkových zjištění a teprve následně změny právní kvalifikace, přičemž přezkoumávat skutková zjištění v rámci řízení o dovolání je nepřípustné. Z těchto důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že použité námitky stěžovatele uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, a nelze tedy dovodit, že dovolání bylo podáno z důvodů odpovídajících ustanovení § 265b tr. ř.

Ústavní soud konstatuje, že z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud považoval za naplněné zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu tím, že stěžovatel poskytl svým jednáním obžalovanému L. B. "úmyslně pomoc k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu". Ze skutkové části výroku o vině, ani z odůvodnění rozsudků obecných soudů, jak bylo shora rozvedeno, však není patrno, jakými skutečnostmi bylo prokázáno, že stěžovatel jednal s vědomím o skutečném úmyslu obžalovaného L. B. Mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku je zřejmý nesoulad, jehož podstatou je to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu podvodu, který musí být prokázán i u účastníka tohoto trestného činu, v dané věci nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že sám obžalovaný L. B. podvodný úmysl v okamžiku poskytnutí úvěru po celé trestní řízení popíral, takže nemohl ani usvědčovat stěžovatele, že tento si byl vědom jeho podvodného záměru způsobit takto škodu velkého rozsahu, který byl příjemci úvěru provedeným dokazováním prokázán.

Dle judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 565/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113) by ani zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění nebylo namístě, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm, v jeho skutkové větě, musí být znaky skutkové podstaty obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát. Vědomost stěžovatele o nemožnosti splácet úvěr nelze vyvodit z konstatování ve skutkové větě výroku o vině, že bezprostředně po vyčerpání úvěru byla stěžovateli a dalším obžalovaným z těchto finančních prostředků poskytnuta vysoká částka, neboť tato část popisu skutkového děje popisuje úmysl a jednání obžalovaného L. B., a nevyplývá z ní tudíž, že i stěžovatel o zamýšlené výplatě této celkové částky věděl v době poskytování pomoci ke splnění podmínek pro čerpání bankovního úvěru, a mohl tedy z této znalosti vyvozovat, že příjemce úvěru má v úmyslu úvěr nesplatit.

Za situace, kdy stěžovatel namítá, že v dané věci nedošlo z jeho strany k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu, jejíž existenci je třeba dovozovat právním posouzením ze skutkových zjištění, a tento chybějící znak předmětné skutkové podstaty není popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nejedná se o pouhé procesní pochybení a o námitku směřující vůči skutkovým zjištěním, nýbrž o námitku vůči právnímu posouzení skutku popsaného ve výroku o vině.

Se závěrem Nejvyššího soudu, že námitka stěžovatele týkající se právního posouzení jeho jednání nenaplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se proto Ústavní soud neztotožňuje.

Bylo na Nejvyšším soudu, aby se s námitkou stěžovatele na podkladě podaného dovolání meritorně vypořádal. Fakt, že stěžovatel v dovolání brojil částečně i proti skutkovým zjištěním, nemůže jít k jeho tíži, když primárně, na což poukazuje i vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, v dovolání uplatnil námitky právní. Nad rámec posuzované věci lze uvést stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 565/02: "ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možné vždy striktně oddělit".

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí je, pokud se jedná o usnesení, zakotvena v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné. V odůvodnění tohoto usnesení je sice konstatováno, že "je zcela zjevné, že právní kvalifikace skutku odpovídá skutkovým zjištěním, včetně skutkových zjištění týkajících se subjektivní stránky jednání stěžovatele, a tato zjištění jsou obsažena jak ve výroku odsuzujícího rozsudku, tak v odůvodnění, zejména rozsudku druhého stupně", aniž by však bylo dále rozvedeno, která část skutkové věty odsuzujícího rozsudku popisuje, že stěžovatel věděl či byl přinejmenším srozuměn s tím, že obžalovaný L. B. již v rozhodné době jednal v úmyslu úvěr nesplatit nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve stanovené době nebude moci vrátit, a že tím uvedl banku v omyl, aby se k její škodě obohatil.

Ústavní soud uzavírá, že výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provedený Nejvyšším soudem v dané věci lze považovat za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního řízení. Nejvyšší soud tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatele meritorně, ačkoliv zde byl citovaný dovolací důvod dán, nedodržel stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

VIII.

Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry je condicio sine qua non spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Při nerespektování těchto zásad nelze mít za to, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno spravedlivě a umožnilo také spravedlivé rozhodnutí

Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 264/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 2), nález sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136)] zabýval i otázkou, zda konstatované porušení práv stěžovatele je svou intenzitou způsobilé reálně zasáhnout do ústavně chráněné sféry jeho základních práv, a dospěl k závěru, že skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je neúplná, a ani obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, kde jsou popsány úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů, ani důkazy obsažené ve spise, nemohou zvrátit závěr o tom, že došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, protože napadená rozhodnutí jsou neúplná a tím i nepřezkoumatelná při popisu způsobu, kterým měl stěžovatel naplnit všechny znaky skutkové podstaty pomoci k podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

IX.

K dalším námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, a to neodůvodnění zamítnutí návrhu na výslech svědka M. B. Vrchním soudem v Praze a nerozhodnutí o návrhu stěžovatele na zastavení jeho trestního stíhání, uvádí Ústavní soud pouze následující.

Námitka, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na výslech svědka, aniž by tento postup byl odůvodněn, je neopodstatněná. Při veřejném zasedání dne 14. 4. 2003 k dotazu předsedy senátu Vrchního soudu v Praze nenavrhl stěžovatel provedení dalších důkazů a rovněž obhájce stěžovatele v závěrečné řeči jednoznačně uvedl, že "z pohledu mého klienta není co v důkazním řízení doplnit". Za této situace nemůže se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti domáhat provedení dalšího důkazu.

Rovněž tak se Ústavnísoud neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že nebylo dle trestního řádu rozhodnuto o jeho návrhu na zastavení trestního stíhání odůvodněném nepřiměřenou délkou řízení. Tento návrh byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 6 To 31/01 zamítnut a z podnětu stížnosti stěžovatele Nejvyšší soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 11 Tvo 80/2002 zrušil. Návrh obviněného na zastavení trestního stíhání není důkazním návrhem, o kterém jsou orgány činné v trestním řízení povinny rozhodnout dle příslušných ustanovení trestního řádu. Postup při rozhodování o návrhu obviněného na meritorní rozhodnutí ve věci trestní řád neupravuje. Takovýto návrh je považován za podnět k přezkumu důvodnosti pokračování v trestním stíhání, což konstatuje i Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud orgán činný v trestním řízení na základě takového podnětu dospěje k závěru, že navrhovaný způsob meritorního rozhodnutí je namístě, rozhodne tímto způsobem, v opačném případě o předmětném návrhu nerozhoduje a pokračuje v trestním řízení, aniž by o nedůvodném podnětu vydával jakékoliv rozhodnutí. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkou nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ve spojení s čl. 6 Úmluvy, se již opakovaně zabýval a ve své judikatuře vyložil, z jakých důvodů porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy [srov. např. IV. ÚS 487/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 26) či nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 a IV. ÚS 8/03].

X.

Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavnísoud k závěru, že v dané věci obecné soudy porušily ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil všechny výroky napadených rozhodnutí obecných soudů týkající se stěžovatele, když citované základní ústavní právo stěžovatele bylo zasaženo nejen rozhodnutím soudu dovolacího, ale již rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně.

Rozhodnutím ve věci odpadla nutnost rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru