Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 820/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDovolání
účastník řízení/přechod/převod práva nebo povinnosti
pohledávka
Obnova řízení
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.820.15.1
Datum podání18.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 680

404/2012 Sb., § 237, § 238

99/1963 Sb., § 228


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 820/15 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Penka, zastoupeného JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou se sídlem Křesomyslova 284/23, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014, č. j. 53 Co 90/2014-187, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 18. 3. 2015 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z citovaného usnesení městského soudu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 (jako soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 60 C 289/2009-93, zastavil řízení ohledně blíže specifikovaného poplatku z prodlení a částky 1.722,78 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 30.272,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Ve výroku II specifikovaná částka přitom představovala - zjednodušeně řečeno - stěžovatelovo dlužné nájemné a úhrady za služby v letech 2008 a 2009. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 53 Co 52/2012-116, citovaný rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku I (který nebyl odvoláním napaden) potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 839/2013, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud zejména uvedl, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konkrétně ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb., tzn. do 31. 12. 2012, avšak podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč a v obchodních věcech nepřevyšujícím částku 100.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). V projednávané věci však stěžovatel napadl rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 30.272,50 Kč (s příslušenstvím, k němuž se ale nepřihlíží). Dovolání tedy podle Nejvyššího soudu směřovalo proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč, takže nebylo přípustné.

3. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, č. j. 26 Cdo 839/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 53 Co 52/2012-116, napadl stěžovatel ústavní stížností, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2663/13. V projednávané věci totiž stěžovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 30.272,50 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatele tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo ze zákona přípustné. Na tom nemohla nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel byl městským soudem poučen o možnosti podat dovolání. Toto poučení bylo totiž podle Ústavního soudu formulováno toliko v obecné rovině (a jako takové přirozeně nemůže vystihnout veškeré podmínky přípustnosti dovolání), kdy odvolací soud účastníky řízení poučil, že proti jeho rozsudku dovolání není přípustné, ledaže dovolací soud na základě řádně podaného odvolání dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci po právní stránce význam. Poučení tak podle Ústavního soudu neobsahuje kategoricky vyjádřenou přípustnost dovolání. Nejde proto ani o případ zjevně nesprávného poučení, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu (zde Ústavní soud odkázal například na své usnesení z 5. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 3504/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatel tedy podle Ústavního soudu - sám s právnickým vzděláním - nemohl důvodně očekávat, že dovolání proti výrokům, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou výši, bude shledáno přípustným. V kontextu všech těchto skutečností proto nebyl na místě stěžovatelův závěr o tom, že dovolání podal jen z důvodů procesní opatrnosti, řídě se nesprávným poučením odvolacího soudu. Naopak stěžovatel tímto svým postupem přivodil důsledky v podobě opožděně podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu. Co se pak týká usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud posoudil podmínky přípustnosti dovolání zcela v souladu s relevantním zněním občanského soudního řádu, tedy se zněním před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. Proto v tomto rozsahu shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

4. Odhlédnuto od těchto skutečností, stěžovatel podal dne 2. 11. 2012 žalobu na obnovu řízení směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 10. 2011, č. j. 60 C 289/2009-93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 53 Co 52/2012-116. Důvody obnovy řízení spatřoval stěžovatel v tom, že po vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 10. 2011, č. j. 60 C 289/2009-93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 53 Co 52/2012-116, zjistil, že žalobci prodali svůj spoluvlastnický podíl na domě, v němž vnikl dluh stěžovatele, jiné osobě se všemi právy a povinnostmi. Tím tedy podle stěžovatele prodali i právo požadovat od něj placení, které měli do doby prodeje. Stěžovatelova žaloba na obnovu řízení však byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2013, č. j. 60 C 289/2009-171, zamítnuta; toto rozhodnutí pak bylo v záhlaví citovaným usnesením městského soudu potvrzeno. Nalézací i odvolací soud se s argumentací stěžovatele neztotožnily. V řízení totiž byla řešena otázka dlužných plateb za dobu, kdy žalobci byli ještě spoluvlastníky předmětného domu, na čemž nic nezměnila ani skutečnost, že posléze došlo k uzavření kupní smlouvy. Peněžité pohledávky žalobců, jež vznikly za trvání původního nájemního vztahu, mají svůj samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku a pozdější převod vlastnického práva tedy nemůže mít vliv na aktivní legitimaci žalobců v původním řízení. Podle obecných soudů tedy stěžovatelem tvrzená skutečnost nemohla přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé ve prospěch stěžovatele, a tedy nemohla být zákonným důvodem obnovy řízení.

5. V pořadí druhé dovolání stěžovatele - tentokráte v rámci obnovy řízení - bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4184/2014, rovněž odmítnuto. Přípustnost dovolání je podle Nejvyššího soudu upravena v ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2002 Sb., avšak podle ustanovení § 238 o. s. ř. není dovolání zásadně přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že i za úpravy přípustnosti účinné od 1. 1. 2013 existuje při podání dovolání výše uvedený peněžitý limit. Tedy i dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, týkající se žaloby na obnovu řízení ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000 Kč, není přípustné.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4184/2014, právě projednávanou ústavní stížnost nepodává, neboť si je překážky přípustnosti dovolání vědom, ale vzhledem k opětovnému nesprávnému poučení odvolacího soudu a vzhledem k názoru Ústavního soudu artikulovanému v jeho usnesení z 15. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2353/13, bylo podle stěžovatele nutno dovolání podat. Co se věcné argumentace obsažené v ústavní stížnosti týká, stěžovatel předkládá argumenty, proč se domnívá, že na nabyvatele spoluvlastnického podílu žalobců byla převedena i pohledávka za ním vztahující se ke dlužnému nájemnému a zálohám na služby.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že tato zcela přehlíží ustálený (a nutno konstatovat - ústavně souladný) výklad vážící se ke změně v osobě věřitele, respektive v osobě vlastníka pronajaté věci. Podle obecně přijímané interpretace vážící se k ustanovení § 680 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") totiž platilo, že "[n]a nabyvatele (...) nepřechází dle § 679 [občanského zákoníku] veškerá práva a povinnosti, ale jen ty, které jsou svým charakterem svázány přímo s předmětem nájmu, tj. nejsou existenčně osamostatněny. Na nabyvatele nepřechází právo na již splatné nájemné, ale právo na výpověď či odstoupení od smlouvy ano [srov. k tomu Selucká, Markéta In Fiala, Josef; Kindl, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář II. díl. 1.vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1291-1292]." Lze tedy zcela souhlasit se stanoviskem obecných soudů, že stěžovatelem tvrzená skutečnost nemohla přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé v jeho prospěch, a tedy nemohla být ani zákonným důvodem obnovy řízení. Relevantní argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit právě uvedené závěry, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá.

9. V daném kontextu považuje Ústavní soud za potřebné dodat, že při posuzování právě projednávané věci nepřistoupil k jejímu odmítnutí pro opožděnost (jak to učinil ve shora citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2663/13), neboť tato stěžovatelova ústavní stížnost se od skutkového stavu popsaného v naposledy citovaném usnesení Ústavního soudu odlišuje v tom, že stěžovatel se nyní domáhá obnovy řízení. Právní úprava přípustnosti dovolání přitom není dostatečně určitá v tom aspektu, zda se má limit peněžitého plnění ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 vztahovat k řízení o dovolání, v němž mají být přezkoumány podmínky povolení obnovy řízení, tedy nikoliv podstata věci samé. Nejvyšší soud ve své judikatuře (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4184/2014) na tuto otázku nedává přesvědčivou odpověď a omezuje se na strohé konstatování, že zastává takový názor a odkazuje na nijak dále nespecifikovanou návaznost mezi § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a § 237 o. s. ř. (Nejvyšší soud zde patrně implicitně odkazuje na znění § 238 o.s.ř. před účinností novely č. 404/2012 Sb., aniž by ovšem byl v naznačené ekvivalenci důsledný). Stěžovatel však zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4184/2014, jak výslovně uvádí v ústavní stížnosti, ani nežádá, a proto se Ústavní soud právě naznačenou otázkou v rámci tohoto řízení nemohl zabývat. Nadto je z výše uvedeného zřejmé, že důvody pro obnovu řízení v případě stěžovatele dány nebyly, proto ani eventuálně nesprávné posouzení stran přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem nemohlo mít na postavení stěžovatele negativní vliv.

10. Na druhou stranu, odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2353/13, z něhož dovozuje bezpodmínečnou povinnost podat dovolání, pak žádný takový imperativ z tohoto usnesení neplyne. I zde totiž Ústavní soud reflektuje výjimky přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 o.s.ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (v řízení, jež bylo završeno usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2353/13, přitom byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 216.073 Kč, když nadto stěžovatel podal v tam posuzované situaci společně s ústavní stížností i dovolání).

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele.

12. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru