Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 808/13 #2Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - zdravotnictví
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.808.13.2
Datum podání05.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 109 odst.3, § 104 odst.3 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 808/13 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vnoučkové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, č. j. 4 Ads 13/2012-31, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, č. j. 10 Ad 24/2011-234, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 5. 3. 2013 ústavní stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť soudí, že porušila její právo na podnikání a provozování hospodářské činnosti zaručené čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny. Zároveň napadené rozsudky dle stěžovatelky odporují zásadám právního státu, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby stanovenými zákonem, přičemž tyto meze musí být upraveny zákonem, musí platit stejně pro všechny případy a při jejich používání musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny), každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny) a stát se nesmí vázat na výlučnou ideologii (čl. 2 odst. 1 Listiny).

II.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.

3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) takto stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona). Zmíněným procesním prostředkem se přitom podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti tyto procesní prostředky k ochraně jeho práv nevyčerpá, musí Ústavní soud postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu, dle kterého Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

4. Otázkou přípustnosti se v nyní projednávané ústavní stížnosti zabývala již stěžovatelka, která uvedla, že v napadeném rozsudku městského soudu je uvedeno nesprávné poučení, že proti němu lze podat kasační stížnost, neboť toto poučení je v rozporu s ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, na základě něhož by musel Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Proto stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku městského soudu není přípustný žádný další opravný prostředek a jí tak nezbývá, než proti němu i proti předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu brojit ústavní stížností.

III.

5. K podané ústavní stížnosti (respektive k její přípustnosti) se vyjádřil Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze.

6. Nejvyšší správní soud považoval výše zmíněný názor stěžovatelky za unáhlený, když uvedl, že jí podaná kasační stížnost by sice v obecné rovině odpovídala konstrukci ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního před odrážkou, taková (opakovaná) kasační stížnost by však byla podána jiným účastníkem (proti původnímu rozsudku městského soudu ze dne 7. 12. 2011 se kasační stížností bránil žalovaný) a v návaznosti na argumentaci v předchozím řízení před městským soudem by stěžovatelce nic nebránilo kasační stížnost podat z odlišných, resp. mnohem širších, právních důvodů, než jakými se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 8. 2012. Důvodem pro zrušení původního rozsudku městského soudu ze dne 7. 12. 2011 rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012 totiž byla toliko korekce nesprávného závěru městského soudu, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. podkladové rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o souhlasu s personálním a věcným vybavením, je nepřezkoumatelné, zatímco argumentace stěžovatelky se neomezovala na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. Navíc, odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 4. 12. 2012 výrazně překračuje rámec prostého převzetí závazného právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2012, kdy městský soud přezkoumával mnoho dalších otázek klíčových pro konečné rozhodnutí.

7. Městský soud rovněž považoval podanou ústavní stížnost za nepřípustnou, když uvedl, že nejprve žalobu zamítl z procesních důvodů (nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení), a poté, co byl tento jeho první rozsudek ve věci zrušen Nejvyšším správním soudem, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno opět z procesních důvodů - pro nepřezkoumatelnost. Teprve v pořadí třetí (a nyní napadený) rozsudek se proto zabýval projednávanou věcí po věcné stránce a byl konstatován věcný závěr o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Závěry, na nichž je tento rozsudek postaven, tedy nebyly přezkoumány Nejvyšším správním soudem a ani nebyly převzaty z žádného jeho zrušujícího rozsudku v této věci. Proto městský soud považuje poučení uvedené v závěru napadeného rozhodnutí za správné a ústavní stížnost za nepřípustnou.

8. V replice k podaným vyjádřením stěžovatelka setrvala na svém názoru, že vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv, když zopakovala, že - eventuálně podaná - kasační stížnost by musela být posouzena jako nepřípustná. V této souvislosti především zdůraznila, že Nejvyšší správní soud ve svém druhém rozhodnutí (napadeném nyní projednávanou ústavní stížností) též jasně formuloval právní názor o zákonnosti postupu správního orgánu, kterým se soud prvního stupně následně řídil, a navíc i sám přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí a uvedl, že správní orgány rozhodly v souladu se zákonem na základě správního uvážení, korektně zvolily podklady pro rozhodnutí a aplikovaly též odpovídající právní úpravu. Jejich postup byl proto zákonný. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s obecnými soudy, že by napadený rozsudek městského soudu byl prvním, který se po věcné stránce zabýval projednávanou věcí. Pokud přitom je jasně zákonem vymezena přípustnost kasační stížnosti a tyto podmínky její případ nesplňoval, nemohla očekávat, že by mohla být úspěšná s kasační stížností proti rozhodnutí městského soudu, a tudíž tento opravný prostředek ani nemohla adekvátně využít. Obecné soudy prý ve vyjádřeních k ústavní stížnosti upřednostnily formalistický výklad přípustnosti kasační stížnosti, aniž by zohlednily skutečnost, že kasační stížnost byla nepřípustná jak formálně (dle znění ustanovení soudního řádu správního o nepřípustnosti kasační stížnosti), tak i materiálně, neboť právní názor byl kasačním soudem jednoznačně vyjádřen, soud prvního stupně se jím řídil a nebylo možné očekávat úspěch kasační stížnosti. Proto stěžovatelka v závěru repliky zdůrazňuje, že pokud existují dva možné výklady, měl by být upřednostněn ústavně konformní výklad, který respektuje právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces, a takto by měl být vykládán postup účastníka řízení, který byl v souladu se zněním zákona, v jeho prospěch a nikoli v neprospěch.

IV.

9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i účastníků řízení ve věci přípustnosti ústavní stížnosti, kdy zároveň přihlédl též k obsahu napadených i dalších rozhodnutí ve věci stěžovatelky a rovněž k dalšímu obsahu vyžádaného spisového materiálu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

IV.a)

10. Ústavní soud, dříve než přistoupí k odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti ústavní stížnosti, považuje za nezbytné alespoň ve stručnosti předestřít průběh řízení před obecnými soudy, neboť právě z tohoto průběhu je tato nepřípustnost patrná.

11. Stěžovatelka (porodní asistentka) se podanou správní žalobou domáhala před obecnými soudy přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (vedlejšího účastníka), kterým byla v určitém rozsahu zamítnuta její žádost o registraci nestátního zdravotnického zařízení podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů.

12. Žalobu stěžovatelky nejprve městský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 Ca 83/2009 - 87, zamítl, když uvedl, že stěžovatelka ve správním řízení nebrojila odvoláním proti podkladovému rozhodnutí pro konečné rozhodnutí o registraci, přičemž za této situace nemůže soud v rámci řízení před soudem přezkoumávat námitky stěžovatelky týkající se tohoto podkladového rozhodnutí, nýbrž může přezkoumávat pouze konečné rozhodnutí o registraci.

13. Ke kasační stížnosti stěžovatelky nicméně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, č. j. 4 Ads 47/2011-116, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal jej přitom k přezkumu podkladového rozhodnutí v rámci přezkumu finálního rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení, neboť jestliže se subsumovaný správní akt podle ustanovení § 75 odst. 2 věty druhé soudního řádu správního přezkoumává až v rámci konečného rozhodnutí, které teprve zakládá konkrétní subjektivní práva nebo povinnosti, tak toto ustanovení nepodmiňuje přezkum podkladového rozhodnutí vyčerpáním řádného opravného prostředku ve správním řízení. Zároveň se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat dalšími námitkami spojenými s vedením porodu v domácím prostředí, o jehož umožnění stěžovatelka ve správním řízení usilovala, neboť považoval za nezbytné, aby je nejprve v rozsahu žalobních námitek věcně posoudil městský soud, kdy teprve jím učiněné závěry bude moci přezkoumat i Nejvyšší správní soud k případné opakované kasační stížnosti.

14. Po novém projednání této věci městský soud zrušil rozhodnutí správního orgánu (vedlejšího účastníka) pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k názoru, že z napadeného rozhodnutí není možno vůbec seznat, jaký druh zdravotní péče a v jakém rozsahu bude zdravotní zařízení stěžovatelky poskytovat, o jaký typ zařízení se vůbec jedná (ambulantní či ústavní zařízení), a jaké tedy potom má být personální a věcné vybavení takového zařízení.

15. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka (žalovaného) Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu nyní napadeným rozsudkem opět zrušil, neboť podkladové rozhodnutí považoval sice za poměrně stručné a nekonkrétní, na rozdíl však od finálního, kde byly podrobně a konkrétně vymezeny, krom dalšího, jaké základní technické a hygienické podmínky zdravotnického zařízení musí splňovat nestátní zdravotnické zařízení, o jehož registraci usiluje stěžovatelka, a proto je jeho rozhodnutí přezkoumatelné. Zároveň Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán mohl rozhodnout o žádosti stěžovatelky na základě správního uvážení a ve svém rozhodování mohl též vycházet z metodiky žalovaného. Proto Nejvyšší správní soud vyzval městský soud, aby "znovu projednal žalobu žalobkyně proti napadenému rozhodnutí žalovaného, a to vycházeje z právního názoru Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku, totiž že napadené rozhodnutí žalovaného není nezákonné pro nepřezkoumatelnost předcházejících rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o souhlasu s personálním a věcným vybavením a o registraci nestátního zdravotnického zařízení žalobkyně."

16. Na základě tohoto rozhodnutí pak městský soud rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, když přezkoumal otázku, zda správní orgány nevybočily ze zákonných mezí svého správního uvážení při stanovení požadavků na vybavení zdravotnického zařízení.

IV.b)

17. Proti tomuto rozsudku (a předcházejícímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) brojí stěžovatelka nyní projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud se však ztotožňuje s vyjádřením obecných soudů, že v této fázi řízení bylo podání ústavní stížnosti předčasné, neboť stěžovatelka nadále disponovala možností chránit svá práva prostřednictvím kasační stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu.

18. Ústavní soud vychází z ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, dle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Smyslem citovaného ustanovení je zamezit bezúčelnému řetězení kasačních stížností v případech, kdy Nejvyšší správní soud v dané věci svůj závazný právní názor na věc již jednou vyslovil, čímž je zabráněno podávání opakovaných kasačních stížností.

19. Zároveň však Ústavní soud (ve shodě s doktrínou) zdůrazňuje, že toto ustanovení je nutno vykládat ve světle co možná nejširšího přístupu k soudu (tzn. restriktivně) tak, že kasační stížnost není možno podat pouze z týchž důvodů. To především znamená, že je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že smyslem a účelem ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je pouze to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (viz též Potěšil, J. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, s. 1003). Pokud však soud nižší instance při novém projednání věci řeší otázky odlišné (typicky pokud při původním projednání svůj přezkum omezil na otázky procesní a nyní se věnuje již meritu věci), je proti tomuto jeho novému rozhodnutí kasační stížnost přístupná, neboť v opačném případě by účastník tohoto řízení byl zbaven možnosti obrátit se s ochranou svých práv k nejvyšší instanci ve správním soudnictví, tj. k Nejvyššímu správnímu soudu. Neboli, jak konstatoval ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, jestliže krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen) opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval, je další kasační stížnost žalovaného přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upravenému v § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému přístup k soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010-94).

20. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje rovněž na ustanovení § 109 soudního řádu správního, v němž se projevuje dispoziční zásada kasační stížnosti, která předurčuje meze přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu i pro opakované kasační stížnosti. Jelikož Nejvyšší správní soud v zásadě není oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí mimo rozsah kasační stížnosti, je nasnadě, že v případech, kdy posuzuje například pouze nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu (jak tomu bylo v nyní projednávaném případě), nezabývá se důkladně hodnocením posuzovaného případu ve věci samé, nýbrž se přidržuje posouzení otázky, která je předmětem podané kasační stížnosti. Za dané situace se tedy podává, že eventuální další kasační stížnost směřující proti posouzení merita věci by musela být posouzena jako přípustná, neboť by se týkala otázek, které doposud Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodnutí neřešil. Jak také shodně uvádí ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, formalistický výklad předmětného ustanovení by ve svých důsledcích vedl k naprosté zbytečnosti tohoto soudu, neboť tento soud by mohl v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout krajskému soudu jakoukoliv (třebas i malichernou) procesní vadu, a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 2 Afs 26/2008).

21. Ústavní soud se rovněž plně ztotožňuje s komentářovým zněním dotčeného ustanovení soudního řádu správního, dle něhož požadavky na vymezení kasačních námitek již v první kasační stížnosti a s tím spojený závěr o nepřípustnosti opakované kasační stížnosti z jiných důvodů než z důvodu, že krajský soud nerespektoval závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené ve zrušujícím rozsudku, nelze přijmout v případě, kdy první kasační stížnost ve věci podal žalobce a v pořadí druhou kasační stížnost žalovaný (nebo osoba zúčastněná na řízení hájící jiné zájmy než žalobce), nebo naopak. Z povahy věci je totiž zřejmé, že nepřípustnost opakované kasační stížnosti se vztahuje primárně ke kasační stížnosti podávané týmž účastníkem řízení (viz Blažek, T. a kol. Soudní řád správní - online komentář. Praha: C. H. Beck, 2014).

22. Posoudil-li Ústavní soud s ohledem na výše uvedené naplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce nabízí právní řád k ochraně jejích práv, musel dospět k závěru, že stěžovatelka i po v pořadí třetím rozhodnutí městského soudu nadále disponovala možností podat kasační stížnost a brojit před Nejvyšším správním soudem proti právnímu i skutkovému posouzení jejího případu městským soudem, o čemž byla ostatně i řádně poučena.

23. Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v zásadě ani v jednom ze svých dříve citovaných rozhodnutí nikterak nevěnoval meritu věci, nýbrž vždy se zaměřil výhradně na procesní otázky přezkumu napadených rozhodnutí. Při prvním kasačním posouzení případu se totiž omezil na posouzení otázky, zda stěžovatelka měla brojit proti podkladovému rozhodnutí odvoláním ve správním řízení, ve druhém se pak soustředil na hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Všechny tyto otázky se tedy zjevně týkají především procesního posouzení daného správního řízení, respektive naplnění zákonných požadavků na rozhodnutí v něm vydaná, nikterak však nesměřují do merita věci, kterým bylo částečné odmítnutí registrace nestátního zdravotnického zařízení z důvodů uvedených v rozhodnutí správního orgánu. Touto otázkou se zabýval městský soud až při třetím projednání věci, kdy především hodnotil, zda správní orgány nepřekročily meze správního uvážení, a vypořádával se s právní argumentací stěžovatelky i jí předloženými důkazními materiály. K tomuto postupu jej ostatně vyzval též Nejvyšší správní soud ve svém druhém zrušujícím rozsudku, v jehož závěru jasně uvedl, že posuzoval, zda rozhodnutí žalovaného není nezákonné pro nepřezkoumatelnost, a nyní bude na městském soudu, aby znovu projednal žalobu stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti; rovněž tak v prvém řízení Nejvyšší správní soud výslovně odmítl řešit věc po stránce meritorní. Za této procesní situace tedy nemohla stěžovatelka adekvátně dovozovat, že by jí podaná kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost, neboť Nejvyšší správní soud se jejími námitkami, které jsou mj. obsaženy v ústavní stížnosti, v předchozích řízeních vůbec nezabýval.

24. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že argumentace Nejvyššího správního soudu, na niž upozorňuje stěžovatelka v replice k vyjádření obecných soudů, se týkala toliko využití různých podkladů v rámci správního uvážení (a odůvodnění vydaného rozhodnutí), jakožto splnění podmínky přezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí, nikterak však nehodnotila jejich samotný obsah, k němuž směřují námitky stěžovatelky předestřené v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud totiž ve svém v pořadí druhém (a nyní napadeném) rozhodnutí hodnotil tyto podklady toliko z hlediska jejich využití v rámci odůvodnění správního rozhodnutí, nezabýval se však otázkou, zda jejich obsah svědčí závěrům vyřčenými správními orgány. Pokud tedy stěžovatelka považovala závěry městského soudu a správních orgánů vyvozené z těchto podkladových materiálů za chybné, měla proti nim nejprve brojit podanou kasační stížností, neboť s ohledem na argumentaci kasačního stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a ustanovení § 109 odst. 3 soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud v předchozích řízeních jejich obsahem nejen že nezabýval, ale ani se jimi za dané procesní situace zabývat podrobně nemohl.

25. Ústavní soud nemohl ostatně ani přehlédnout, že nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházelo z kasační stížnosti žalovaného (vedlejšího účastníka) a nikoli stěžovatelky. V této souvislosti se proto podává, že stěžovatelka, která nebyla "iniciátorkou" tohoto řízení o kasační stížnosti, měla pouze omezené možnosti stran vlastní argumentace a předkládaných námitek v tomto kasačním řízení, neboť ve svých vyjádřeních byla vázána kasační stížností vedlejšího účastníka - žalovaného. Za této situace by se tedy jevil protiústavním jí deklarovaný postup, kdy by Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost pro nepřípustnost, neboť takto by jí odňal právo efektivně hájit své zájmy v řízení o kasační stížnosti. Nelze totiž polemizovat s tím, že až v kasační stížnosti by mohla stěžovatelka řádně a plně přednést své argumenty týkající se jak merita věci, tak otázek, které dle jejího názoru řešil Nejvyšší správní soud v předchozím (druhém) řízení, neboť v tomto řízení vystupovala sice jako účastnice, s ohledem mj. na ustanovení § 109 odst. 3 soudního řádu správního však procesně účinně nemohla přednést námitky, které jsou obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti, neboť ty fakticky nebyly předmětem tehdejšího řízení před Nejvyšším správním soudem.

26. Stranou pak Ústavní soud neponechává ani skutečnost, že stěžovatelka byla městským soudem v nyní napadeném rozhodnutí poučena o možnosti podat proti jeho rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Byla tak řádně vyrozuměna o možnosti ochrany svých práv a zájmů před soudem vyšší instance. Jestliže svým vlastním úsudkem dospěla k opačnému závěru a rozhodla se podat proti rozhodnutí městského soudu ihned ústavní stížnost, musela si být vědoma rizika, že Ústavní soud může jí podanou ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost (uvedené ostatně plyne též z jejího obsahu). Pokud tedy vzala na sebe toto riziko, nemůže se v následné replice k vyjádření obecných soudů dovolávat práva na spravedlivý proces, neboť toto právo jí bylo primárně zaručeno procesními předpisy a taktéž kvalifikovaným poučením městského soudu, které se z vlastní iniciativy rozhodla nerespektovat.

27. Kromě již uvedeného pak Ústavní soud také poznamenává, že dle spisového materiálu městský soud i po druhém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rámci jednání před soudem prvého stupně doplnil na návrh stěžovatelky dokazování. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom již dříve vyřkla, že je přípustná opakovaná kasační stížnost, doplnil-li krajský soud po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť nově zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušovacím rozsudku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 25/2009-66). I s ohledem na tuto rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu se tedy jeví jako správné poučení městského soudu určené stěžovatelce, že může proti jeho rozsudku brojit kasační stížností, a naopak se jeví jako nedůvodný závěr stěžovatelky, že k ochraně svých práv mohla využít pouze ústavní stížnost.

28. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelka nevyužila všech možností, které jí nabízí právní řád k ochraně jejích práv, když i přes řádné poučení městského soudu nebrojila proti jeho rozhodnutí kasační stížností, nýbrž rovnou ústavní stížností, a to i přesto, že jí předestřené námitky týkající se merita věci (právních i skutkových otázek) nebyly v předchozích rozhodnutích Nejvyššího správního soudu posuzovány; její závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti tak neměl oporu v právních předpisech ani judikatuře Nejvyššího správního či Ústavního soudu.

29. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel tedy Ústavní soud předložený návrh jako nepřípustný odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru