Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 800/06 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.800.06.1
Datum podání11.12.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 800/06 ze dne 12. 4. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Š. D., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 44 To 711/2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. Nt 467/2006 a opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 10. 2006, sp. z. Nt 470/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona spáchaného ve stádiu přípravy ve spolupachatelství s dalšími obviněnými osobami a usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2006 byl vzat do vazby z důvodů dle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Na základě stížnosti Městský soud v Praze ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu dle § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 byla podle § 72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu byl zamítnut návrh na stanovení dohledu probačního úředníka a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata nabídka na složení peněžité záruky.

V odůvodnění napadeného usnesení soud uvedl, že žádost o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu není důvodná. Je stíhán pro závažný trestný čin, za což mu hrozí trest odnětí svobody v trvání od 5 do 12 let, je cizím státním příslušníkem, na území ČR nemá žádné stálé místo, kde by se pravidelně zdržoval, kde by mohl být zastižen a kam by mu byla zasílána korespondence. Nezdržuje se pravidelně ani v místě trvalého bydliště na Slovensku, ze spisu vyplývá, že často cestuje i mimo Evropu a je nepochybné, že před zadržením se chystal z České republiky odcestovat. Soud tedy dospěl k závěru, že i nadále trvají důvody vazby útěkové dle § 67 písm. a) trestního řádu. Důvody pro vazbu předstižnou dle § 67 písm. c) trestního řádu podle názoru soudu trvají rovněž, neboť trestná činnost, pro niž je stěžovatel stíhán, je velmi rozsáhlá, a to i na mezinárodní úrovni. Stěžovatel je bez pravidelného zdroje příjmů, které si pokusil zajistit právě stíhanou trestnou činností. Soud neuvěřil tvrzení, že stěžovatel je podnikatelem, provozujícím činnost po celém světě formou nákupu a prodeje nemovitostí, a že jeho majetek dosahuje řádu stovek milionů dolarů. Taková tvrzení nejsou ničím doložena a nemají oporu v prozatím provedeném dokazování.

Městský soud v Praze stížnost proti usnesení soudu I. stupně zamítl jako nedůvodnou. Soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že na vazebních důvodech se dosud nic nezměnilo a nadále zůstávají ve stejné podobě. Stěžovatel sice předložil soudu nájemní smlouvu na pronájem bytu na dobu určitou, sama tato skutečnost však nemůže vyvrátit obavu, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů ohledně důvodů dalšího trvání vazby a v podstatě opakuje námitky uplatněné již ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně. Navíc pak vytýká městskému soudu, že nepřijal peněžitou záruku navzdory tomu, že v předchozím svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2006 tuto náhradu vazby nevyloučil a stěžovateli doporučil obrátit se s touto nabídkou na dozorující státní zástupkyni.

Stěžovatel dále brojí proti opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým odmítl žádost stěžovatele na peněžitou záruku s tím, že žádost neobsahuje jiné důvody a byla podána dříve, než uplynula zákonem stanovená lhůta. Podle názoru stěžovatele soud měl o této nabídce rozhodnout usnesením a pokud tak neučinil, vyloučil tímto postupem možnost stížnostního přezkumu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastníci řízení. Městský soud v Praze zopakoval právní názor uvedený v napadeném usnesení. Připustil, že v předchozím usnesení v téže věci odkázal stěžovatele s nabídkou peněžité záruky na dozorujícího státního zástupce, avšak v napadeném usnesení se přiklonil k názoru Obvodního soudu pro Prahu 8 o nepřijetí peněžité záruky. Obvodní soud pro Prahu 8 odkázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem dosud ve věci rozhodujících orgánů a jejich závěrem, že v jeho případě jsou naplněny vazební důvody. Ústavní soud však mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku.

Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ust. § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149 a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla.

Při rozhodování o vazbě nejde o rozhodování o vině či nevině obviněného, vazbu je třeba chápat "pouze" jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Nutno je také mít na zřeteli, že při rozhodování o trvání vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce, případně v přípravném řízení státní zástupce, dospěli k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat zcela jednoznačně způsobem předvídaným v ustanovení § 67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení § 67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.

K tvrzenému nedostatku důvodů pro vazbu útěkovou je na místě odkázat na odůvodnění usnesení obvodního soudu, který v něm podrobně vyložil, jaké důvody jej k ponechání stěžovatele ve vazbě vedly. To, že stěžovatel předložil stížnostnímu soudu nájemní smlouvu na pronájem bytu na dobu určitou, nemůže samo o sobě pochybnosti soudu ohledně možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání stěžovatele rozptýlit.

K tvrzené neexistenci konkrétní skutečnosti odůvodňující předstižnou vazbu je třeba konstatovat, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů. Pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu, resp. jeho výklad, nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci. Do těchto úvah, plynoucích ze skutkových zjištění, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém odůvodnění obsahuje konkrétní skutečnosti, které soud vedly k obavě, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat.

K napadenému opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nahrazení vazby peněžitou zárukou, Ústavní soud uvádí, že soud v případě, že taková žádost neobsahuje nové důvody a byla podána před uplynutím lhůty 14 dnů od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí (§ 72 odst. 3 trestního řádu), nerozhoduje o ní usnesením, ale pouze přípisem sdělí, že byla žádost podána v rozporu s cit. ustanovením. trestního řádu (viz např. i P. Šámal a kolektiv, Trestní řád, komentář - díl I., 5. vydání, C.H.Beck 2005, str. 539). V daném případě byla opakovaná žádost podána u městského státního zastupitelství dne 10. 10. 2005, předchozí usnesení o žádosti o propuštění z vazby však nabylo právní moci až dne 25. 10. 2006.

Po posouzení daného případu tak Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a ponechání stěžovatele ve vazbě, tak jak byly uvedeny v odůvodnění napadených usnesení - poté, co byly vyhodnoceny všechny okolnosti dané vazební věci, včetně těch, na něž opakovaně poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti - sice stručně, nicméně dostatečným způsobem, použití aplikovaných ustanovení trestního řádu opodstatňují. Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci, s přihlédnutím k dané fázi řízení, došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek tvrzené porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru