Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 807/07 #1Nález ÚS ze dne 21.11.2007K výkladu podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky politickým vězňům podle zákona č. 261/2001 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské... více
Věcný rejstříkinterpretace
politický vězeň/vězeň svědomí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 204/47 SbNU 635
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.807.07.1
Datum vyhlášení06.12.2007
Datum podání28.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 33 odst.2

140/1961 Sb., § 269

261/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí soudu v trestním řízení, kterým byla na základě předchozího zrušení rozsudku v souvislosti s obnovou trestního řízení vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je třeba za účelem posouzení podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, považovat za rozhodnutí o zrušení věznění podle zákona o soudní rehabilitaci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Z.K. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. listopadu 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 č. j. 12 Ca 103/2006-59. Návrh na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2004 č.j. 600 418 1975/B odmítl.

Narativní část

Stěžovatel byl v roce 1987 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a tento trest vykonal. Usnesením Okresního soudu v Olomouci byl tento rozsudek zrušen a ve věci byla povolena obnova řízení. Stěžovatel byl zproštěn obžaloby a následně byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, per analogiam. Stěžovatel poté požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) napadeným rozhodnutím jeho žádost zamítla, protože nedošlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1991 nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, které městský soud vyhověl a konstatoval, že je nutno přihlédnout k rozhodnutí, ve kterém bylo vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace per analogiam. Na základě kasační stížnosti ČSSZ byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu s poukazem na to, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. Městský soud následně napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí žaloby.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že na projednávanou věc plně dopadají nálezy sp. zn. I. ÚS 605/03 a I. ÚS 712/05.

Podle názoru Ústavního soudu měly obecné soudy vzít v úvahu účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2000 Sb., které měly především za cíl napravit křivdy způsobené minulým režimem. Právní názor Nejvyššího správního soudu označil jako restriktivní. Stěžovatel byl vězněn pro trestný čin politického charakteru, lze tedy na něj pohlížet jako na politického vězně a zákon č. 261/2000 Sb. nelze vykládat takovým způsobem, aby stěžovateli bylo odškodnění odepřeno v podstatě z formálních důvodů. Usnesení o soudní rehabilitaci je třeba posoudit jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Napadeným rozhodnutím městského soudu vydaným v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud naopak nevyhověl návrhu na zrušení rozhodnutí ČSSZ s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 807/07 ze dne 21. 11. 2007

N 204/47 SbNU 635

K výkladu podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky politickým vězňům podle zákona č. 261/2001 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 807/07 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 č. j. 12 Ca 103/2006-59 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2004 č. j. 600 418 1975/B, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007 č. j. 12 Ca 103/2006-59 se ruší.

II. Návrh na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2004 č. j. 600 418 1975/B se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2006 č. j. 6 Ads 10/2005-49 zamítnuta žaloba proti rovněž shora uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu, který v něm dovodil, že rehabilitační rozhodnutí v jeho věci bylo porušením zákona, přičemž poukazuje na to, že v jeho věci Nejvyšší soud porušení zákona nikdy nevyslovil, a v jiných případech Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí o soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, i po obdobných rozhodnutích Nejvyššího soudu pokládala za dostatečný podklad k vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.

Stěžovatel je přesvědčen, že právní názor Nejvyššího správního soudu byl překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475), ve věci V. F., který byl odsouzen ze stejného důvodu jako stěžovatel a stejným způsobem byl rehabilitován. Rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005 (N 222/39 SbNU 345), ve věci L. K., který byl také odsouzen se stejných důvodů jako stěžovatel a dosáhl úplného zproštění rovněž na základě mimořádného opravného prostředku - stížnosti pro porušení zákona, přičemž dle jeho názoru jsou závěry vyslovené v tomto nálezu aplikovatelné i na jeho věc.

Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, který byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 189/79 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, vykonal v době od 25. 10. 1979 do 25. 6. 1981 trest odnětí svobody.

Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. 3 Nz 202/2003 byla povolena obnova řízení, následně byl zrušen rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci a stěžovatelovo trestní stíhání bylo zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Rt 2/2003 ze dne 12. 1. 2004 bylo vysloveno, že je účasten soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam.

Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. pro nesplnění podmínek stanovených v § 2 s odůvodněním, že odsuzující rozsudek nebyl zrušen podle zákona č. 119/1991 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí zrušil s tím, že při rozhodování o nároku žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nelze nepřihlédnout k rozhodnutí, v němž bylo vysloveno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace per analogiam.

Nejvyšší správní soud, který se věcí zabýval na základě kasační stížnosti podané Českou správou sociálního zabezpečení, rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že k posuzované právní otázce, tj. zda usnesení soudu, jímž je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově, může mít účinky splnění podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., se s ohledem na nejednotnost dosavadní judikatury vyjádřil ve stanovisku rozšířeného senátu. Ve zmíněném stanovisku rozšířeného senátu, které je aplikovatelné i na projednávaný případ, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. (podrobněji viz stanovisko Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 22/2004-84, publikované pod č. 723/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí městského soudu, který označenou právní otázku dle názoru Nejvyššího správního soudu posoudil nesprávně a odchylně od závěrů uvedených v citovaném stanovisku, proto Nejvyšší správní soud zrušil.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na stanovisku uvedeném v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Česká správa sociálního zabezpečení navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věcí. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil (stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v ústavní stížnosti).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností zabýval již v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03 ve věci V. F., řešícím ve své podstatě tutéž problematiku, tj. zda rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci, vydané per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., je právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. V citovaném nálezu, kterým zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jímž rovněž nebylo vyhověno žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb.), mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je příliš formální a soud se měl otázkou možnosti aplikace usnesení o účasti na soudní rehabilitaci zabývat. Účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb. označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud, který o věci po zrušujícím nálezu Ústavního soudu znovu rozhodl tak, že s odkazem na (v nyní projednávané věci rovněž aplikované) citované stanovisko Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 návrhu na přiznání odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. nevyhověl, se Ústavní soud uvedenou problematikou opětovně zabýval, neboť proti poslednímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci V. F. byla podána ústavní stížnost.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 712/05 (N 107/45 SbNU 451) Ústavní soud setrval na svém názoru vysloveném již v nálezu I. ÚS 605/03, tj. že usnesení o soudní rehabilitaci je třeba posoudit jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je totiž při jejím posuzování třeba ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem. Právní názor přijatý Nejvyšším správním soudem byl proto shledán jako ve své podstatě restriktivní a jím provedený výklad příslušných ustanovení byl neodůvodněně proveden v neprospěch stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že závěry Ústavníhosoudu přijaté v nálezech sp. zn. I. ÚS 712/05 a sp. zn. I. ÚS 605/03 jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc, ve které je řešena totožná skutková i právní problematika, přičemž II. senát nemá důvod se od právních závěrů zde vyslovených odchylovat, odkazuje se v podrobnostech na odůvodnění citovaných nálezů.

Ústavnísoud dodává, že smyslem a účelem zákona č. 261/2001 Sb. bylo poskytnout odškodnění ve formě jednorázové peněžní částky politickým vězňům. Stěžovatel, který, jak je zřejmé z výše uvedeného, byl vězněn pro trestný čin politického charakteru; za politického vězně v obecném smyslu jej tedy lze považovat. Okolnost, že v projednávané věci nebylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno přímo podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., ale až v obecném trestním řízení, a že o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci bylo rozhodnuto per analogiam, nemůže vést k natolik restriktivnímu výkladu zákona č. 261/2001 Sb., který by v podstatě z formálních důvodů znamenal odepření práva z uvedeného zákona vyplývajícího a příslušejícího ostatním osobám v postavení politických vězňů, kteří byli odsouzeni a následně rehabilitováni za tentýž trestný čin (jednání takto kvalifikované), jehož se dopustili v době nedemokratického režimu. Je rovněž nutno zohlednit, že na předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, dle něhož je stěžovatel podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění účasten na rehabilitaci, je třeba hledět jako na rozhodnutí pravomocné a existující, kterým byly vyvolány stále trvající účinky ve sféře subjektivních práv stěžovatele.

V projednávané věci je tedy nutné považovat usnesení Okresníhosoudu v Olomouci sp. zn. Rt 2/2003 ze dne 12. 1. 2004, kterým bylo (po zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci a zastavení trestního stíhání stěžovatele na základě obnovy řízení) vysloveno, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, za rozhodnutí, na jehož podkladě a za splnění dalších podmínek daných zákonem č. 261/2001 Sb. vzniká stěžovateli nárok na vyplacení jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona.

Za dané situace Ústavnísoud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze (vydané v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu) pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud nevyhověl návrhu na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, neboť po kasaci soudního rozhodnutí bude na správním soudu, aby dotčené předpisy vyložil ústavně konformním způsobem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru