Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 79/94Nález ÚS ze dne 26.10.1994Zastavení řízení při záměně subjektů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/2 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:1994:2.US.79.94
Datum podání27.05.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 104 odst.2, § 43 odst.1, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 79/94 ze dne 26. 10. 1994

N 47/2 SbNU 75

Zastavení řízení při záměně subjektů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 26. 10. 1994 v senátě ve věci

ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně - ze dne

28. 2. 1994, sp. zn. 15 Co 243/93, za účasti Krajského soudu

v Brně, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků Města

B. a Okresního soudu v Blansku, takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 28. 2. 1994, čj. 15 Co 243/93-28,

sezrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 1994, čj. 15 Co 243/93-28,

kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne

29. 3. 1993, čj. 4 C 238/92-21, o zastavení řízení a nákladech

řízení.

Stížnost směřuje proti výroku o zastavení řízení. Pochybení

spatřuje stěžovatel v tom, že soud dospěl k odmítavému závěru

proto, že Městský úřad v B. nemá způsobilost k právům

a povinnostem, že nemá právní subjektivitu a že tudíž nemá

způsobilost k řízení. Dovodil pak, že se jedná o takový nedostatek

podmínek řízení, který nelze odstranit ani zhojit.

Dále stěžovatel vytýká soudu, že správně nezhodnotil poučovací

povinnost ve smyslu ust. § 5 o.s.ř. v tom, že navrhovatel měl být

poučen o možnosti navrhnout záměnu žalovaného, což soud vyloučil.

K otázce pasivní legitimace odpůrce stěžovatel uvádí, že pokud za

účastníka řízení označil někoho, kdo účastníkem řízení být nemůže,

jde o vadu podání, na kterou měl být podle § 43 odst. 1 o. s. ř.

upozorněn a vyzván k jejímu odstranění. Jestliže ani po úpravě

označení žalovaného, kterou stěžovatel provedl již před soudem I.

stupně, nebylo označení účastníka správné, pak stěžovatel vytýká

soudu porušení poučovací povinnosti, zakotvené v § 5 o. s. ř.

a specielně pak v ust. § 43 odst.1 o. s. ř., když mu soudem nebylo

poskytnuto náležité poučení. Dále stěžovatel dovozuje, že nemohl

přistoupit k záměně subjektu podle § 92 odst. 2 věta první

o.s.ř., protože tato záměna vyžaduje souhlas žalovaného účastníka.

V těchto stížností vytýkaných pochybeních soudu spatřuje

stěžovatel porušení principu plné ochrany vlastnického práva podle

čl. 11 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listiny").

K výzvě Ústavního soudu ČR se Krajský soud v Brně vyjádřil

k ústavní stížnosti tak, že se všemi uvedenými námitkami

navrhovatele se již vypořádal v napadeném usnesení. Město

B. se ztotožnilo s oběma usneseními.

Ústavní soud ČR při projednávání včas podaného návrhu

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

Ústavy ) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše za

předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

uplatnil námitky spočívající v porušení základních práv a svobod,

konkrétně uvedených v čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu

soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu

předcházející. K tomu si vyžádal spis Okresního soudu v Blansku

4 C 238/92.

Ze spisu Okresního soudu v Blansku Ústavní soud zjistil, že

navrhovatel podle zákona č. 87/1991 Sb. vyzval Městský úřad v B.

k vydání nemovitosti bývalého kláštera v B. Po několikerých

jednáních a při pokusu o smírné vyřešení předmětné výzvy, Městský

úřad v B. odmítl věc vydat. Proto se navrhovatel obrátil návrhem

na zahájení řízení o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. na

Okresní soud v Blansku, kdy jako odpůrce podle dosavadních řízení

označil Městský úřad v B.. Okresní soud v této věci zahájil řízení

a vyzval navrhovatele dne 20. 5. 1992, aby doplnil petit návrhu

o úplné znění dohody o vydání věci. Navrhovatel dále podáním ze

dne 1. 6. 1992 navrhl soudu nařízení předběžného opatření, tj.

omezení odpůrce v dispozici s předmětnými nemovitostmi. Všechna

tato jednání, včetně řízení u soudu I. stupně, byla směřována

proti účastníkovi řízení, Městskému úřadu v B., což soud

akceptoval. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 6.

1992, čj. 4 C 238/92-8, byl zamítnut návrh na předběžné opatření.

Pro rozhodující soud byl účastníkem řízení jako odpůrce opět

Městský úřad v B..

Teprve na základě vyjádření odpůrce ze dne 18. 6. 1992, kdy

byl namítán nedostatek pasivní legitimace na straně odpůrce,

navrhovatel podáním ze dne 11. 9. 1992 změnil označení odpůrce na

"Město B.". Současně požádal, aby mohli do řízení vstoupit

vedlejší účastníci.

Než v této věci soud rozhodl, vyzval navrhovatele, aby doplnil

návrh na připuštění vedlejších účastníků o jejich písemný souhlas

a rodná čísla. V témže přípisu ho vyzval, aby upřesnil, zda při

návrhu na změnu jména odpůrce se jedná pouze o specifikaci

žalovaného nebo o návrh podle § 92 odst. 2 o.s.ř. Podáním soudu ze

dne 9. 11. 1992 navrhovatel soudu sdělil, že se jedná pouze

o specifikaci žalovaného. Ve věci proběhla další upřesňující

korespondence mezi soudem a oběma účastníky.

Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 10. února 1993, čj.

4 C 238/92-19, vedlejší účastníci na straně navrhovatele nebyli

připuštěni. Usnesení uvádí jako účastníka řízení Město B..

Oba účastníky, tj. navrhovatele a Město B. předvolal soud

k řádnému jednání 21. 4. 1993, kdy Město B. vyzval, aby pro toto

jednání předložilo všechny originální listiny, které se vztahují

k převodu předmětných nemovitostí na stát a ke stavebním úpravám,

jakož i k předložení originálu výzvy k vydání nemovitostí.

Ještě před nařízeným jednáním, usnesením ze dne 29. 3. 1993,

čj.4C 238/92-21, Okresní soud v Blansku řízení zastavil s tím, že

jednání stanovené na den 21. 4. 1993 se nekoná. Toto usnesení bylo

zpětně, aniž kdokoliv požádal o další záměnu účastníka adresováno

proti žalovanému Městskému úřadu B. s odůvodněním, že městský úřad

nemůže být účastníkem řízení, neboť nemá právní způsobilost a je

podle zákona ČNR 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

pouhým orgánem obce.

V závěru svého odůvodnění soud však sám výslovně uvádí, že je

pravdou, že na straně žalovaného ve vztahu k soudu fakticky

jednalo Město B., kterému vznikly náklady za právní zastupování.

K odvolání navrhovatele Krajský soud v Brně usnesení soudu I.

stolice potvrdil a jen rozvedl neodstranitelný nedostatek podmínky

řízení, když byl vytkl soudu I. stupně jeho pochybení v označení

odpůrce v jeho usnesení ze dne 10. 2. 1993.

Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn.

I. ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se

jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží,

alespoň částečně změnit následky minulých majetkových i jiných

křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny

postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech

a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.

V rámci soudních restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho

občanů, kteří pro časovou omezenost mnohdy postrádali základní

informace a poučení a kdy tato jejich nepoučenost byla využívána

proti jejich zákonným zájmům, a tím i proti cílenému účelu

restituce.

Ústavní soud, jak bylo zdůrazněno výše, nezabývá se hmotnou

stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá

právní podstatu procesní stránky, aby občanům bylo zaručeno jejich

právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Krajský soud v Brně vychází z toho, že Městský úřad B. a Město

B. jsou dva neslučitelné pojmy pro vymezení právní subjektivity.

Podle ustanovení § 4 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní

zřízení), ve znění pozdějších předpisů, obec jako právnická osoba

vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost

z těchto vztahů vyplývající. Obce jednají svými orgány. Jedním

z výkonných orgánů obce je obecní úřad, jehož činnost je uvedena

v § 58 cit. zák. (podle § 58 odst. 5 písm. a) funkci obecního

úřadu plní ve městech městský úřad).

Podle ustanovení § 58 odst. 3 písm. a) a b) zákona ČNR č.

367/1990, ve znění pozdějších předpisů, plní obecní úřad potřebné

úkoly jak v samostatné, tak i přenesené působnosti obce, kdy mj.

plní úkoly, které mu uložila rada nebo obecní zastupitelstvo.

Podle odst. 6 téhož paragrafu všechny listiny, které jsou

vyhotoveny orgány obce (včetně starosty, jeho zástupců, tajemníka

a ostatních pracovníků úřadu), pokud se týkají samostatné

působnosti obce, se v záhlaví označují uvedením slova "Obec"

("Město") s názvem obce a v otázkách přenesené působnosti "Městský

úřad". Bylo tedy povinností jednajícího orgánu, aby na všechna

podání v tomto řízení uvedl "Město B.". Pokud tak neučinil, uvedl

navrhovatele porušením právní povinnosti v omyl. Nelze přehlédnout

skutečnost, že i soud I. stolice chápal Městský úřad jako povinnou

osobu, když navíc ve svém usnesení o zastavení řízení výslovně

prohlásil v odůvodnění, že za žalovaného ve vztahu k soudu jednalo

Město B.. Jen pro zajímavost nutno uvést, že i na obalu spisu

Okresního soudu v Blansku je uveden jako odpůrce "Město

B.".

Z hodnoceného spisu vyplývá, že Okresní soud v Blansku vlastně

připustil specifikaci záměny na straně žalovaného dle podání

fnavrhovatele z 11. 9. 1992, neboť usnesení ze dne 10. 2. 1993

v záhlaví uvádí jako žalovaného Město B.. Na Město B. byly také

soudem zaslány další výzvy až do zastavení řízení. Vzhledem

k těmto skutečnostem má Ústavní soud za to, že se v projednávaném

případě jednalo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení,

o jehož identitě nebylo pochyb. Jedná se tedy o nedostatek, který

se týká samotného návrhu na zahájení řízení, který je

odstranitelný.

Soudy jsou povinny poučovat účastníky o jejich procesních

právech a povinnostech. Soud tedy nemůže řízení zastavit, pokud

nesplní tuto svou zákonnou poučovací povinnost, tj. poučit

účastníka řízení o jeho procesních právech.

Proto nebylo možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané

věci dle ustanovení § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. Naopak, bylo

třeba postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104

odst. 2 o.s.ř., a učinit tak vhodná opatření směřující

k odstranění takového nedostatku návrhu. Navíc platí ustanovení

§ 41 odst. 2 o.s.ř., které soudům ukládá, aby posuzovaly každý

úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Ostatně

podáním navrhovatele ze dne 11. 9. 1992 byl tento nedostatek

odstraněn.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud nepostupoval v souladu

s citovanými ustanoveními o.s.ř., čímž porušil nejenom ustanovení

čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se

stanoveným způsobem svého práva, ale také čl. 90 Ústavy, který

soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem, tedy v souladu

s o.s.ř., poskytovaly ochranu právům. Za této situace nezbylo

Ústavnímu soudu, než ústavní stížnosti vyhovět a napadené

rozhodnutí zrušit (§ 82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 10. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru