Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 83/03Nález ÚS ze dne 25.03.2004Hodnocení procesní podmínky řízení spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei judicatae)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/32 SbNU 421
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.83.03
Datum vyhlášení20.04.2004
Datum podání05.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 159 odst.3, § 103, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 83/03 ze dne 25. 3. 2004

N 44/32 SbNU 421

Hodnocení procesní podmínky řízení spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei judicatae)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. března 2004 sp. zn. II. ÚS 83/03 ve věci ústavní stížnosti Dr. J. Z. proti potvrzující části výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 10. 2002 sp. zn. 13 Co 234/2001, kterým bylo ve vztahu k 1. žalovanému potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95 v části týkající se 1. žalovaného o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté.

Výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. 13 Co 234/2001, kterým bylo potvrzeno ve vztahu k 1. žalovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95 v části týkající se 1. žalovaného se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení části výroku shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo ve vztahu k 1. žalovanému D. p., s. p. v likvidaci, potvrzeno rovněž shora uvedené usnesení Okresního soudu v Ostravě o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (ve vztahu k 2. žalovanému D. p. M., a. s., a k 3. žalovanému E. T., spol. s r. o., bylo usnesení Okresního soudu v Ostravě o zastavení řízení zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení), a zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95 v části týkající se 1. žalovaného.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, dle kterých projednání jeho žaloby o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, brání překážka věci rozhodnuté s odůvodněním, že o téže věci už mělo být rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod č. j. 17 C 119/92. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci se nejedná o stejný předmět řízení a stejné účastníky řízení.

Žaloba stěžovatele se opírá o novelizaci zákona č. 87/1991 Sb. provedenou zákonem č. 116/1994 Sb., neboť je přesvědčen, že nároky založené tímto zákonem jsou nároky nové, a nelze dovozovat, že o nich už bylo rozhodnuto. Nedostatek totožnosti předmětu řízení vyplývá z toho, že ve věci vedené pod č. j. 17 C 119/92 byl uplatněn pouze nárok na vydání pozemku parc. č. 1145/1 v k. ú. M. O., zatímco ve věci sp. zn. 16 C 371/95 byl navíc uplatněn i nárok na stavby na tomto pozemku umístěné. V tomto řízení byla nově uplatněna tvrzení významná z hlediska novelizovaného znění § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. tvrzení týkající se uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, a neuspokojení těchto nároků v důsledku znárodnění provedeného bez náhrady a v rozporu s právními předpisy. Také rozpor s právními předpisy byl odůvodněn zcela jiným tvrzením než v původním řízení (o rozsahu znárodnění nerozhodl ministr, ale jen pracovník ministerstva).

Na žádné z procesních stran nebyla dle stěžovatele dána totožnost účastníků řízení. Stěžovatel sice vystupoval v odvolacím řízení ve věci sp. zn.17 C 119/92, nikoliv však jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., ale jako dědic oprávněné osoby J. Z., naproti tomu ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 371/95 vystupuje jako subjekt, který se vzhledem ke svému příbuzenskému vztahu k původnímu vlastníkovi stal sám oprávněnou osobou na základě novelizace zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb. a nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 164/1994 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 38).

Z hlediska totožnosti účastníků řízení je rozhodující okruh účastníků, který existuje v době vydání konečného rozhodnutí v dřívějším řízení. Z tohoto názoru Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 4. 11. 1998 sp. zn. 13 Co 1179/98 vycházel, když dovodil, že podnik D. p., s. p. v likvidaci, nebyl účastníkem druhostupňového řízení ve věci vedené pod sp. zn.17 C 119/92, a proto nemůže být dána totožnost subjektu, která je jedním z předpokladů závěru o tom, že jde o věc rozsouzenou. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí pak krajský soud nevyložil, proč se od svého závěru odchýlil.

Postupem soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na věcné projednání žaloby. Meritorní rozhodnutí ve věci sp. zn. 16 C 371/95 je přitom pro stěžovatele významné nejen z hlediska vlastnických vztahů, ale i z hlediska počátku běhu lhůt k uplatnění případného nároku na finanční náhradu podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na svém stanovisku, že ve věci byl dán důvod pro jím zvolený procesní postup, neboť v řízení vedeném pod sp. zn.17 C 119/92 a sp. zn. 16 C 371/95 se jednalo o stejný okruh účastníků a stejný předmět řízení na základě téhož restitučního důvodu, a vyjadřuje proto závěr, že rozhodnutím soudu k zásahu do práv stěžovatele nedošlo.

Okresní soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své právní závěry ve spojení se závěry učiněnými v usnesení odvolacího soudu.

D. p. O. v likvidaci jako vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhly bez bližšího odůvodnění zamítnutí ústavní stížnosti.

Stěžovatel, účastníci řízení i vedlejší účastník souhlasí podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s upuštěním od ústního jednání.

Z obsahu připojených spisů Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17 C 119/92 a sp. zn. 16 C 371/95 Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti případu.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 1993 č. j. 17 C 119/92-103 byla zamítnuta žaloba, jíž se navrhovatel J. Z. (stěžovatelův otec) domáhal proti 1. odpůrci - Č. a. p. O., s. p., a 2. odpůrci - D. p. O., s. p., uzavření dohody o vydání nemovitosti p. č. 1145/1, zapsané v evidenci nemovitostí na LV 229, vedeném pro obec O. Dne 14. 2. 1993 navrhovatel J. Z. zemřel a řízení dále pokračovalo s jeho jediným zákonným dědicem - synem Dr. J.Z. Dle zjištění Krajského soudu v Ostravě, učiněných v odvolacím řízení, v souvislosti s privatizací D. p. O., s. p., přešel hmotný a další majetek podniku na Fond národního majetku, který jej vložil jako základní jmění do společnosti D., a. s. (správně D. a. s.). Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1992 byl povolen zápis společnosti D., a. s., s datem vzniku 7. 5. 1992. Usnesením téhož soudu ze dne 25. 2. 1993 došlo ke dni 25. 1. 1993 k výmazu D. p. O. z obchodního rejstříku a k témuž dni byl povolen zápis D. p. O. v likvidaci (správně D. p. O. "v likvidaci"). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1994 sp. zn. 13 Co 827/94 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Jako navrhovatel byl v rozsudku uveden Dr. J. Z. jakožto dědic po J. Z., jako odpůrci byli označeni 1. Č. a p., státní podnik v likvidaci, a 2. D., a. s. v O., jako nástupce D. p. O., státní podnik.

Dne 31. 10. 1995 podal stěžovatel Dr. J. Z. Okresnímu soudu v Ostravě žalobu, kterou se domáhal proti odpůrcům 1. D. p., s. p. v likvidaci, a 2. D. a. s., O., uzavření dohody o vydání nemovitosti, a to parcely č. 1145/1 se stavbou bez č. p. v k. ú M. O., jejímž původním majitelem byl stěžovatelův otec J. Z. Usnesením ze dne 21. 8. 1998 č. j. 16 C 371/95-21 bylo řízení s odůvodněním, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté podle § 159 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zastaveno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1998 č. j. 13 Co 1179/98 bylo k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud okresnímu soudu vytkl, že o věci rozhodl, aniž měl k dispozici úplný spisový materiál ve věci sp. zn. 17 C 119/92. Konstatoval, že pokud jde o prvého odpůrce v nynějším řízení, tj. D. p., s. p. v likvidaci, pak nebyl účastníkem druhostupňového řízení, a není zde tedy totožnost subjektu, která je jedním z předpokladů kladného závěru o tom, že jde o věc rozsouzenou.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 č. j. 16 C 371/95-19 bylo řízení opět z důvodů překážky věci rozhodnuté zastaveno. Jako žalovaní jsou označeni 1. D. p. O. v likvidaci, s. p., 2. D. p. M., a. s., a 3. E. T., spol. s r. o. (usnesením ze dne 10. 11. 2000 byl přibrán další účastník E. T., spol. s r. o.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ve věci bylo doplněno dokazování, zejména listinnými důkazy, ze kterých bylo mimo jiné zjištěno, že dne 3. 8. 1995 bylo vymazáno obchodní jméno D. a. s. a zapsáno obchodní jméno D. p. M., a. s., a že v katastru nemovitostí je na základě kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1997 zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí 3. žalovaný. Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté, neboť se jedná o vydání týchž nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., tentýž je i uplatněný důvod pro jejich vydání, vždy se jedná o námitku znárodnění provedeného v rozporu s právními předpisy a ve věci je dána i totožnost účastníků. V původním řízení vystupovaly D. p., s. p. O., v tomto řízení D. p., státní podnik v likvidaci O., jako 1. žalovaný, a dále jeho právní nástupci, kdy mezi 1. a 2. žalovaným došlo k transformaci prostřednictvím privatizace, a rovněž 3. žalovaný je právním nástupcem, neboť na něj byly nemovitosti převedeny

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2002 č. j. 13 Co 234/2001 bylo usnesení okresního soudu ve vztahu k 1. žalovanému D. p., s. p. v likvidaci, potvrzeno s odůvodněním, že krajský soud má shodně s okresním soudem za to, že věci brání překážka věci rozhodnuté, tak tomu ale dle právního závěru odvolacího soudu není ve vztahu k 2. a 3. žalovanému, neboť žádný z nich nebyl účastníkem předchozího řízení a žalobní nárok vůči nim se dovolává porušení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. Ve vztahu k 2. a 3. žalovanému proto soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, dle kterých ve vztahu k prvému žalovanému D. p., s. p. v likvidaci, nejsou splněny podmínky umožňující zastavení řízení z důvodů překážky věci rozhodnuté, neboť není dána totožnost účastníků řízení a předmětu věci.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§ 103 o. s. ř.), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř. ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.

O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně. Týchž osob se pak řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují, z důvodu universální nebo singulární sukcese, právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 Jc 52 2002, 20 Co 2931/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže v průběhu řízení účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, soud pokračuje (za předpokladu splnění zákonných podmínek) v řízení se subjektem, který je jeho právním nástupcem. Má-li účastník více právních nástupců, jedná dále soud s tím nástupcem, který převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Z výše uvedeného obsahu spisů je zřejmé, že účastníky řízení v pravomocně skončené věci vedené pod sp. zn. 17 C 119/92 byly dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1994 na straně žalované 1. Č. a p., státní podnik v likvidaci, a 2. D. a. s. v O. jakožto nástupce po D. p. O., státní podnik. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že došlo k privatizaci podniku D. p. O. podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, tím způsobem, že veškerý hmotný a jiný majetek podniku byl Fondem národního majetku vložen do nově založené společnosti D. a. s. Původní subjekt - státní podnik D. p. O. byl z obchodního rejstříku vymazán a byl zapsán podnik D. p. O. "v likvidaci". Krajský soud v řízení (k návrhu navrhovatele) jednal pouze s právním nástupcem původně žalovaného subjektu, který skutečně předmětné nemovitosti prostřednictvím privatizace převzal a fakticky držel, tj. společností D. a. s. v O. Podnik D. p., s. p. v likvidaci, (správně D. p. O. "v likvidaci") účastníkem tohoto řízení nebyl. Z výše uvedeného je zřejmé, že D. p., s. p. v likvidaci, tak ani nelze považovat za právního nástupce společnosti D. a. s., která byla účastníkem pravomocně skončeného řízení. Společnost D. a. s. (nyní D. p. M., a. s.) a D. p., s. p. v likvidaci, jsou dvě samostatné právnické osoby s vlastní právní subjektivitou, které nelze vzájemně ztotožňovat či neopodstatněně zaměňovat jako "společného" právního nástupce původního státního podniku D. p. O.

V řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 371/95 byli jako žalovaní označeni 1. D. p. v likvidaci, s. p., 2. D. p. M., s. a 3. E. T., spol. s r. o. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že u společnosti D. a. s. došlo ke změně obchodního jména na obchodní jméno D. p. M., a. s., (viz usnesení rejstříkového soudu ze dne 3. 8. 1995), a druhý žalovaný v tomto řízení je proto totožný s druhým žalovaným ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 119/92. Ústavní soud se tedy neztotožňuje se závěry krajského soudu vyslovenými v napadeném rozhodnutí, dle kterých druhý žalovaný nebyl účastníkem předchozího řízení, avšak vzhledem na vázanost petitem ústavní stížnosti a zejména okolnost, že řízení ve vztahu k tomuto žalovanému není pravomocně skončeno, nemůže v tomto směru činit právně závazné rozhodnutí.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů, které řádně neobjasnily otázku právního nástupnictví v řízeních vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 119/92 a sp. zn. 16 C 371/95, v důsledku čehož nesprávně posoudily splnění podmínky totožnosti účastníků řízení na straně žalované, která je nezbytná pro učinění závěru o překážce věci pravomocně rozhodnuté, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Dle judikatury Ústavníhosoudu platí, že Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí; postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud však rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se právě v projednávané věci jedná, neboť závěr obecných soudů, dle kterého podnik D. p., s. p. v likvidaci, byl účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 119/92 (pravomocně skončeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 827/94 ze dne 5. 12. 1994), nelze ze soudy provedených zjištění dovodit.

Krajskémusoudu v Ostravě je dále nutné vytknout, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak neobjasnil změnu svého právního názoru ohledně totožnosti účastníka řízení - podniku D. p., s. p. v likvidaci, oproti svému názoru vyslovenému v usnesení ze dne 4. 11. 1998 č. j. 13 Co 1179/98, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a věc vrácena k dalšímu řízení, mimo jiné s odůvodněním, že podnik D. p., s. p. v likvidaci, nebyl účastníkem druhostupňového řízení (sp. zn. 17 C 119/92), a proto není dána totožnost subjektu. I z tohoto důvodu lze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřesvědčivé a nesplňující záruku spravedlivého procesu. Ústavní soud považuje za nutné upozornit i na to, že ze strany obecných soudů nebyly jednotlivé subjekty na straně žalované důsledně a jednotně označovány obchodním jménem přesně odpovídajícím zápisu v obchodním rejstříku.

Vzhledem k tomu, že v případě prvého žalovaného, ke kterému se potvrzující výrok o zastavení řízení vztahuje, není splněna podmínka totožnosti účastníka řízení na straně žalovaného, a již proto je nutné napadené rozhodnutí zrušit, nepovažuje Ústavnísoud za nutné se zabývat námitkami stěžovatele ohledně totožnosti předmětu řízení a totožnosti žalobce, byť se s touto problematikou obecné soudy vypořádaly zběžně, aniž by své závěry podrobně zdůvodnily.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnísoud výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. 13 Co 234/2001 v části, kterou bylo potvrzeno ve vztahu k 1. žalovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2000 sp. zn. 16 C 371/95 v části týkající se 1 žalovaného zrušil podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb. pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru