Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 815/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
vazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.815.10.1
Datum podání22.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.8, § 73a odst.5, § 73a odst.4, § 71 odst.9, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 815/10 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. P., právně zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 30 T 5/2009 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 6 To 2/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména práva uvedená v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. 0 Nt 740/2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006 sp. zn. 1 To 787/2006 podle § 68 odstavec 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písmeno a), b) trestního řádu vzat do vazby. Lhůta trvání vazby mu byla započtena od omezení osobní svobody, tedy ode dne 7. 11. 2006, od 10.30 hodin. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, ze dne 21. 6. 2007 sp. zn. 4 VZV 10/2006 bylo rozhodnuto o přijetí peněžité záruky nabídnuté obviněným, která byla určena s přihlédnutím k osobě obviněného a jeho majetkovým poměrům a dále vzhledem k povaze a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán a závažnosti důvodu vazby, ve výši 3.200.000,- Kč. Dne 25. 6. 2007 obhájce stěžovatele uvedenou částku včetně poplatku ve výši 32.000,- Kč složil a dne 26.6. 2007 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.

Dne 23. 11. 2009 stěžovatel podal návrh na zrušení peněžité záruky. V návrhu zastával názor, že podle § 71 odstavec 8 písmeno c) trestního řádu celková doba vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout dobu 3 roků, je-li vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, nejde-li o trestný čin uvedený v § 71 písmeno d) trestního řádu. Podle stěžovatele doba vazby, pokud by byla celou dobu vykonávána, skončila dne 7. 11. 2009 v 10.30 hodin a tímto momentem ztratila tedy i peněžitá záruka svůj zákonný důvod.

Z odůvodnění shora uvedených usnesení obecných soudů vyplývá, že návrhu stěžovatele nevyhověly, neboť je u něj nadále spatřován důvod vazby dle § 67 písmeno a) trestního řádu. Krajský soud v Ostravě kromě této argumentace dále uvádí, že peněžitá záruka je institut, který nahrazuje vazbu a může trvat po celou dobu trestního řízení až do pravomocného odsouzení, přičemž v souladu s platnou právní úpravou peněžitá záruka v konečném důsledku může být použita na úhradu peněžitého trestu, pokud dojde k jeho uložení či nákladů trestního řízení. Vzhledem k obsáhlosti trestního spisu a ke skutečnosti, že předsedkyni senátu JUDr. Šárce Skalské byla tato věc přidělena až ke dni 7. 9. 2009, nebylo dosud nařízeno hlavní líčení, vzhledem k přednostnímu vyřizování věcí vazebních a věci starších časových řad. Za situace, kdy dokazování před soudem dosud neprobíhá a není zřejmé, jakým způsobem bude ve věci rozhodnuto, je nutno konstatovat, že důvody ohledně přijetí peněžité záruky jako náhrady vazby zůstávají nezměněny. Dále krajský soud uzavírá, že stěžovatel ve vazbě strávil dobu necelých osmi měsíců a nic na této skutečnosti nezmění fakt, že dne 7. 11. 2009 by uplynula zákonná tříletá lhůta trvání vazby. Stěžovatel byl již v minulosti opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, a to i k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V této souvislosti je zmiňováno rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 4 T 41/2003, kterým mu byl přeměněn původně uložený podmíněný trest odnětí svobody na trest nepodmíněný.

Na rozdíl od právního názoru krajského soudu je stěžovatel přesvědčen, že již pominuly důvody, které k přijetí peněžité záruky vedly. Tím prvním důvodem je skutečnost, že maximální zákonem stanovená doba trvání vazby by uplynula dne 7. 11. 2009. Za současného stavu věci by tímto dnem i v případě, že by byl nadále ve vazbě, musel být bezodkladně propuštěn na svobodu, a to i bez předchozího přijetí peněžité záruky. Nemůže mu přece být přičítáno k tíži, že předsedkyni senátu krajského soudu byla věc přidělena až ke dni 7.9. 2009, ani ta skutečnost, že ve věci dosud nebylo nařízeno hlavní líčení vzhledem k přednostnímu vyřizování věcí vazebních a věcí starších časových řad.

Rovněž tak se stěžovatel domnívá, že krajský soud nemůže předjímat výsledek hlavního líčení, když sám uvádí, že hlavní líčení dosud nebylo nařízeno. Jeho úvaha o trvání peněžité záruky po celou dobu trestního řízení s odkazem, že peněžitá záruka v konečném důsledku může být použita na úhradu peněžitého trestu či nákladů trestního řízení je proto, dle názoru stěžovatele předčasná a vymyká se ustanovení § 73a odstavec 5) trestního řádu.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Možnost zrušení peněžité záruky řeší § 73a odst. 4 trestního řádu. Dle citovaného stanovení peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, a případně provede potřebné úkony.

Podle § 73a odst. 5 platí, že nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.

Oba obecné soudy postupovaly v intencích uvedených ustanovení trestního řádu a ústavně zaručená práva stěžovatele svým postupem nijak neporušily. Je třeba odkázat na odůvodnění zejména soudu stížnostního, který se řádně vypořádal s námitkou stěžovatele, uplatněnou rovněž v ústavní stížnosti. Stěžovatel jak ve stížnosti proti usnesení krajského soudu, tak v ústavní stížnosti zastává názor, že není možné ponechat v platnosti peněžitou záruku, která je institutem nahrazujícím vazbu, po uplynutí zákonem stanovených lhůt pro trvání vazby dle § 71 odst. 8 a 9 trestního řádu. Jak správně a logicky zdůraznil stížnostní soud, je nutno citované ustanovení aplikovat toliko na případy, kdy je či byla vazba fakticky vykonávána. U stěžovatele však vazba trvala pouze 8 měsíců, poté byl na základě přijetí peněžité záruky propuštěn z vazby na svobodu. Konstrukci stěžovatele, že dnem 7. 11. 2009 uplynula tříletá doba, v níž by mohl být ve vazbě, a tedy že v současném stádiu trestního řízení již nemůže být vzat do vazby, resp. by musel být z vazby propuštěn, i kdyby vazební důvody nadále trvaly, a tedy že již není čeho nahrazovat peněžitou zárukou, nelze přijmout. Ustanovení § 71 odst. 8 a 9 trestního řádu lze chápat pouze tak, že vymezuje celkovou dobu možného trvání vazby jakožto faktického (nikoli však pouze hypotetického) omezení osobní svobody v jednotlivých fázích trestního řízení.

Vyjadřuje-li stěžovatel nespokojenost s délkou trestního řízení a přičítá-li jeho délku např. neodůvodněným průtahům ve věci, nelze tyto námitky spojovat s délkou trvání vazby, resp. délkou trvání peněžité záruky.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru