Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 787/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
dovolání/důvody
PoznámkaObnovené řízení po rozhodnutí ESLP Sejk proti ČR z 26. 11. 2013 č. 73138/10: stížnost vyškrtnuta ze seznamu ve smyslu čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy; usnesení sp. zn. II. ÚS 787/10 bylo zrušeno usnesením sp. zn. Pl. ÚS 10/14 z 9. 12. 2014.
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.787.10.1
Datum podání18.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 787/10 ze dne 22. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 9. PROSINCE 2014 SP. ZN. Pl. ÚS 10/14.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem v Soběslavi, Na Pískách č. 477/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 6. 2008 č. j. 8 C 302/2007-135 ve věci samé, t. j. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že "výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 31. 10. 2007 je neplatná". Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek nemůže mít po právní stránce zásadní význam vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jak vyplývá z obsahu dovolání - srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.).

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s meritem věci, jímž se ale Nejvyšší soud nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí dovolací soud dostatečně vysvětlil svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. svůj názor, že dovolací soud nemůže posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné z pohledu stěžovatelem (obsahově) uplatněného důvodu, tj. že nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze - jako ústavně konformní - v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci je namístě zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší.

Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora uvedeným článkem Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud se jedná o rozhodnutí soudu II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel považuje ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení [§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu)], kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. Kupříkladu již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zákona 60denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí soudu II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu II. stupně podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jenž se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení § 72 a § 75 zákona o Ústavním soudu, provedená zákonem č. 83/2004 Sb., jež nabyla účinnosti ke dni 1. 4. 2004.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že při své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Ústavní soud dodává, že obdobně rozhodl ve své judikatuře např. usnesením sp. zn. II. ÚS 1417/08 ze dne 7. 1. 2009 aj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru