Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 798/02Usnesení ÚS ze dne 02.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.798.02
Datum podání30.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.4

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 798/02 ze dne 2. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele M. B., zastoupeného advokátem Mgr. M. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 8. 10. 2001, čj. 18 T 28/2000-5530, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 11 To 1/02-5758, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 791/2002, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu uvedená v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal část spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 18 T 28/2000. Z něho a z přiložených kopií napadených rozhodnutí zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 8. 10. 2001, čj. 18 T 28/2000-5530, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podílnictví dle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), zčásti spáchaným ve spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 TZ. Byl proto podle ustanovení § 251 odst. 2 TZ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a podle ustanovení § 39a odst. 1, 2 písm. c) TZ byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle ustanovení § 57 odst. 1 a odst. 2 TZ byl stěžovateli dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Obecný soud zjistil, že stěžovatel ve dnech 15. a 16. 1. 2000 v Teplicích užíval osobní automobil zn. Mercedes Benz 2000, SPZ TPI 94-98, v hodnotě 89.600,- Kč, který byl dne 15. 1. 1999 v době mezi 12.30 h a 15.00 h odcizen v Teplicích v ulici S. ke škodě A. D. Ačkoli věděl, že se jedná o automobil odcizený, přistavil jej na žádost J.D., zřejmě po domluvě s dalšími nezjištěnými osobami, na parkoviště v ulici K. v Teplicích. Stěžovatel spolu se spoluobžalovanými E. a L. v době od 1.00 h do 6.30 h dne 26. 12. 1999 v Liberci v ulici P. užívali odcizený osobní automobile zn. VW Passat Variant 1.9 TDi, SPZ BG 949 AP "I", v hodnotě 702.500,- Kč, z majetku autopůjčovny M. B., Verona, Itálie. S cílem vyvézt uvedený automobil mimo území ČR přerazili jeho VIN. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, čj. 11 To 1/02-5758, podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád, dále jen "TŘ"), napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o trestu zrušil. Podle ustanovení § 259 odst. 3 TŘ znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle ustanovení § 251 odst. 2 TZ uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Trest vyhoštění neuložil. Podle odůvodnění rozsudku byla v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozsudku, dodržena procesní ustanovení trestního řádu, jež mají vztah k zajištění práva na tlumočníka i na náležité objasnění věci. Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými námitkami uvedenými v odvolání. V procesním postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal tvrzené nedostatky. Konstatoval, že se závěry soudu prvého stupně stran skutkových zjištění i právního posouzení souhlasí.

Stěžovatel napadl uvedené rozsudky dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TŘ. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 791/2002, dovolání odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b TŘ.

Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. V jejím odůvodnění se převážně zaměřil na rozhodnutí o dovolání. Tvrdí, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil jeho ústavně zaručené právo garantované v čl. 36 a čl. 37 odst. 4 Listiny. Své dovolání podal podle zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TŘ, tedy pro nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Tvrdil v něm, že jeho jednání nebylo správně kvalifikováno, a soud tedy pochybil v právním posouzení, když rozhodl v jeho neprospěch. Dovolací soud však uvedl, že uvedené námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod, a dovolání tudíž není přípustné. Stěžovateli přitom není známo, jak k tomuto nesprávnému závěru dospěl. Nejvyšší soud si naprosto účelově vyložil obsah jeho dovolání, v němž zmiňoval vadná skutková zjištění, tak, že pouze na těchto námitkách spočívá tvrzený dovolací důvod. V odstavci druhém čl. II svého podaného dovolání však uvedl skutečnosti, které se týkají nesprávného právního posouzení. Uvedl výslovně, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 TZ. Odvolací soud tedy podle jeho názoru nesprávně aplikoval příslušné ustanovení trestního zákona, nesprávně kvalifikoval jednání stěžovatele, které chybně posoudil. Nejvyšší soud se měl dovoláním zabývat věcně. Se závěrem, že se nemohl zabývat jeho námitkami stran neúčasti tlumočníka při procesních úkonech, neboť není příslušný takovou námitku přezkoumávat, se stěžovatel ztotožnil. Je cizím státním příslušníkem. Umí sice mluvit česky, ale neumí číst česky. Nemohl se tedy sám bez přítomnosti tlumočníka seznámit se spisem po skončení přípravného řízení. Procesnímu úkonu seznámení se spisem po skončení přípravného řízení nebyl přítomen tlumočník, ačkoli přítomen být měl, čímž bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, vyjádřil nesouhlas s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Uvedl, že tvrzení v ní obsažená stěžovatel již uvedl v odůvodnění svého odvolání a opakoval je v dovolání. Jeho námitkami se zabývaly a vypořádaly obecné soudy ve svých rozhodnutích. Krajský soud proto odkazuje na jejich odůvodnění. K osobě stěžovatele soud připomíná, že není osobou bezúhonnou, neboť byl berlínským obvodním soudem souzen pro podíl na nekalých praktikách s osobními vozidly. Považuje napadená rozhodnutí za logické vyústění provedeného dokazování. Právní závěry v nich obsažené jsou podle něj jednoznačné a přesvědčivé. Objektivita při posuzování skutkových zjištění je zřejmá i z faktu, že stěžovatel byl obžalován z celé řady útoků, vina mu však byla jednoznačně prokázána pouze u dvou, pro něž byl odsouzen.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na část XIII. odůvodnění svého rozhodnutí, v níž zaujal i stanovisko k námitkám uváděným v ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud rozdělil ústavní stížnost na část, v níž stěžovatel tvrdí, že dovolací soud napadeným rozhodnutím porušil ustanovení čl. 36 Listiny, a na část, kde stěžovatel namítá, že byl dotčen na svém ústavně zaručeném právu na přítomnost tlumočníka. V první části stěžovatel účelově zdůrazňuje některé námitky, které uvedl v dovolání. Nesouhlasí s argumentací, kterou Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí použil. Dovolací soud považuje za nadbytečné se polemikou stěžovatele dále zabývat a odkazuje na odůvodnění rozhodnutí o dovolání. Ani v části týkající se dotčení čl. 37 odst. 4 Listiny stěžovateli nelze přisvědčit. Podle ustanovení § 265i odst. 3 TŘ Nejvyšší soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Má-li Nejvyšší soud přezkoumávat podané dovolání ve smyslu § 265i odst. 3 TŘ, je třeba, aby bylo podáno v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 TŘ. Námitka stěžovatele, že při skončení vyšetřování nebyl přítomen tlumočník, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b TŘ. Nemohla tedy přivodit změnu ve výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť k ní soud nemohl přihlížet. Dovolací soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti. Tím je návrh stěžovatele na kasaci v záhlaví uvedených rozhodnutí /§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu/. Návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem označených orgánů činných v trestním řízení při seznamování se spisem došlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv, považuje Ústavní soud za součást odůvodnění.

Argumentace stěžovatele týkající se napadených rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně se soustředí v námitce, že jimi bylo porušeno jeho právo, garantované čl. 37 odst. 4 Listiny. Podle tohoto ustanovení, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a nemůže jej sám měnit. Není však vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto není v rozporu s jeho posláním, když napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumá i z jiných hledisek (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, 2001, str. 217 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 129/99, Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, 2001, str. 243 a násl.).

S ohledem na obsah ústavní stížnosti přezkoumal napadený rozsudek současně i prismatem čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který stanoví minimální práva, která má mít každý, kdo je obviněn z trestného činu. Podle písm. e) tohoto ustanovení se zaručuje i právo osoby obviněné z trestného činu na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva není toto právo omezeno jen na soudní řízení jako takové, ale náleží dané osobě rovněž během přípravného řízení (srov. Kamasinski proti Rakousku, 1989, § 74, nebo Harward proti Norsku, 1990, § 74).

Článek 6 odst. 3 písm. e) zaručuje právo na tlumočníka osobám, které nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně i článek 37 odst. 4 svědčí osobě, která neovládá jazyk, v němž se vede jednání, což tato osoba musí prohlásit. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je na obviněném, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 394/01 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/2000). Z uvedeného je zřejmé, že se nelze domáhat se tohoto práva v případech, kdy obviněný jazykem, v němž se řízení vede, hovoří a rozumí mu, což sám potvrdí.

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že "umí mluvit česky, ale neumí číst česky, a tudíž se bez tlumočníka nemohl sám seznámit se spisem po skončení přípravného řízení". Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel využil možnosti prostudovat spis dne 26. 10. 2000 od 8.00 h do 12.00 h a od 13.00 h do 14.50 h a následujícího dne 27. 10. 2000 od 8.00 h do 12.00 h. Po zahájení úkonu prostudování spisu stěžovatel výslovně uvedl, že nežádá tlumočníka a chce se seznámit se spisem bez jeho přítomnosti. Následně mu byla poskytnuta dostatečná doba k prostudování vyšetřovacího spisu (srov. záznam o prostudování spisu č.l. 4818 spisu). Poté, kdy se se spisem seznámil, vznesl několik námitek k obsahu spisu. Požadoval, aby mu byl vydán jeho cestovní pas a aby byl propuštěn z vazby. Uvedl, že více k věci nemá a další návrhy nevznáší. K jeho námitkám se vyjádřil vyšetřovatel. V závěru protokolu je zachycena připomínka stěžovatele "ještě jsem se rozhodl, že ačkoli rozumím dobře česky a tlumočníka jsem dosud nepotřeboval, žádám, abych byl se spisem ještě doseznámen s tlumočníkem pro případ, že jsem ve spisech něco přehlédl". Stěžovatel byl proto vyrozuměn, že seznamování se spisem bude pokračovat dne 30. 10. 2000 v 9.00 h. Dle záznamu o prostudování spisu ze dne 30. 10. 2000 byli seznamování se spisem tento den přítomni vedle stěžovatele též jeho právní zástupce JUDr. B. a tlumočnice jazyka ruského Mgr. B. Stěžovatel se však odmítl se spisem seznamovat, na dotaz vyšetřovatele, zda považuje seznámení se spisem za ukončené, uvedl, že "bez advokáta se nebude k ničemu vyjadřovat". Vyšetřovatel k tomu poznamenal, že jeho právní zástupce je přítomen. Právní zástupce JUDr. B. poté uvedl, že on se se spisem seznámil dne 23. 10. 2003 (o čemž byl proveden záznam čj. KVJC-117/10-99) a že považuje seznámení ze své strany za ukončené. Stěžovatel odmítl záznam podepsat, nadával cizím jazykem a byl ze seznámení na vlastní pokyn odveden vězeňskou službou.

Argumenty stěžovatele použité v ústavní stížnosti tak nemohou s ohledem na výše uvedené obstát.

Pomoc tlumočníka v řízení je především právem jednotlivce. Toto právo je obsaženo v "Listině základních práv a svobod", resp. v "Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". Je tedy primárně na samotném jednotlivci, aby se svého práva na pomoc tlumočníka v řízení dovolal. On sám je totiž v nejlepší pozici k tomu, aby vyhodnotil, zda rozumí nebo nerozumí jazyku používanému v řízení, nebo tímto jazykem nemluví, nebo tento jazyk neovládá. Jak vyplývá ze spisu, stěžovatel se svého práva nedovolával a naopak zpočátku pomoc tlumočníka odmítal. Při zahájení studia spisu prohlásil, že tlumočníka nepotřebuje a že se bude seznamovat sám. Poté se se spisem sám téměř deset hodin seznamoval. Na závěr vznesl námitky k obsahu a následně se rozhodl, s poznámkou, že, přestože česky dobře rozumí, doseznámit se se spisem za přítomnosti tlumočníka. To mu orgány činné v trestním řízení umožnily a dne 30. 10. 2000 přibraly k prostudování spisu tlumočnici z jazyka ruského. Stěžovatel se nicméně bez jasného zdůvodnění odmítl v tento den se spisem seznamovat. Orgány činné v trestním řízení tak v souladu s citovanými články Listiny a Úmluvy respektovaly stěžovatelovo prohlášení, že tlumočníka nepožaduje. Když pro doseznámení se spisem tlumočníka požadoval, přibraly jej. Tvrzení stěžovatele, že při seznamování se spisem "nebyl přítomen tlumočník, ačkoli přítomen být měl", nemá oporu ve spisovém materiálu.

Nelze ostatně ani dovodit, že by byl naplněn základní předpoklad ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a čl. 37 odst. 4 Listiny, tedy objektivně existující neznalost jazyka, v němž se vede jednání. Vrchní soud se s touto námitkou v napadeném rozsudku podrobně vypořádal. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu se výslovně uvádí, že vedle odvolání, které sepsal právní zástupce stěžovatele, podal sám stěžovatel vlastní obsáhlé česky psané odvolání a námitkami v něm obsaženými se soud zabýval. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatel má k území ČR a k česky mluvícím občanům již dlouhou dobu pevné vazby. Dne 6. 1. 1996 na něm uzavřel sňatek s R. S. a toto manželství dosud trvá. S jinou ženou, A. K., má syna A. B., nar. 2. 5. 1997. Stěžovatel sám uvedl, že dříve trvale pečoval o svého syna a přispíval na jeho výchovu. Před vzetím do vazby bydlel společně se svým synem a jeho matkou v bytě v Jablonci nad Nisou. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil trest vyhoštění uložený soudem prvého stupně. Tvrzení stěžovatele, že sice umí česky, ale neumí česky číst, tak neodpovídá výše uvedeným zjištěným skutečnostem a jeví se jako účelové.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud porušení práva stěžovatele, garantovaného čl. 6 odst. 1 písm. e) Úmluvy, čl. 37 odst. 4 Listiny neshledal.

Valná část argumentů stěžovatele vyjadřuje nesouhlas s posouzením jeho dovolání. Tvrdí, že Nejvyšší soud se jím měl řádně zabývat, a ne jej jako nepřípustné odmítnout. Z toho lze usuzovat, že stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu ve skutečnosti došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva (srov. usnesení Ústavního soud sp.zn. II. ÚS 800/02, sp.zn. III. ÚS 577/02, obdobně sp.zn. I. ÚS 79/03).

Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na další přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

Ústavní soud se proto následně zaměřil pouze na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti.

Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Jako zákonný dovolací důvod uvedl ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) TŘ, tedy existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) TŘ. Stěžovatel se tedy neprávně domnívá, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Při analýze konkrétních důvodů, které stěžovatel k označenému dovolacímu důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g) TŘ/ uvedl, dospěl k závěru, že jeho námitky napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů. Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) TŘ je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvého a druhého stupně vázán a nemůže jej revidovat. Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá. Popsané okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu splňují podmínky pro odmítnutí dovolání dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) TŘ, neboť konkrétní argumenty dovolatele vycházejí z důvodu, který není jako zákonný dovolací důvod zakotven.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě byly použity obvyklé metody výkladu norem, popsaná interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení dovolacím soudem nebyly projevem libovůle či dokonce svévole a nevybočily tak z mezí ústavnosti. Dovolací soud své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona náležitě zdůvodnil. Vypořádal se s námitkami stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavnísoud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivé řízení. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování soudu.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2004JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru