Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 8/06Usnesení ÚS ze dne 21.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
družstvo/transformace
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.8.06
Datum podání19.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

42/1992 Sb., § 13 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 8/06 ze dne 21. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Družstva vlastníků Polanka nad Odrou, se sídlem Ostrava-Polanka nad Odrou, K Vydralinám 114/5, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Dvořákova 26, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 11 Co 265/2005-84, ze dne 6. 10. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 59 C 362/2002-60, ze dne 5. 1. 2005, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení slov "v plné výši" v ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992, Sb. se odmítá

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl zavázán k úhradě majetkového podílu žalobkyni dle ust. § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen zák. č. 42/1992 Sb.), ve výši 13 344 Kč. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě došlo k protiústavní aplikaci zákona, přičemž k spravedlivému ústavně konformnímu vypořádání lze dospět i výkladem zastávaným stěžovatelem. Pokud však Ústavní soud dospěje k závěru, že slova "v plné výši" v ust. § 13 odst. 3 cit. zák. nelze vyložit jinak než v plné nominální hodnotě, stěžovatel navrhuje zrušení slov "v plné výši" v ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb.,

Stěžovatel považuje za opodstatněný požadavek žalobkyně - osoby oprávněné dle zák. č. 42/1992 Sb. na vyplacení majetkového podílu a s ohledem na stávající judikaturu, souhlasí s právem oprávněných osob na finanční náhradu, nikoliv na věcné vypořádání podílu. Dle jeho názoru však zákon nebrání vypořádání dle reálných tržních cen. Stěžovatel proto nesouhlasí s tím, že pro potřeby vyčíslení hodnoty majetkového podílu nebyla zjištěna reálná hodnota vypořádacího majetkového podílu a soudy vyšly pouze z jeho nominální hodnoty, kdy korunové vyčíslení výše majetkového podílu vycházelo z čistého jmění družstva, zjištěného účetně. Účetní cena většiny majetku však překračovala hodnotu reálnou tržní. Pokud by došlo k situaci, kdy by se všechny oprávněné osoby rozhodly, že chtějí své majetkové podíly vypořádat a klíčem k rozdělení by bylo účetní zhodnocení majetku, mohlo by se tak dle stěžovatele stát jedině rozdělením majetku. Výkladem zastávaným soudy by mohlo dojít k situaci, kdy oprávněné osoby by dostaly do předlužení a konkursu řádně hospodařící transformované družstvo, v němž se sdružila většina oprávněných osob.

Porušení čl. 1 a 11 odst. 1 Listiny spatřuje ve zvýhodnění oprávněné osoby dle § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb. oproti družstvu, resp. oprávněným osobám sdruženým v transformovaném družstvu tím, že majetkové podíly prvých mají být vypořádány na úkor podílů druhých, tedy i družstva. Výše podílu je přitom nahodilá, závisí na nepoměru mezi nominální a reálnou výší majetkových podílů a velikostí majetkových podílů oprávněných osob stojících vně družstva.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, kdy se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno nepřísluší.

Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se řádně zabývaly námitkami stěžovatele a své právní závěry dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že krajský soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (shodnou s judikaturou Ústavního soudu) uvedl, že není možné stěžovatelem požadované vypořádání majetkového podílu věcnou formou, ale majetkový podíl, který je finančním vyjádřením účasti oprávněné osoby na majetku družstva, je nutno vypořádat peněžní formou. Pokud jde o výpočet majetkového podílu, je třeba vycházet z kriterií stanovených zákonem, tj. z účetní hodnoty (§ 7, § 9 zák. č. 42/1992 Sb.). Stanovil-li zákonodárce, že se vychází z účetní hodnoty, nelze tento úmysl obcházet a vycházet z tzv. tržní hodnoty. Majetkový podíl, jako podíl každé oprávněné osoby na majetku družstva je dán ke konkrétnímu datu vypracování transformačního podílu a je s ním úzce spjat.

Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo k ústavně nekonformní aplikaci práva, jak se domnívá stěžovatel, neboť dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušného ustanovení učiněny v souladu s posláním a účelem transformačního zákona. V souvislosti s transformací zemědělských družstev, jejímž smyslem bylo vyřešit a vypořádat majetkové vztahy v družstvech (provést narovnání některých vztahů z období komunistického totalitního režimu), měla každá oprávněná osoba možnost výběru způsobu vypořádání svého majetkového podílu v družstvu, tj. v závislosti na konkrétních okolnostech se buď stát účastníkem transformovaného subjektu či naopak se tímto účastníkem nestát. Uvedeným rozhodnutím pak byl nastolen ten který režim, z nějž vyplývala pro oprávněné osoby konkrétní oprávnění a eventuelně i omezení.

Osobám, které se nestaly účastníky transformovaného družstva, musel být majetkový podíl vydán (vypořádán) v zákonných lhůtách, a to v závislosti na tom, zda oprávněná osoba je či není podnikatelem v příslušném předmětu činnosti.

V projednávané věci není sporu o tom, že v době transformace družstva dle zák. č. 42/1992 Sb. došlo zákonem stanoveným způsobem k určení výše majetkových podílů. Stanovením (vypočtením) majetkového podílu, který má svůj základ v majetku družstva (současně majetek družstva je zárukou pro jeho vyplacení), představuje podíl samostatnou hodnotu, přičemž oprávněnou osobou ve vztahu k této hodnotě je subjekt odlišný od subjektu, kterému náleží majetek, z něhož byla tato hodnota vypočtena. Ústavní soud připomíná, že hodnota majetkového podílu byla stanovena dle účetní ceny v době transformace družstva, přičemž oprávněná osoba (která neprovozovala zemědělskou výrobu a nevztahovala se na ni zkrácená lhůta 90 dnů, v níž mohla požádat o vypořádání podílu dle § 13 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb.) mohla požádat o jeho vyplacení až po uplynutí 7 let od schválení transformačního projektu. Za této situace možnost, aby transformované družstvo, přes znevýhodnění, které se již oprávněné osobě dostalo (byť s ohledem na veřejný zájem), navíc určovalo proti její vůli způsob vyčíslení majetkového podílu ve vazbě na stávající možnosti družstva a momentální reálné ceny, by představovala porušení rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu a ve vztahu k oprávněným osobám, které oprávněně předpokládaly, že jim po sedmi letech bude vydán jejich majetkový podíl v plné výši tak, jak byl stanoven při schválení transformačního projektu, i porušení principu právní jistoty.

Okolnost, že v době vzniku nároku na vyplacení majetkového podílu existuje rozdíl mezi cenami tržními a reálnými, který jde v neprospěch družstva, nezakládá automaticky neústavnost aplikace příslušného ustanovení, a to ani s ohledem na možný dopad uvedeného rozporu pro případ, že by o vyplacení majetkového podílu požádalo více oprávněných osob. Uvedená úvaha je pouze hypotetická, přičemž k rozdílu mezi účetní a reálnou cenou může dojít nejen v neprospěch družstva, ale i naopak.

Dle Ústavního soudu tedy nemohlo aplikací ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb. být zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, který ostatně sám uznává, že jeho povinností je majetkový podíl vypořádat.

Pokud jde o námitku týkající se porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud shodně jako ve své předchozí judikatuře uvádí, že uvedený článek garantuje obecné principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu a v řízení o ústavní stížnosti se jich tak nelze samostatně dovolávat. Právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (obdobně čl. 36 odst. 1 Listiny) není možné vykládat tak, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení slov "v plné výši" v ustanovení § 13 odst. 3 písm. b) zák. č. 42/1992 Sb. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru