Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 810/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.810.15.1
Datum podání17.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31

40/1964 Sb., § 37

99/1963 Sb., § 132, § 241a odst.2, § 241b odst.3, § 243c odst.1, § 236


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 810/15 ze dne 9. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Šmídy, zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem tř. SNP 733, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 33 Cdo 4781/2014-301, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-270, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-274, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-270, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-274, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2015, č. j. 33 Cdo 4781/2014-301, kterým dovolání podle § 243c odst. 1, věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl. Podle Nejvyššího soudu dovolání neobsahuje obligatorní náležitost (podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu), kterou je způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a ve vztahu k nákladovému výroku neobsahuje žádnou argumentaci, tedy ani vymezení důvodu dovolání. Dospěl též k závěru, že argumentace obsažená v dovolání nevystihuje jediný možný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1, 3 občanského soudního řádu), neboť obsahem dovolání je výhradně kritika správnosti a úplnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů odvolacím soudem.

II.

Proti shora uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž brojí proti postupu dovolacího soudu, který odmítl podané dovolání z toho důvodu, že v něm nebyl specifikován důvod přípustnosti. Stěžovatel je toho názoru, že neodporuje zákonu, pokud se v úvodu omezil pouze na citaci důvodu, ve kterém spatřuje přípustnost dovolání, resp. je uveden v obecné rovině, a v odůvodnění podání tento důvod odůvodní. Ve věci byly jako stěžejní řešeny otázky platnosti či neplatnosti samotného právního úkonu, kterým byla rozhodčí doložka ujednána a stejně tak důvodnost případného zrušení rozhodčího nálezu.

Stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou absolutní neplatnosti dohody o uznání dluhu, jejíž součástí bylo i ujednání o rozhodčí doložce. Dále předkládá výhrady proti tvrzení obecných soudů, že stěžovatel účelově měnil výpověď ohledně doručení rozhodčí žaloby a výzvy k vyjádření se k žalobě. Nesouhlasí též s tvrzením odvolacího soudu, že je třeba na stěžovatele jako žalovaného ve věci rozhodčí žaloby pohlížet jako na osobu, která se dopustila kriminálního jednání tím, že odcizila elektrickou energii neodborným zásahem do vedení.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně. To se týká zejména skutečnosti, kdy odvolací soud nejprve zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vyslovil závazný právní názor, který soud prvního stupně v následném rozhodnutí respektoval. Následně však odvolací soud na základě podaného odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně, když konstatoval, že se necítí být vázán právním názorem senátu stejného (tj. odvolacího) soudu, jenž vyslovil v předchozím usnesení, aniž blíže odůvodnil, co jej vedlo k takovému postupu.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 33 Cdo 4781/2014-301, byly splněny všechny předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti.

Ústavní soud v dané části posoudil obsah ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí, včetně dovolání stěžovatele, které si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, řádně odůvodnil, proč neshledal vymezení přípustnosti dovolání dostačující a současně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se vymezení přípustnosti dovolání.

Ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanoví, že v dovolání musí být mj. vymezen důvod dovolání a uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a). Podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, pokud podání neobsahují vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Obligatorní náležitosti dovolání, jakož i následky plynoucí z jejich nedodržení, jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Nesplněním zákonem stanovených předpokladů nastává nutný důsledek v podobě odmítnutí dovolání.

Stěžovatel v dovolání ze dne 2. 4. 2014 pouze uvádí, že "dovolacím soudem vyřešená otázka možnosti uplatnění důvodu neplatnosti rozhodčího nálezu může být doplňována a rozšířena i v průběhu řízení, jakož i otázka platnosti či neplatnosti uzavření rozhodčí doložky by měla být v projednávané věci posouzena jinak, než učinil odvolací soud." Takto vymezené předpoklady přípustnosti dovolání jsou v rozporu se shora uvedeným vymezením, když z dovolání není zřejmé, zda se jedná o otázky (1), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (2) které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo (3) jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo (4) se mělo jednat o otázky, které již byly dovolacím soudem vyřešeny, avšak dle názoru stěžovatele měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.

Jako dovolací důvod vymezuje stěžovatel nesprávné právní posouzení. Ani zde však Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli a ztotožnil se se závěry dovolacího soudu, neboť dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním obecných soudů a prostřednictvím dovolání předkládá svoji verzi skutkového stavu a hodnocení důkazů.

Ústavní soud proto neshledal v postupu dovolacího soudu porušení základních práv stěžovatele, jeho závěry, týkající se odmítnutí dovolání pro nedodržení obligatorních náležitostí ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, nevyžadují kasační zásah Ústavního soudu.

IV.

V části, v níž směřuje ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-270, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-274, dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (s výjimkou toho, kdy by byly splněny podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1, věta první občanského soudního řádu.

Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu platný právní řád umožňuje, a proto je jeho ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-270, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2014, č. j. 35 Co 472/2013-274, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru