Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 82/95Nález ÚS ze dne 19.03.1997K pozemkové restituci dle § 6 odst.1 písm. m) zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/7 SbNU 201
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.82.95
Datum podání18.04.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.2, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.m, § 6 odst.1 písm.r

87/1958 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 82/95 ze dne 19. 3. 1997

N 31/7 SbNU 201

K pozemkové restituci dle § 6 odst.1 písm. m) zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců

ve věci ústavní stížnosti E. D.,J. J. a V. J. proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 1995,

sp.zn.10 Ca 3/1995, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti uvádí stěžovatelé, že

rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne

25.1.1995, sp.zn. 10 Ca 3/95, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního

úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11.10.1994,

čj. PÚ 1477/94 - Bar/48. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí uvedl,

že stěžovatelé nejsou vlastníky části pozemkové parcely 1000/1,

ostatní plocha o výměře 1778 m2 v obci a v katastrálním území T.

Navrhovatelé uvádí, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu

zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jak

napadeným rozsudkem, tak i oběma řízeními mu předcházejícími, byla

porušena jejich základní práva deklarovaná v článku 11, odst.

1,2,4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen Listina).

Porušení citovaného článku Listiny spatřují navrhovatelé

v nerespektování znění § 6 odst.1 písm.m) a r) zákona č.229/1991

Sb. ve znění novel, která jim podle jejich názoru zakládají nárok

na vydání nemovitosti v případě, že tato přešla na stát nebo jinou

právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, a to v případě

pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla

vyvlastněna (§ 6 odst.l písm.m) zák.č.229/1995 Sb.), anebo

v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst.1 písm. r).

Požadovaná nemovitost, pozemek o výměře 1778 m2 k.ú. T. byl

vyvlastněn na základě rozhodnutí odboru výstavby MěNV v T., ze dne

12.12.1966, zn. Výst. 2848/66-B1, z důvodu schváleného směrného

a zastavovacího plánu města T. a měl sloužit společně s dalšími

vyvlastněnými nemovitostmi k rozšíření rekreačního střediska

a výstavby loděnice v T..

Právním důvodem provedeného vyvlastnění byl § 18 zák.č.

87/1958 Sb., o stavebním řádu, a dále ustanovení § 43

a následujících vyhlášky č.144/1959 Ú.l.

Stěžovatelé dále dovozují, že k vyvlastnění pozemku v roce

1966 došlo na základě jiných plánovacích aktů než těch, které byly

stanoveny státním plánem rozvoje národního hospodářství, tj.

v daném případě zastavovacím plánem města T., jehož podle tehdy

platných právních předpisů mohlo být použito jen v případě

a k účelu zřizování stavby a ne pro účely jiné.

V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že předmětný

pozemek nikdy nebyl zastavěn a nemůže tedy sloužit k využívání

stavby, protože v dané lokalitě žádná stavba nestojí.

Pokud se týká stavby převlékacích boxů, pak tyto boxy nejsou

stavbami ve smyslu stavebních předpisů.

K samotnému vyvlastňovacímu řízení podotýkají, že tímto

postupem bylo porušeno právo uvedené v článku 11 odst. 4 Ústavy,

(správně zřejmě čl.11 odst.4 Listiny), neboť tento postup byl

v době jeho realizace protiústavní.

Stěžovatelé souhlasí se závěrem Krajského soudu v Českých

Budějovicích potud, pokud tento soud zjistil, že předmětný pozemek

je začleněn do areálu koupaliště a že tedy pro účel užívání staveb

umístěných v areálu loděnice jej využívat nelze. Pokud se týká

zjištění soudu, že pozemek nelze v právním smyslu považovat za

samostatnou věc, považují takovéto zjištění za protiústavní

a diskriminující, odporující znění článku 11 odst.1 Listiny.

Domnívají se, že jde o porušení zásady rovnosti subjektů,

pokud krajský soud vyvodil, že pozemky tvořící areál koupaliště

musí být nezbytně v majetku obce.

Navíc argumentují i skutečností, že vyvlastnitel nedodržel

2letou lhůtu k započetí užívání vyvlastněných nemovitostí k daným

účelům, a to od nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí,

když právní předchůdci navrhovatelů pozemek užívali jako zahradu

po celou řadu let po jejím vyvlastnění. Ztotožňovat lokalitu

koupaliště se stavbou ve smyslu stavebního zákona není správné,

protože koupaliště tvoří jenom pozemky.

Stěžovatelé tvrdí, že v daném případě byla jim i jejich

právním předchůdcům odepřena ochrana vlastnictví, což je v rozporu

s článkem 11 odst.1 Listiny.

Navrhují proto, aby Ústavní soud ČR ze všech shora uvedených

důvodů zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích.

Ústavní soud ČR si k podané ústavní stížnosti vyžádal spis

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 3/95,

a připojený spis pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze kterého

zjistil následující :

Pozemek p.č.261/13 role (nyní dle stavu v EN parcela

č.1000/1)o výměře 1778 m2 obec i katastrální území T. byla

vyvlastněna za finanční náhradu dle tehdy platných cenových

předpisů. Finanční náhrada byla řádně proplacena.

Pozemkový úřad se ve správním řízení nejprve zabýval otázkou,

zda předmětný pozemek se stal součástí věci nové a zda nemovitost

slouží účelu vyvlastnění. Při posuzování této otázky vycházel

jednak ze stanoviska Okresní hygienické stanice v Jindřichově

Hradci a dále ze znaleckého posudku soudního znalce ze dne

3.5.1994.

Účelem znaleckého posudku bylo porovnání rozhodnutí

o vyvlastnění se směrným územním plánem, a vyplývá z něj, že

porovnáním se skutečností na místě samém bylo zjištěno, že

vyvlastněné pozemky byly začleněny do areálu koupaliště a jsou

i byly užívány k účelům, pro které byly vyvlastňovány. Jejich

začleněním do nově vytvořených parcel se staly součástí věci nové.

Užívání předmětného pozemku v rozporu se směrným územním plánem

města T. nebylo zjištěno.

Okresní hygienická stanice ve svém stanovisku uvedla, že

plochy pozemků pro pláž u rybníka Svět v T. a stávající rozsah

hygienických zařízení vyhovuje uváděné kapacitě koupaliště 2 500

návštěvníků.

Z podaného opravného prostředku i protokolace ústního jednání

před Krajským soudem v Českých Budějovicích vyplývá, že

argumentace stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti byla již

předmětem jednání u obecného soudu.

V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že

přezkoumal opravným prostředkem napadené rozhodnutí Okresního

úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11.10.1994,

čj.PÚ 1477/94 - Bar/48, ve veřejném jednání a dospěl k závěru, že

opravný prostředek stěžovatelů (dříve navrhovatelů) není důvodný.

Návrh na vydání zemědělského majetku uplatnila již původní

vlastnice R. J. a její dcera E. D. dne 29. srpna 1991. Po smrti R.

J. v roce 1991 jsou podle rozhodnutí státního notářství

v Jindřichově Hradci, čj. D 441/74 - 20, právními nástupci

původních vlastníků jejich děti J. J., V. J. a E. D. Ve věci

restituce vyvlastněného majetku proběhlo již předchozí řízení,

které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 12. 6. 1992, čj. 10 Ca 64/92-9. Tímto rozsudkem bylo

rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc vrácena k dalšímu

řízení také z toho důvodu, že nebylo skutkově prokázáno, zda

předmětný pozemek byl či nebyl využíván k účelu provedeného

vyvlastnění a zda byl zastavěn.

Krajský soud převzal do svých skutkových zjištění závěry

znaleckého posudku znalce V. F., který uvedl, že v době právní

moci vyvlastňovacího rozhodnutí existoval směrný plán města T.

z roku 1959, kde dotčené území bylo řešeno jako rekreační

a sportovní plocha, v členění interhotel, koupaliště, loděnice

a vyhrazená zeleň. Podrobný územní plán zástavby z roku 1964

přebíral plošně údaje ze směrného plánu z roku 1959 a navrhoval

rozmístění objektů v daném území. Stejná situace byla i v případě

podrobného územního plánu asanace a rekonstrukce T. z roku 1967.

Závěrem pak znalec konstatoval, že shora uvedeným vyvlastňovacím

rozhodnutím z roku 1966 byly vyvlastňované pozemky začleněny buď

do oplocovaných areálů koupaliště, nebo loděnice a byly i jsou

nadále užívány k účelům, pro které byly vyvlastňovány.

Pozemky se staly součástí věci nové a jejich užívání v rozporu

se směrným územním plánem nebylo zjištěno. Nezastavěné plochy

slouží pro aktivní odpočinek návštěvníků. Z připojeného snímku

pozemkové mapy je zřejmé, že předmětný pozemek se nachází

uprostřed areálu koupaliště, na tomto pozemku byly vybudovány

rovněž převlékací boxy.

Stanovisko okresního hygienika k danému problému konstatuje,

že pro plánovanou kapacitu 2 500 návštěvníků musí být zajištěna

minimální plocha 25 000 m2.

Nejsou proto naplněny podmínky podle ustanovení § 6 odst.1

písm.m) zákona č.229/1991 Sb. ve znění novel, neboť pozemek sice

existuje, ale byl začleněn do areálu koupaliště a na pozemku jsou

vybudovány převlékací boxy.

O tom, že se předmětný pozemek stal částí věci nové v právním

slova smyslu, svědčí i skutečnost, že podle zápisu v katastru

nemovitostí se stal součástí parcely č. 1000/1 obec i k. ú. T..

Areál koupaliště je pak nutno považovat za jednu stavbu ve smyslu

stavebního zákona.

Pokud se týká námitky stěžovatelů, že vyvlastnění bylo

provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a je tedy

dán restituční důvod podle §6 odst.1 písm.r) zákona 229/1991 Sb.,

pak krajský soud konstatoval, že úkolem přezkumného řízení není

přezkoumávat již pravomocná správní rozhodnutí, nadto vydaná

v roce 1966. Přesto však dovodil, že vyvlastnění bylo provedeno

v souladu s vyvlastňovacími předpisy, zejména s ustanovením §18

odst.1 zák.č.87/1958 Sb., o stavebním řízení, které uvádí, že

nejde-li o vyvlastnění pro uskutečnění úkolů stanovených státním

plánem rozvoje národního hospodářství, lze nemovitost vyvlastnit,

jen převažuje-li zájem na uskutečnění nebo užívání stavby a nebo

na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního

vlastníka nebo jiného oprávněného subjektu. Rozpor v procesu

vyvlastnění nebyl zjištěn ani při použití ustanovení § 43 odst.3

vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se provádí zákon o stavebním

řádu.

K účelům deklarovaným restitučním rozhodnutím je pozemek

i nadále využíván, takže nepřichází k úvahu ani použití § 6

odst.1 písm.r) zák.229/1991 Sb. Navíc konstatuje krajský soud, že

vydání pozemku je nemožné vzhledem k ustanovení § 11 zák.229/1991

Sb., když tento pozemek byl již celý vyňat ze zemědělského půdního

fondu a nelze jej nyní ani v budoucnu k zemědělským účelům

využívat.

Na základě výzvy Ústavního soudu ČR se k podané stížnosti

vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení

a uvedl, že svým rozsudkem ze dne 25.1. 1995, čj. 10 Ca 3/95-19,

potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu

v Jinřichově Hradci ze dne 11.10.1994, čj. PÚ 1477/94-Bar/48, jako

zákonu odpovídající podle ustanovení § 250 q odst.2 o.s.ř., když

po jeho přezkoumání při nařízeném ústním jednání dospěl k závěru,

že v projednávání věci není dán žádný z restitučních důvodů,

uvedených v ustanovení § 6 odst.1 zák. 229/1991 Sb. pro vydání

požadovaných nemovitostí stěžovatelům.

Dále poznamenal, že vyvlastnění pozemků pro zřízení pláže

postihlo řadu soukromých vlastníků, ale pozemky byly vyvlastněny

za účelem vybudování rekreačních zařízení u rybníka, nikoli za

účelem politické persekuce právních předchůdců stěžovatelů. Podle

názoru účastníka řízení, nevydáním pozemků stěžovatelům nemohlo

dojít k porušení základních práv a svobod zakotvených v článku ll

odst. 1, 2 a 4 Listiny.

V ostatním odkazuje na písemné odůvodnění napadeného rozsudku.

Z vedlejších účastníků se k podanému návrhu vyjádřil Okresní

úřad - pozemkový úřad v Jindřichově Hradci. Ten ve zkratce shrnul

dosavadní skutková zjištění, a to jak svá, tak i krajského soudu,

která, jak uvádí, považuje za věcně správná a korespondující

s platnou právní úpravou a skutečným stavem věci. Navrhuje

odmítnutí podané stížnosti.

Další z vedlejších účastníků- město T. - je přesvědčen, že

rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, napadeným

stížností, nebyla porušena základní práva stěžovatelů uvedená

v článku 11 odst.1,2,4 Listiny a zcela se ztotožňuje jak

s výrokem, tak i s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích.

Ústavní soud především konstatoval, že není nadřízeným soudem

soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti

respektují ústavní principy Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud ČR se může věcí zabývat především s ohledem na

dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení

stěžovatelé ve svém podání namítali.

Navrhovatelé tvrdí,že jak ve vyvlastňovacím řízení konaném na

základě rozhodnutí MěNV v T., odboru výstavby, ze dne 12.12.

1966, zn: Výst-2848/66-B1, tak v restitučním řízení, které

předcházelo podání ústavní stížnosti, došlo k porušení článku 11

odst.1 Listiny, které uvádí, že každý má právo vlastnit majetek.

Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu. Namítané porušení odstavce 2 téhož článku pak

konstatuje, že zákon stanoví, který majetek, nezbytný

k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního

hospodářství a veřejného zájmu, smí být ve vlastnictví státu, obce

nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že

určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických

osob se sídlem v České republice.

Ustanovení článku 11 odst.4 Listiny hovoří o vyvlastnění nebo

o nuceném omezení vlastnického práva, které je možné ve veřejném

zájmu na základě zákona a za náhradu.

Pokud se týká článku 11 odst.1 Listiny, pak Ústavní soud ČR

již několikrát judikoval (viz nález ÚS ČR uveřejněný pod číslem

41 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 3 ročník 1995- I), že toto

ustanovení Listiny chrání vlastnické právo již konstituované,

svědčící konkrétnímu vlastníku. Nelze proto hovořit o ochraně

vlastnického práva u subjektů, kterým vlastnické právo

k požadované nemovitosti nesvědčilo. Stěžovatelé v restitučním

řízení pouze uplatnili tvrzený nárok na předmětný pozemek, to však

nikoli z titulu existujícího vlastnického práva.

Institut vyvlastnění má několik podstatných znaků, mezi něž

patří veřejný zájem, odpovídající finanční náhrada a podmíněnost

jeho použití. Je kategorií veřejného práva, a musí respektovat

existenci zákona, v jehož mezích a na jehož základě bylo

vyvlastnění provedeno. K projednávané věci bylo krajským soudem

dostatečně srozumitelně konstatováno, že v době vyvlastnění zde

byl dán jak veřejný zájem, tak i příslušná finanční náhrada, a to

v mezích a za použití v té době platných zákonných norem. Je sice

pravdou, že význam a rozsah kategorie veřejného zájmu se v průběhu

politického a právního procesu mění, tak jak to konečně konstatuje

i odstavec 2 článku 11 Listiny, je však vždy nutné

sledovat, zda veřejný zájem je vymezen příslušnou platnou právní

normou.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR nezjistil z obsahu spisu

Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak ani v napadeném

rozsudku tvrzené porušení shora uvedeného článku 11 odst. 1,2

a 4 Listiny, podanou ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl.

Pro úplnost nálezu Ústavní soud konstatuje, že je nepřípustné

dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení

a přeparcelování resp. přečíslování, zváží-li se, že je to právě

kolektivizace a scelování parcel kulaků a jiných třídních

nepřátel, kterou má z.č. 229/1991 Sb. jako restituční předpis

upřednostňující naturální princip napravit. Jinými slovy, nelze

vyloučit vydání pozemků, které byly předmětem slučování

a přeparcelování, neboť právě toto byl hlavní smysl a účel z.č.

229/1991 Sb. Je totiž nemyslitelné přistoupit na to, aby slučování

v období totality jakožto výraz potlačování a likvidace soukromého

vlastnictví pozemků bylo nakonec důvodem pro jejich nevydání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 19.3.1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru