Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 795/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
dovolání/přípustnost
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.795.15.1
Datum podání16.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 795/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 57/2015-102, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014-93, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2015, která po doplnění podáním právní zástupkyně stěžovatele dne 18. 6. 2015 po procesní stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 3 odst. 1, v článku 10 odst. 1 a 2, v článku 11 odst. 1 a 2, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále v článku 89, 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. 7. 2014, č. j. 31 C 323/2014-24, zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a na ustanovení zástupce (výrok II.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 58 Co 370/2014-51, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí blanketním dovoláním, v němž opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 10. 2014, č. j. 31 C 323/2014-77, oba návrhy zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. 58 Co 472/2014-93, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítnul.

3. Stěžovatel má za to, že při odmítnutí dovolání nebylo postupováno v souladu s § 243c odst. 1 a § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), neboť jím podané dovolání netrpělo vadami, pro které by mělo být odmítnuto. Stěžovatel zejména není srozuměn se závěrem Nejvyššího soudu, který na jedné straně uvádí, že stěžovatel popsal v dovolání, od čeho se odvolací soud odchýlil, včetně odkazu na příslušná soudní rozhodnutí vyšších soudů, na straně druhé dovolací soud odkazy na odchylnou judikaturu v závorkách textu dovolání nepovažoval za dostatečné. Stěžovatel má za to, že není povinen detailně rozpracovat v dovolání jím citované judikáty, a to i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, který k otázce přiměřenosti a komfortního výkladu mnohokráte uvedl, že odkaz na spisovou značku judikátů Nejvyššího soudu či Ústavního soudu s právní větou je dostačující. Stěžovatel proto považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřesvědčivé a omezující stěžovatele v jeho přístupu k dovolacímu soudu. Pokud jde o věc samotnou, stěžovatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který i přes námitku nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele argumentoval odbornou erudicí stěžovatele, přičemž bez dalšího zcela převzal argumentaci soudu prvního stupně. Stěžovatel v této souvislosti namítá zveličování jeho znalostí a odbornosti, které nemá v té míře, jaká mu byla soudy přisuzována, a jaká je postačující k obraně jeho práv. Obecné soudy naopak nevzaly v úvahu nepříznivý zdravotní stav stěžovatele a jeho ohroženost mozkovou mrtvicí (CMP-TIA) do budoucnosti, zde stěžovatel upozorňuje, že měl v lednu, březnu a v dubnu 2015 další ataku CMP-TIA.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. V dané věci se jedná o problematiku osvobození od soudních poplatků (a souvisejícího ustanovení právního zástupce z řad advokátů) v řízení před obecnými soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (dle § 138 odst. 1 o. s. ř.) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy, či interpretaci jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013].

6. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů, zejména odvolacího soudu, obsahují stručná, ale srozumitelná a celkově dostatečná odůvodnění, z nichž vyplývá, že stěžovateli nelze ustanovit zástupce pro dovolací řízení, resp. přiznat pro dovolací řízení osvobození od soudních poplatků, jestliže již bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že stěžovatel nárok na přiznání osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce nemá, protože uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšně. K závěru o bezúspěšném uplatňování práva dospěl již dříve Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém usnesení ze dne 23. 7. 2014, č. j. 31 C 323/2014 - 24, a to zejména z důvodu, že stěžovatel požadoval náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze v trvání 15,5 měsíce ve výši 800 000 Kč, což je nárok zjevně nadsazený, nepřiměřený a nereálný. Soud prvního stupně stěžovateli vysvětlil, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou dány za současného splnění dvou podmínek, nejsou tedy rozhodné jen poměry účastníka (které akcentuje stěžovatel), ale též skutečnost, zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud k tomu stěžovateli vyložil, že představuje-li žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Za této procesní situace vyhodnotil odvolací soud námitky stěžovatele ohledně jeho sociální situace a nepříznivého zdravotního stavu jako nepřípadné.

7. Ústavní soud takovéto odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal jako extrémně vybočující z rámce vymezeného principy spravedlnosti. V projednávaném případě tudíž nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na přístup k soudu, respektive zákazu odepření spravedlnosti. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v jiných řízeních Obvodní soud pro Prahu 2 jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce vyhověl, je nutno uvést, že splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce zkoumá soud v každém jednotlivém případě na základě konkrétních okolností věci. V projednávaném případě, jak již bylo výše uvedeno, byly důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele okolnosti spočívající v jím podané žalobě, zejména žalované částce, které vedly soudy k závěru, že ze strany stěžovatele se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

8. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

9. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud stěžovateli vyložil, že sice ve svém dovolání odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, kdy v závorkách následně heslovitě uvádí, čeho se podle jeho názoru rozhodnutí týkají, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci. Rovněž stěžovatelem vymezené otázky v závěru dovolání hodnotil dovolací soud jako pokračování stěžovatelovy argumentace, jíž vyjadřuje svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím a s rozhodnutími, na něž soudy nižších stupňů odkázaly. Nejvyšší soud proto nedovodil žádnou kvalifikovanou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř.

10. Ústavní soud je nucen konstatovat, že námitky stěžovatele v tom smyslu, že Nejvyšší soud zabránil jeho přístupu ke spravedlnosti, když nesprávně posoudil "odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe", nejsou důvodné. Nejvyšší soud řádně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatele, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení či dopadající judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238 o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 o. s. ř. I když v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) se omezila volná úvaha dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, bude posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující popsané podmínky, i nadále samozřejmě náležet dovolacímu soudu, což vyplývá zcela jednoznačně i ze znění § 239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatel, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato oproti dřívější právní úpravě objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. V projednávané věci Nejvyšší soud z podání stěžovatele nedovodil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a nepřisvědčil tedy stěžovateli v jím tvrzených dovolacích důvodech. Tuto otázku nespecifikoval stěžovatel ani v ústavní stížnosti, kdy tvrdí že "v dovolacím petitu bylo dostatečně vymezeno, čeho se to týká, a to právě podstaty ustanovení § 30 a § 138 OSŘ". Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že mu bylo Nejvyšším soudem zabráněno uplatnit jeho procesní práva tím, že nebyl proveden "stěžovatelem zamýšlený" důkaz listinou - judikátem uvedeným v dovolání. Nejvyšší soud je schopen sám si z úřední činnosti opatřit znění judikátů, na něž stěžovatel v dovolání odkazoval, což také učinil, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, když stěžovatelem citovaná rozhodnutí shledal pro danou věc převážně nepřípadnými. Ústavní soud proto uzavírá, že v souzené věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. Pokud stěžovatel namítá, že dovolací soud odkazoval ve svém napadeném rozhodnutí na judikaturu, která na věc nedopadá, nemůže Ústavní soud tuto námitku stěžovatele vyhodnotit, neboť stěžovatel neuvádí, o které z řady Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí by se mělo jednat.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru