Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 793/12 #1Nález ÚS ze dne 10.01.2013Náhrada nákladů řízení v případě rozhodování soudu na základě znaleckého posudku; interpretace § 142 odst. 3 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
odůvodnění
řízení/zastavení
Náklady řízení
Poznámkave znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2013
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 10/68 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.793.12.1
Datum vyhlášení15.01.2013
Datum podání06.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 142 odst.3, § 157


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže rozhodnutí obecného soudu v otázce náhrady nákladů řízení bude založeno na ústavně nekonformním výkladu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž se obecný soud nevypořádá se všemi právně relevantními námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě neodůvodní, poruší stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 10. 1. 2013 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Martina Kukusíka usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 582/2010-222 ze dne 15. listopadu 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 107/2005-205 ze dne 14. června 2010 ve výrocích VII a IX pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel spolu s dalšími žalobci podal u obvodního soudu žalobu na náhradu škody, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové, v němž navrhovatelé uplatňovali nárok na vydání nemovitostí na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích. Mezitímním rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu v plném rozsahu po právu, načež ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto o výši nároku a o nákladech řízení, kdy výše celkové škody byla odhadnuta na základě znaleckého posudku. Žalobci (včetně stěžovatele) podali odvolání k Městskému soudu v Praze, ten je však zamítl. Podle stěžovatele obvodní soud při rozhodování o nákladech řízení pochybil v důsledku neaplikování ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., jež umožňuje soudu přiznat náhradu nákladů řízení v plné míře i pro případy, že účastník měl ve věci pouze částečný úspěch mimo jiné za předpokladu, že rozhodnutí soudu o výši plnění záviselo na znaleckém posudku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu
Ústavní soud konstatoval, že jestliže odvolací soud v předmětném odůvodnění rozhodnutí bral zřetel výlučně na skutečnost částečného úspěchu ve věci, přičemž aplikaci tohoto regulativu s absencí jakéhokoli zdůvodnění pouze potvrdil, a dále se již nezabýval stěžejní odvolací námitkou explicite směřující proti nepoužití ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., vykazuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu vážný nedostatek v odůvodnění jeho rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že v daném případě obecné soudy nabyly přesvědčení, že pro účely subsumpce relevantních skutkových zjištění pod rozsah úpravy vymezené v ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. by musel k vyčíslení uplatňovaného nároku být zřetelný prvek nezbytnosti odborného posouzení, jako je tomu například při určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění, kdežto náhradu za ztrátu na výdělku posoudil obvodní soud jako objektivně určitelnou skutečnost, pro jejíž určení není s ohledem na známost vstupních údajů provedení znaleckého posudku zcela nepostradatelné. Ústavní soud však aplikovaný sylogismus shledal příliš restriktivním a s uvážením možných důsledků oslabení předvídatelnosti výkladu neakceptovatelným.

Ústavní soud uvedl, že stanoví-li obecný soud znalce k posouzení výše ušlého zisku, není možné, aby poté tentýž soud tvrdil, že jeho rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku vlastně nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši ušlého zisku z něj zcela převzal.

Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. To však v projednávané věci splněno nebylo, neboť nalézací soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci, přestože k posouzení výše ušlého výnosu ustanovil znalce, jemuž tento úkol na prvním místě uložil a z jehož práce následně i vycházel.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto zrušil stěžovatelem napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích VII a IX a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil jako celek.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013

N 10/68 SbNU 159

Náhrada nákladů řízení v případě rozhodování soudu na základě znaleckého posudku; interpretace § 142 odst. 3 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 793/12 ve znění opravného usnesení ze dne 26. listopadu 2013 ve věci ústavní stížnosti Martina Kukusíka, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Cardou, se sídlem Pod Věží 121/3, 568 02 Svitavy, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 582/2010-222 ze dne 15. listopadu 2011, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 107/2005-205 ze dne 14. června 2010, jímž bylo rozhodnuto o výši nároku na náhradu škody a o nákladech řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 582/2010-222 ze dne 15. listopadu 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 107/2005-205 ze dne 14. června 2010 ve výrocích VII a IX se ve vztahu ke stěžovateli ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, jež splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to usnesení Městského soudu v Praze ve výroku I a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výrocích VII a IX o náhradě nákladů řízení, jimiž mělo být zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž obecné soudy současně porušily svou povinnost poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky.

2. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel stručně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, které rozhodly nejprve o existenci nároku na náhradu škody žalobců (jímž byl v původním řízení i stěžovatel), která jim byla způsobena v důsledku vzniku průtahů řízení, konkrétně nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Hradci Králové při rozhodování o nárocích dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo dne 22. dubna 2008 rozhodnuto, že žaloba je co do základu v plném rozsahu po právu, načež ve shora uvedeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. června 2010 bylo rozhodnuto o výši nároku a o nákladech řízení, kdy výše celkové škody byla odhadnuta na základě znaleckého posudku. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obvodní soud při rozhodování o nákladech řízení pochybil v důsledku svévolné aplikace ustanovení regulujícího nákladové poměry, resp. neaplikování konkrétního ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), jež umožňuje soudu přiznat náhradu nákladů řízení v plné míře i pro případy, že účastník měl ve věci pouze částečný úspěch mimo jiné za předpokladu, že rozhodnutí soudu o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Rozhodnutí obvodního soudu tak v důsledku neaplikování předmětného ustanovení, které prý postrádá náležité odůvodnění, k jeho názoru vykazuje známky libovůle, jež je s to zasáhnout do jeho výše uvedeného základního práva. Stěžovatel odkázal v této souvislosti na konstantní judikaturu Ústavního soudu [zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 804/08 ze dne 7. září 2011 (N 152/62 SbNU 333) a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 881/07 ze dne 28. července 2009 (N 168/54 SbNU 151)]. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 v nákladových výrocích pod body VII a IX.

II.

3. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 vedený pod sp. zn. 23 C 107/2005, z něhož byly zjištěny následující skutečnosti.

4. V záhlaví označeným rozhodnutím bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobci domáhali náhrady majetkové újmy vzniknuvší v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 C 105/92, v němž navrhovatelé vůči žalovanému družstvu VKUS Hradec Králové, jakožto povinnému, uplatňovali nárok na vydání nemovitostí, a sice domu č. p. XX na parcele č. X1, domu č. p. XX na parcele č. X2 a pozemků parc. č. X1, X2 a X4, vše v obci a katastrálním území Hradec Králové. V důsledku soudem způsobených průtahů měli být žalobci zkráceni o celkovou částku 2 333 333 Kč, která měla sestávat z výše nájemného za pronájem nebytových prostor předmětných nemovitostí v období od 1. srpna 2002 do 30. listopadu 2003. Z tohoto titulu se v původním řízení stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 64 814,80 Kč, která na něj po rozpočítání celkové částky na všechny žalobce připadla. Při jednání konaném dne 3. 6. 2010 vzali žalobci žalobu částečně zpět, stěžovatel v rozsahu 9 064,80 Kč. Soud prvního stupně v důsledku tohoto částečného zpětvzetí žaloby řízení v uvedeném rozsahu podle § 96 odst. 1 a 3 o. s. ř. zastavil (výrok I), ohledně částky 432 500 Kč, a to v rozsahu spoluvlastnických podílů každého ze žalobců, vycházeje přitom ze znaleckého posudku České znalecké, a. s., žalobu zamítl (výrok II) a každému ze žalobců přiznal ve výrocích III až VI specifikované částky.

5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a sice co do výroků VII a VIII o nákladech řízení ve vzájemném vztahu mezi účastníky a výroku IX o nákladech řízení přiznaných státu, podali žalobci (včetně stěžovatele) včasné odvolání. Odvolatelé soudu prvního stupně v rámci svých odvolacích námitek vytýkali, že v rozhodnutí o nákladech řízení namísto § 142 odst. 3 o. s. ř., který stanovuje soudu možnost přiznat náklady řízení v plném rozsahu, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku, jak je tomu dle odvolatelů v předmětné věci, neodůvodněně aplikoval chybné ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

6. Městský soud v Praze jako soud odvolací v mezích podaných odvolání rozporované rozhodnutí včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení přezkoumal, a aniž by za tímto účelem nařizoval jednání, v intencích § 206, 212 a 212a o. s. ř. dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek. Městský soud neshledal žádné z namítaných pochybení soudu prvního stupně a poukázal na zásadu úspěchu ve věci doplněnou zásadou zavinění, promítající se v ustanoveních § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., podle nichž náhrada nákladů řízení zatěžuje v daném sporu neúspěšnou stranu, případně účastníka, v důsledku jehož zavinění muselo být řízení zastaveno. Odvolací soud dovodil správnost aplikace § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. ze strany soudu nalézacího, jímž se konstruuje povinnost uhradit náklady řízení tomu, kdo zavinil zastavení řízení. V prolnutí s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. pak k názoru odvolacího soudu došlo s ohledem na částečný úspěch žalobců ve věci v prvoinstančním rozhodnutí ke správnému určení poměru neúspěchu stran v rozhodnuté věci a vyčíslení výše nákladů k uhrazení žalované žalobci.

III.

7. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

8. Podle vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2012 k porušení ústavních předpisů a Listinou zaručených práv stěžovatele nedošlo, a tudíž považuje předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou. Jako soud odvolací se odkázal na dle jeho názoru dostačující argumentaci, jež obsahuje odůvodnění napadeného usnesení. S odkazem na výše uvedené Městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost v případě meritorního rozhodování jako nedůvodná zamítnuta.

9. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 24. července 2012 uvedl, že neaplikování předmětného ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. bylo zcela opodstatněno skutečností, že nebyla splněna podmínka závislosti rozhodnutí o výši peněžitého plnění na znaleckém posudku. Soud prvního stupně odkázal na komentované znění citovaného ustanovení, které umožňuje přiznat plnou náhradu nákladů řízení i pro případ, že účastník řízení nebyl úspěšný v plné výši požadovaného nároku z důvodu, že tuto výši na počátku sporu přesně neznal a ani znát objektivně nemohl. Obvodní soud usoudil, že projednávanou věc nelze chápat v těchto relacích, jelikož výše ušlého zisku je na rozdíl od určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění ve sporech o náhradu škody na zdraví skutečností objektivně zjistitelnou, tudíž ji nelze označit za závislou na vyčíslení znaleckým posudkem. Obvodní soud rovněž neshledává přiléhavou argumentaci přesahem do restitučního zákonodárství, jelikož v předmětném řízení restituční předpisy nebyly použity.

10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil, a proto s ním Ústavní soud dále jako s vedlejším účastníkem nejednal.

11. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků k replice stěžovateli, který ve svém podání ze dne 7. prosince 2012 zopakoval, že žalovaná strana nemohla předem přesnou výši újmy, zahrnutou do původní žaloby, zajistit, neboť ta je určena soudním znalcem, jmenovaným až v průběhu procesu žaloby. Žalovaná strana pro urychlení "již tak časově náročného soudního procesu s nižší výší majetkové újmy, stanovenou jmenovaným soudním znalcem, souhlasila". Souhlas byl však dle stěžovatele interpretován Obvodním soudem pro Prahu 2 jako "částečné zpětvzetí žaloby v řízení", tedy jako procesní zavinění na zastavení řízení. Stěžovatel vyzdvihl, že se cestou ústavní stížnosti snaží upozornit na skutečnost, že žalobci jsou sankciováni za dobrý úmysl přistoupit na nižší odhadnutou výši újmy za účelem urychlení procesu. Tato skutečnost jim dle jeho názoru je nakonec vyčtena a "ironicky posloužila soudu k rozhodnutí o údajném pozastavení procesu". V závěru svého vyjádření vyjádřil stěžovatel naději, že "Ústavní soud celou věc přehodnotí a rozhodne v prospěch žalobců".

IV.

12. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj., dostupné - stejně jako všechna další rozhodnutí v tomto nálezu uvedená - též na http://nalus.usoud.cz].

14. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

15. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů v otázce náhrady nákladů bylo založeno na ústavně nekonformním výkladu jednoduchého práva, konkrétně ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i na absenci náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí.

16. K naplnění jednoho z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavku "spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů ... k úctě k právům jiných osob" obsaženého v § 1 o. s. ř., je z hlediska imperativu ústavněprávních limitů spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny zcela nezbytné, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů nejen odpovídal zákonu v meritu věci, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k procesním normám odpovídalo kardinálním kritériím "stanoveného postupu" [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Povinnost obecných soudů plynoucí z dikce ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř., a sice řádně odůvodnit svá rozhodnutí, jest jedním z principů představujících neopominutelnou součást pojmu právního státu, jejíž konkretizace zakotvená v § 157 odst. 2 o. s. ř. má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů, a zamezit tak otevření cesty k potenciální libovůli v procesu jejich rozhodování.

17. Vyjma zákonných požadavků určitosti, srozumitelnosti a přesvědčivého vyložení skutkových a právních okolností předmětného sporu, jak požaduje § 157 odst. 2 o. s. ř., je obecným soudům v souladu s ustanovením § 132 téhož zákona uložena rovněž povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními tvrzeními účastníků, jestliže mají k projednávané věci určitý, specifický vztah. Obecné soudy tak mají povinnost nejen objasnit nosné důvody svého rozhodnutí, ale zejména se racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení. Tento postulát nabývá na významu obzvláště v případě, kdy účastníky vznesená námitka zaujímá v daném řízení klíčové postavení. Jestliže obecné soudy nerespektovaly uvedený předpoklad ústavně konformního průběhu řízení, došlo k zatížení jejich rozhodnutí neakceptovatelnou vadou, jež zakládá zásah do základního práva na spravedlivý proces. K témuž závěru se uchýlil Ústavní soud kupř. ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. května 2004 (N 71/33 SbNU 209), jakož i rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005 (N 171/38 SbNU 367).

18. Ačkoli Ústavní soud již v minulosti dospěl k akceptaci implicitní odpovědi na přesně formulované námitky účastníků řízení, je nutno reflektovat individuální kontextuální poměry, jež si vyžadují takovou míru přesnosti a šíře reakce na konkrétní námitku, kterou povaha předmětné věci připouští [kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. března 2012 (N 61/64 SbNU 723)]. Odvolací soud při námitce, jež je rovněž předmětem této ústavní stížnosti, tento postup zjevně nerespektoval. S ohledem na významnost a dosah uplatněné námitky v odvolacím návrhu co do náležitého obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí neobstojí pouhý odkaz na ustanovení, jež bylo dle jeho právního názoru soudem prvního stupně aplikováno oprávněně, přičemž vypořádání se s odvolací námitkou absentuje. Nadto Ústavní soud z pohledu naznačených kautel již ve své rozhodovací praxi deklaroval, že se "v podstatě jedná o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností, a tím v rovině potencionality libovůli umožňují"[viz nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17)].

19. Jestliže tedy odvolacísoud v předmětném odůvodnění rozhodnutí bral zřetel výlučně na skutečnost částečného úspěchu ve věci, přičemž aplikaci tohoto regulativu s absencí jakéhokoli zdůvodnění pouze potvrdil, a dále se již nezabýval stěžejní odvolací námitkou explicite směřující proti nepoužití § 142 odst. 3 o. s. ř., vykazuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu vážný nedostatek v odůvodnění jeho rozhodnutí, který nabývá ústavněprávní roviny a vyžaduje si ingerenci Ústavního soudu.

20. V neposlední řadě Ústavnísoud považuje za nutné vyslovit se k ústavní konformitě interpretace předmětného ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Obvodní soud ve svém vyjádření argumentuje dosti restriktivně pojatým výkladem zákonodárcem užitého sousloví "záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku", jenž v náhledu komentovaného textu předpisu připouští přiznání plné náhrady nákladů pouze "měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku" (viz Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977). Bez důvodných pochybností lze souhlasit s vyloučením aplikace ustanovení na okruh případů, kdy je potřebné provést znalecký posudek k prokázání základu uplatňovaného žalobního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975 sp. zn. 5 Cz 11/75). Problematickou však Ústavní soud shledává otázku výkladu normativního předpokladu závislosti rozhodnutí soudu na určitých skutečnostech. V rámci projednávané věci obecné soudy nabyly přesvědčení, že pro účely subsumpce relevantních skutkových zjištění pod rozsah úpravy vymezené v § 142 odst. 3 o. s. ř. by musel k vyčíslení uplatňovaného nároku být zřetelný prvek nezbytnosti odborného posouzení, jako je tomu například při určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění, kdežto náhradu za ztrátu na výdělku posoudil obvodní soud jako objektivně určitelnou skutečnost, pro jejíž určení není s ohledem na známost vstupních údajů provedení znaleckého posudku zcela nepostradatelné. Ústavní soud však aplikovaný sylogismus považuje za příliš restriktivní a s uvážením možných důsledků oslabení předvídatelnosti výkladu jej shledává neakceptovatelným.

21. Ústavnísoud nemohl přehlédnout podstatnou skutečnost, totiž že soud prvního stupně nejprve rozhodl mezitímním rozsudkem o základu žaloby, teprve poté ustanovil znalce za účelem stanovení výše ušlého zisku. Stanoví-li však soud znalce k posouzení výše ušlého zisku, což byl v posuzovaném případě hlavní úkol znalce (viz č. l. 132 příslušného soudního spisu), není možné, aby poté tentýž soud tvrdil, že jeho rozhodnutí v této otázce na znaleckém posudku vlastně nezáviselo, a to obzvlášť za situace, kdy o závěry znaleckého posudku tento soud opřel své výsledné rozhodnutí, tedy výši ušlého zisku z něj zcela převzal. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. února 2009 (N 36/52 SbNU 367) dal Ústavní soud zřetelně najevo, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. To však v projednávané věci splněno nebylo, neboť nalézací soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci, přestože k posouzení výše ušlého výnosu ustanovil znalce, jemuž tento úkol na prvním místě uložil a z jehož práce následně i vycházel.

22. Ve světle řečeného tudíž Ústavnísoud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a přistoupil ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí v rozsahu, který je uveden ve výroku. V případě napadeného usnesení Městského soudu v Praze bylo třeba zrušit rozhodnutí jako celek, ačkoliv se stěžovatel domáhal kasace toliko prvního výroku ve věci samé, poněvadž rozhodnutí obsahující toliko výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení jako výrok závislý přirozeně nemůže v takové podobě existovat.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru