Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 825/07 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.825.07.1
Datum podání29.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.4

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 239 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 825/07 ze dne 23. 4. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. J. Pozemstav Prostějov, se sídlem v Prostějově, Krasická 6, IČ 44 15 99 19, zastoupeného JUDr. J. A., proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 7 C 176/2004-32, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2006, č. j. 21 Co 85/2006-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. března 2007 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v řízení o jeho žalobě na určení vlastnického práva k pozemku v k. ú. P. s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší námitky jak proti procesnímu, tak hmotněprávnímu posouzení soudy obou stupňů, uvádí zároveň, že proti rozhodnutí soudu II. stupně podal dovolání, o němž již bylo ze strany Nejvyššího soudu meritorně rozhodnuto.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh bylo zjištěno, že stížností napadeným usnesením Okresní soud v Prostějově zastavil řízení o žalobě podané stěžovatelem proti žalované Dělnická tělocvičná jednota Prostějov o určení vlastnictví k pozemkům p. č. 1812/2 a 1808/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj na LV č. 10127 a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání podaném oběma účastníky řízení Krajský soud v Brně stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku o zastavení řízení o určení vlastnického práva k pozemku p. č. 1808/2 potvrdil a znovu rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. ledna 2007 podané dovolání zamítl. Shledal jej sice přípustným ve smyslu ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak zároveň jej posoudil jako nedůvodné.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další).

Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, potvrzujícímu i jinak shodný právní názor vyslovený v obou napadených rozhodnutích soudců prvního a druhého stupně; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.

Nutno mít na zřeteli, že ač stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost odvozoval od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Přípustnost dovolání zde totiž plyne nikoliv z uvedeného ustanovení, nýbrž z ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., bylo proto meritorně dovolacím soudem projednáno a závěr promítající se v jeho rozhodnutí nespočívá v odmítnutí pro nepřípustnost, nýbrž v zamítnutí projednaného dovolání pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 o. s. ř.)

Ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zmínil, učinil tak jen k tvrzení, že "lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována", aniž by mu však jakkoli obsahově oponoval. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Takový postup se však z pravomoci přezkumu Ústavního soudu ze shora naznačených důvodů vymyká.

Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2007

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru