Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 807/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkRehabilitace
Trestní řízení
Obnova řízení
Amnestie
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.807.20.1
Datum podání17.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 14

141/1961 Sb., § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 807/20 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. S. H., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 9. 2019 č. j. 6 Nt 2/2019-44 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2019 č. j. 8 To 335/2019-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to pro namítané porušení práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1, 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

2. Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplynuly následující skutkové okolnosti.

3. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Plzeň ze dne 10. 2. 1978 sp. zn. 2 T 9/78 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění, k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně. Trest se započtením vazby byl vykonán v době od 28. 11. 1977 do 28. 3. 1979. Usnesením Vojenského obvodového soudu Plzeň ze dne 14. 2. 1991 sp. zn. Rtv 146/90 byl podle § 14 odst. 1 písm. e), f), odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. shora uvedený rozsudek zrušen, a to v celém rozsahu. Následným rozsudkem Vojenského obvodového soudu Plzeň ze dne 14. 2. 1991 sp. zn. 2 T 9/78 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zběhnutí podle § 282 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1991 a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že výkon trestu se mu podmíněně odkládá na zkušební dobu 2 let. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 3. 1991. Usnesením Vyššího vojenského soudu Příbram ze dne 18. 4. 1991 sp. zn. 2 Rtvo 11/91 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku ze dne 14. 2. 1991 zamítnuto jako opožděně podané, aniž by bylo věcně přezkoumáno.

4. Usnesením Vojenského obvodového soudu Plzeň ze dne 23. 5. 1991 sp. zn. Rtv 146/90, 2 T 9/78 bylo vysloveno, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1980 a podle čl. I. písm. a), čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky se mu trest odnětí svobody promíjí s účinkem, že se dnem tohoto rozhodnutí na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

5. Dne 22. 7. 2013 podal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti rozsudku Vojenského obvodového soudu Plzeň ze dne 14. 2. 1991 sp. zn. 2 T 9/78. Podnět byl odmítnut sdělením Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 26. 9. 2013 č. j. 615/2013-OD-SPZ/4. Dne 5. 3. 2015 podal stěžovatel další podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve stejné věci. Podnět byl odmítnut sdělením Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 13. 7. 2016 č. j. MSP 194/2015-OD-SPZ/2.

6. Dne 4. 1. 2018 podal stěžovatel ve věci návrh na povolení obnovy řízení. Návrh byl usnesením okresního soudu Plzeň-město, napadeným touto ústavní stížností, zamítnut. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že zrušil napadené usnesení a dále rozhodl, že se návrh na obnovu řízení zamítá s odůvodněním, že:

* rehabilitační soud nebyl při ukládání trestu nijak omezen tím, že původní trest byl již vykonán, pouze nesměl uložit přísnější trest, což se nestalo;

* soud dne 23. 5. 1991 aplikoval amnestii z 8. 5. 1980, takže výtka směřující proti neuplatnění amnestie z 1. 1. 1990 je nedůvodná;

* pochybnost, zda stěžovatel byl způsobilým spáchat vojenský trestný čin, není novou skutečností, neboť zdravotní stav stěžovatele byl před nástupem vojenské služby zkoumán;

* odlišný skutkový a právní stav, který nastal po vydání rozsudku z roku 1991, soud nehodnotil.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že nově zjištěnou skutečností je to, že bylo nesprávné vystavit stěžovatele zkušební lhůtě poté, co již původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal. Vlastně tím došlo k porušení zásady "ne bis in idem", neboť stěžovatel trest vykonal, a přesto mu bylo uloženo nové omezení spočívající v podmínkách zkušební lhůty. Je sice pravda, že soud aplikoval dřívější amnestii, tj. z 8. 5. 1980, ale nově zjištěnou skutečností je, že soud aplikoval amnestii opožděně až 23. 5. 1991. Soud má totiž uplatnit amnestii v každém okamžiku probíhajícího trestního řízení, nikoli až po vynesení odsuzujícího rozsudku. V daném případě dne 14. 2. 1991 rehabilitační soud zrušil odsuzující rozsudek z 10. 2. 1978 v celém rozsahu. Tímto se věc dostala procesně do fáze po podání obžaloby ze spáchání trestného činu zběhnutí do ciziny podle § 283 trestního zákona v tehdy platném znění. V tu chvíli měl soud začít zkoumat, zda se na věc nevztahuje nějaká amnestie z let 1980 až 1990 a podle čl. VII. písm. e) amnestie ze dne 1. 1. 1990 měl soud věc postoupit k posouzení ministru obrany. Pokud místo toho soud sám hned vynesl odsuzující rozsudek a teprve potom až 23. 5. 1991 aplikoval amnestii ze dne 8. 5. 1980, tak porušil v neprospěch stěžovatele právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.

8. Soud se v rehabilitačním řízení zabýval zdravotním stavem stěžovatele a dospěl k závěru, že měl rozpoznávací schopnosti "lehce snížené", v konkrétní situaci pak "podstatně snížené", nicméně "dostatečně zachované". Jenže takové hodnocení se týká trestní odpovědnosti, nikoli způsobilosti k výkonu vojenské služby.

9. Soud při stanovení trestu dne 14. 2. 1991 musel přihlížet i k předchozímu řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno pro údajnou trestnou činnost v letech 1981-1988. Rehabilitační soud při svém rozhodování v roce 1991 nevěděl a ani vědět nemohl, že trestní stíhání, jež bylo zahájeno dne 1. 5. 1981, bude dne 8. 6. 1992 usnesením Městského prokurátora v Praze sp. zn. Rkn 113/92 zastaveno. Tento stížnostní důvod Krajský soud sice zmínil v 23. odstavci napadeného usnesení, ale nijak zvlášť se k němu nevyjadřuje, čímž opět porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.

10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

11 Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08).

13. Obnova řízení (resp. podaný návrh) je tedy mimořádným opravným prostředkem a má s ní být nakládáno restriktivním způsobem a pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění.

Právě aby nedocházelo ke zneužívání podávání návrhu na obnovu řízení (jakožto mimořádného opravného prostředku), je proto nutno pojem "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu hodnotit rovněž v kontextu toho, zda mohly být stranami bez zjevných obtíží předloženy či navrženy již v předchozím pravomocně skončeném trestním řízení.

14. Obecné judikatorní závěry Ústavního soudu týkající se obnovy řízení byly stvrzeny přijetím stanoviska ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, podle jehož právní věty "trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li za ‚skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé' podle ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení."

15. Na základě výše uvedeného je třeba v nyní projednávané věci postup a rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska akceptovat. Stěžovatel totiž za nové skutečnosti soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil takové, které charakter nových a neznámých skutečností nemají, v podstatě se jednalo o námitky proti rozhodování orgánů činných v trestním řízení mající spíše charakter právní než skutkový a které svým obsahem více odpovídaly podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Takové podněty již byly v minulosti stěžovatelem opakovaně podány, avšak s negativním výsledkem.

16. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru