Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 79/07 #1Nález ÚS ze dne 19.06.2007K uložení pořádkové pokut za odmítnutí vydání věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
POLICIE - Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeobviňování
Věcný rejstříkpokuta
obvinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 100/45 SbNU 403
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.79.07.1
Datum vyhlášení10.07.2007
Datum podání09.01.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.2, #1 čl. 14 odst.3 písm.g

2/1993 Sb., čl. 37 odst.1, čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.2, čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66 odst.1, § 78 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uložení pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) za nevyhovění výzvě k vydání věci dle § 78 odst. 1 tr. ř. představuje porušení základního práva na obhajobu (zákaz sebeobviňování) zakotveného v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2, odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky H. J. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. června 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. Nt 800/2006 a usnesení Policie ČR, Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou ze dne 11. 10. 2006 č. j. ORRK-1044/TČ-14-2006.

Narativní část

Napadeným usnesením okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti napadenému usnesení Policie ČR, kterým jí byla uložena pořádková pokuta za to, že stěžovatelka jako podezřelá ze spáchání trestného činu nevyhověla výzvě k vydání věci.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na nálezy v obdobných věcech (např. nález sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22.2.2006 a nález III. ÚS 644/05 ze dne 23.3.2006 atd.) a poznamenal, že není zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt pomocí sankcí nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání.

V tomto případě si však policejní orgán vynucoval na stěžovatelce předložení důkazů s cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření o spáchání trestného činu. Když stěžovatelka odmítla výzvě k vydání věci vyhovět, uložil jí pořádkovou pokutu a tímto postupem porušil stěžovatelčino základní právo na obhajobu (zákaz sebeobviňování) zakotvené v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny a v čl. 6 odst. 2 a 3 písm. c) Úmluvy a v čl. 14 odst. 2, odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní soud připomněl rozdíl mezi institutem vydání věci a odnětí věci, který měl být v tomto případě uplatněn, aby stěžovatelka nebyla aktivně nucena k sebeobviňování.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 79/07 ze dne 19. 6. 2007

N 100/45 SbNU 403

K uložení pořádkové pokut za odmítnutí vydání věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 79/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. J. proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. Nt 800/2006 a usnesení Policie České republiky, Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou, ze dne 11. 10. 2006 č. j. ORRK-1044/TČ-14-2006, jimiž byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta za nevyhovění výzvě k vydání věci.

Usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. Nt 800/2006 a usnesení Policie České republiky, Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou, ze dne 11. 10. 2006 č. j. ORRK-1044/TČ-14-2006 se ruší.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K porušení práv stěžovatelky mělo dojít tím, že jí byla podle § 66 odst. 1 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč za nevyhovění výzvě k vydání věci - automatické pračky - podle § 78 odst. 1 trestního řádu.

Policejní orgán Policie České republiky, Obvodní oddělení Rychnov nad Kněžnou, zahájil dne 23. 8. 2006 úkony trestního řízení ve věci odcizení automatické pračky v domě č. p. 377 v obci J., neboť v tomto skutku spatřoval spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Poškozeným v dané věci měl být bratr bývalého manžela stěžovatelky, kterému měla uvedená pračka patřit. K trestnému činu mělo dojít tím, že automatickou pračku odvezla z domu stěžovatelka, ačkoliv jí bylo známo, že nepatří do společného jmění manželů, které nebylo dosud vypořádáno, ale je majetkem poškozeného.

Stěžovatelka jako podezřelá byla dne 13. 9. 2006 podle § 78 odst. 1 trestního řádu vyzvána k vydání pračky do tří dnů od doručení výzvy. Současně byla poučena o možnosti uložení pořádkové pokuty nebo odnětí věci v případě, že ji nevydá. Do protokolu o vydání věci stěžovatelka dne 13. 9. 2006 uvedla, že pračka je ve společném jmění manželů a do současné doby neproběhlo vypořádání ani dohodou, ani soudně, a proto ji nevydá. Napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou, byla stěžovatelce podle § 66 odst. 1 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč s odůvodněním, že stěžovatelka jako podezřelá bez dostatečné omluvy nevyhověla výzvě k vydání věci. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl s tím, že se ztotožnil se závěrem napadeného usnesení, že stěžovatelka jako podezřelá nevyhověla výzvě, a proto bylo důvodně postupováno dle § 66 odst. 1 trestního řádu. K námitce stěžovatelky, že věc patří do společného jmění manželů, které nebylo dosud vypořádáno, soud uvedl, že pro tento závěr dosud provedené úkony (protokol o trestním oznámení, podané vysvětlení bývalého manžela, listinné doklady) nesvědčí. Otázka případného vlastnictví nebrání povinnosti vydat věc důležitou pro trestní řízení a může být řešena následně v dalším řízení.

Proti oběma usnesením podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž uvedla, že z nálezů Ústavního soudu vyplývá závěr, že ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit důkaz proti sobě pod donucením, plyne především z čl. 37 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Není zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt pomocí sankcí nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že postupem podle § 66 odst. 1 trestního řádu nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy ji nutit k sebeobviňování v trestním řízení.

K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že na něm i nadále trvá a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Policie České republiky Rychnov nad Kněžnou, SKPV, kam byla věc postoupena z Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou, Ústavnímu soudu postoupila koncept spisového materiálu se sdělením, že věc podezření z trestného činu krádeže byla odložena a proti usnesení o odložení věci si podal stížnost poškozený J. J. O této stížnosti nebylo dosud rozhodnuto.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací a jiné činnosti orgánů činných v trestním řízení. Toliko v případě, kdy rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci zasáhne do roviny práv ústavních, je Ústavní soud povolán ke zrušení napadeného rozhodnutí či k zákazu pokračovat v porušování práva.

Předmětem námitek stěžovatelky je skutečnost, že policejní orgán na stěžovatelce prostřednictvím pořádkové pokuty vynucuje aktivitu, kterou stěžovatelka pociťuje jako možné sebeobviňování.

Předně je nutno připomenout, že skutkově obdobná problematika je judikaturou Ústavního soudu již z dřívějška dostatečně pokryta a relevantní právní závěry vyjádřené v řadě nálezů jsou veřejně přístupné (např. na http://www.judikatura.cz, a to zejména nález sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. února 2006, N 41/40 SbNU 341, nález sp. zn. III. ÚS 644/05 ze dne 23. března 2006, N 71/40 SbNU 697, či nález sp. zn. I. ÚS 636/05 ze dne 21. 8. 2006, N 153/42 SbNU 249).

Z těchto judikátů plyne jasný závěr Ústavního soudu, že ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, plyne především z článku 37 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

Obdobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 255/05, N 128/37 SbNU 623, Ústavní soud i nyní připomíná, že není zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt pomocí sankcí nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání. Stejně tak v nyní projednávaném případě policejní orgán vynucoval na stěžovatelce předložení důkazů s cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření o spáchání trestného činu.

S odkazem na podrobné odůvodnění již zmíněných nálezů postačí v nyní projednávané věci konstatovat, že postupem podle § 66 odst. 1 trestního řádu, tedy uložením pořádkové pokuty, nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení. Takový postup vůči stěžovatelce znamenal porušení čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny, čl. 6 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavně souladnou alternativou, jíž lze dosáhnout zajištění účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 trestního řádu), je za této situace podpůrné uplatnění zajišťovacího úkonu odnětí věci, a to v intencích § 79 trestního řádu. Toto odnětí přitom není donucováním k vydání věcného důkazu proti sobě samému, neboť jde o ústavně přípustné nucené zajištění věcných důkazů, byť proti vůli obviněného či podezřelého (viz nález ÚS sp. zn. III. ÚS 644/05).

Ústavnísoud ve své judikatuře takto odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění relevantní atributy institutů (případně nuceného) vydání věci a odnětí věci, zdůrazniv to, že při použití institutu vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně o úkon, který obviněný či podezřelý pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší, resp. je povinen strpět.

Ve věci stěžovatelky Ústavnísoud považuje za nutné navíc ke shora uvedenému podotknout, a to i vzhledem k usnesení o odložení věci, že orgány činné v trestním řízení musí vždy zkoumat, zda jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, a to znaky jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu, a zodpovědět tak otázku, zda je dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Uvedenou otázku musí orgány činné v trestním řízení zodpovědět ještě předtím, než vůči případnému podezřelému začnou uplatňovat úkony trestního řízení, jimiž lze zasáhnout do jeho lidských práv či základních svobod. V případě stěžovatelky bylo od počátku zřejmé, že se jedná především o majetkoprávní spor bývalých manželů, který však svou podstatou spadá do oblasti občanskoprávního řízení, a jak již Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, "proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006, N 186/43 SbNU 129). Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud vyhověl návrhu stěžovatelky a usnesení Policie České republiky, Obvodního oddělení Rychnov nad Kněžnou, ze dne 11. 10. 2006 č. j. ORRK-1044/TČ-14-2006 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. Nt 800/2006 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru