Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 822/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.822.21.1
Datum podání29.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 168, § 155 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 822/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní firmy Jozef Sochuľák Autodoprava, zastoupené Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2021, č. j. 2 Afs 193/2019-35, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2019, č. j. 22 Af 32/2018 - 37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě vydané v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stal přezkum rozhodnutí celního úřadu. Podle stěžovatelky obecné soudy neposkytly ochranu jejím základním právům, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Ve správním řízení požadovala stěžovatelka vrácení přeplatku, přičemž prvostupňovým rozhodnutím ze dne 8. 1. 2018 Celní úřad pro Moravskoslezský kraj nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení zajištěných finančních prostředků v celkové výši 4 953 124 Kč jako přeplatku dle § 155 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Generální ředitelství cel (žalovaný) posléze rozhodnutím ze dne 4. 7. 2018 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí celního úřadu.

3. Před správními soudy se stala klíčovou otázka skutečného vzniku přeplatku. K podané žalobě se krajský soud nejprve zabýval předmětem přezkoumávaného daňového řízení, tj. relevancí žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku. Dospěl přitom k závěru, že žádný vratitelný přeplatek nebyl zjištěn a stěžovatelka neprokázala tvrzenou dobrovolnou úhradu po podání dodatečných daňových přiznání, proto krajský soud shledal postup celního úřadu a žalovaného v souladu se zákonem. Žalobními body, které směřovaly proti zákonnosti daňové kontroly, proti zajišťovacím příkazům, proti stanovení daně či proti převedení zajištěných prostředků na úhradu stanovené daně, se nezabýval, neboť dospěl k závěru, že jsou zcela nedůvodné.

4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Nejprve shledal přezkoumatelnost napadeného rozsudku, posléze rekapituloval průběh správního řízení. V kasační stížnosti stěžovatelka (stejně jako v žalobě) vyslovila nesouhlas s jí stanovenou daňovou povinností za období březen až květen 2012, září a říjen 2013 a duben 2014 a výsledky daňové kontroly za zdaňovací období leden až duben 2013. K samotné existenci vratitelného přeplatku však žádné skutečnosti netvrdí a neuvádí žádné důkazy, proto se ani kasační soud neměl jak stížností (meritem sporu) blíže zabývat.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předcházející stav řízení a namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí zejm. kasačního soudu, které se s jejími námitkami nevypořádalo dostatečně. Stěžovatelka rozporuje tvrzení, že by právní přeplatek nevznikl - správce daně získal prostředky na základě zaniklých zajišťovacích příkazů a ty pak nezákonně převedl. Správní soudy se však jejími námitkami zabývaly povšechně a v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, přičemž neposkytly ochranu jejím majetkovým právům.

6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

11. Z napadených rozhodnutí je patrné, že celní úřad vydal dne 7. 8. 2014 celkem sedm zajišťovacích příkazů, kterými uložil stěžovatelce, aby zajistila úhradu spotřební daně z minerálních olejů za březen 2012 až květen 2012, září a říjen 2013, duben 2014 a za období do 28. 4. 2014, která nebyla dosud stanovena, a to složením jistoty na depozitní účet celního úřadu uvedený v zajišťovacích příkazech. Celková výše částky, která byla zajišťovacími příkazy uložena stěžovatelce k úhradě, činila právě 4 953 124 Kč - tedy částku, kterou v tomto řízení požaduje stěžovatelka vrátit. Pro závěry správních soudů je nicméně podstatné, že exekučním příkazem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 76097/20174-570000-42, rozhodl celní úřad o nařízení daňové exekuce vůči stěžovatelce k vymožení částky 4 953 124 Kč na základě vykonatelných zajišťovacích příkazů, a to přikázáním pohledávky z účtu žalobce u poskytovatele platebních služeb. Stěžovatelka posléze podáním ze dne 22. 11. 2017 požádala celní úřad o vrácení prostředků zajištěných k úhradě spotřební daně, vymožených shora uvedeným exekučním příkazem ze dne 7. 8. 2014, poukázala na to, že podala dne 11. 8. 2014 dodatečná daňová přiznání za všechna dotčená zdaňovací období roku 2012, 2013 a 2014 a že dle ní k úhradě předmětné spotřební daně v celkové výši 4 953 124 Kč došlo dne 14. 8. 2014 poukázáním na účet správce daně. Nebyl tak dle stěžovatelky dán důvod pro zajištění předmětných finančních prostředků, a proto stěžovatelka požádala o jejich vydání. Prvostupňový celní úřad však před správními soudy napadeným rozhodnutím ze dne 8. 1. 2018 žádosti nevyhověl, neboť dotazem na poskytovatele platebních služeb ověřil, že stěžovatelka nezaplatila dne 14. 8. 2014 svoje daňové povinnosti dobrovolně převodem ze svých účtů, nýbrž ve skutečnosti šlo o odepsání peněžních prostředků v rámci daňové exekuce nařízené exekučním příkazem ze dne 7. 8. 2014. Proto celní úřad uzavřel, že u stěžovatelky neeviduje žádný přeplatek na zajištěných prostředcích vymožených exekučním příkazem ze dne 7. 8. 2014, proto vymožené prostředky nevrátil.

12. Podle ustálené judikatury správních soudů v případě evidence přeplatku správce "posuzuje, zda neeviduje on nebo některý z jiných správců daně nedoplatek téhož daňového subjektu. Teprve v případě, že tomu tak není, je oprávněn vratitelný přeplatek vydat" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 Afs 62/2014 - 55). Jak uvedl již kasační soud v nyní napadeném rozsudku "jen pokud by byly zrušeny či shledány nicotnými (což stěžovatel ani netvrdí), bylo by namístě řešit otázku případného vratitelného přeplatku." Z obsahu rozhodnutí kasačního soudu je zjevné, že se jeho argumenty dostatečně zabýval plně přezkoumatelným způsobem. Odpovědi na veškeré stěžovatelkou přednesené otázky byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny, obsah její ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].

13. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

14. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru