Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 783/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříkSměnečný platební rozkaz
doručování/neúčinnost doručení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.783.11.1
Datum podání15.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 50d, § 45 odst.2, § 47 odst.1, § 157


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 783/11 ze dne 15. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti Forte-Electro CZ s.r.o., se sídlem Heršpická 6, Brno, IČ: 26942011, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 21 Cm 32/2010-92 ze dne 6. 10. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 346/2010-106 ze dne 4. 1. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 346/2010-106 ze dne 4. 1. 2011 bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně 21 Cm 32/2010-92 ze dne 6. 10. 2010, jímž soud nevyhověl návrhu stěžovatelky ze dne 24. 7. 2010 na určení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu č. j. 21 Cm 32/2010-13 ze dne 19. 4. 2010. Zmiňovaný směnečný platební rozkaz, kterým bylo žalovanému č. 1 Ing. K. M. a stěžovatelce jako žalované č. 2 uloženo zaplatit žalobci, společnosti PERFECT INVEST, a.s., společně a nerozdílně směnečný peníz 2.118.516,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu 7.061,- Kč a náklady řízení v částce 181.524,- Kč, byl dle soudu stěžovatelce doručen dne 10. 5. 2010, když si písemnost, dodanou do datové schránky dne 29. 4. 2010, nevyzvedla ve lhůtě 10 dnů. Dne 24. 7. 2010 podala stěžovatelka návrh na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu dle ustanovení § 50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), s odůvodněním, že jednatelům stěžovatelky, kterými jsou N. K. a N. K., bránily v jejich přítomnosti v České republice v období od 6. 4. 2010 do 12. 7. 2010 a v možnosti pracovat s prostředky výpočetní techniky vážné zdravotní důvody. Jiné osoby k převzetí pošty z datové schránky údajně nezmocnili vzhledem ke špatným zkušenostem se žalovaným č. 1, bývalým jednatelem stěžovatelky, který ji připravil o veškerý majetek. Obecné soudy předložený návrh posoudily a dospěly k závěru, že zdravotní stav jednatelů stěžovatelky vyzvednutí písemnosti z datové schránky neznemožňoval. Vycházely z předložených lékařských zpráv, vystavených poliklinikou v Moskvě, z nichž vyplynulo, že oba jednatelé v inkriminovaném období trpěli alergickým zánětem očních víček s těžkým průběhem nemoci, přičemž lékařem jim bylo doporučeno toliko omezit práci s počítačem, řízení vozidla a cestování. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by vyzvednutím písemnosti z datové schránky mělo dojít ke zhoršení zdravotního stavu jednatelů.

Stěžovatelka se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dala najevo v ústavní stížnosti. Podle jejího názoru je třeba ustanovení § 50d o. s. ř. vykládat extenzivně, nikoliv restriktivně, jak to učinily obecné soudy, a to s ohledem na existenci datových schránek, které kladou na adresáty písemností daleko vyšší a sofistikovanější požadavky než doručování listinných písemností, k čemuž by soud měl přihlédnout v případě, že je adresát z těchto činností dočasně diskvalifikován. Obecné soudy by měly při aplikaci příslušných ustanovení procesních předpisů o doručování písemností důsledně dbát ochrany práva na spravedlivý proces a zdrženlivě posuzovat zejména otázku náhradního doručení právní fikcí do datové schránky. V posuzované věci však obecné soudy zvolily postup, který není ústavně konformní a porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí znemožňuje svá práva před soudem účinně hájit. Stěžovatelka zdůraznila, že při sebevětší ostražitosti nemohla objektivně nijak předvídat vyvolání předmětného soudního řízení. Smyslem procesních předpisů má být přitom rychlé a účinné prosazení oprávněných nároků založených hmotným právem, aniž by tím ovšem byla popřena rovnost procesních stran. Za protiústavní označila stěžovatelka i přílišnou restrikci při hodnocení omluvitelných důvodů, které znemožnily se s doručovanou písemností seznámit, pokud jde konkrétně o zdravotní důvody, neboť je v rozporu se základním právem na ochranu zdraví garantovaným čl. 31 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavněprávní argumentace stěžovatelky míří výlučně na nesprávný výklad procesních norem týkajících se doručování, resp. konstrukce právní fikce v případě doručení do datové schránky. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního náhledu na výklad ustanovení § 50d o. s. ř. V ústavní stížnosti uvádí v podstatě tytéž argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy, navzdory jejímu opačnému tvrzení, vypořádaly. Stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s nimi, přičemž rozhodnutí obecných soudů kriticky hodnotí z pohledu podústavního práva, nikoliv ovšem z pohledu základních práv. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Podobná pochybení v případě posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly. Obecné soudy, zejména pak odvolací soud, ve svém rozhodnutí obsáhle vysvětlil, proč nepovažoval stěžovatelčiny námitky za důvodné. Aplikace ustanovení § 50d o. s. ř. nepřipadala zde podle názoru soudů v úvahu, jinými slovy neshledaly onemocnění jednatelů stěžovatelky za tak závažné, aby jim znemožňovalo se s písemností doručenou do datové schránky seznámit. V tomto směru obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, jejich rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 o. s. ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen soud, ale i účastníka řízení a v projednávaném případě za něho byl považován postup v souladu s občanským soudním řádem, konkrétně v souladu s normami upravujícími doručování písemností. Dotčená právní úprava na jednu stranu sleduje zrychlení řízení, ovšem tímto automaticky nikoho nevylučuje z účasti na řízení, jen vyvíjí tlak na každého, kdo by mohl být účastníkem řízení, aby si vytvořil pro tento případ podmínky k řádnému doručování. Vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat úřední zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v principu právním vigilantibus iura scripta sunt. Pokud by stěžovatelka řádně plnila zákonem jí uložené povinnosti, mohla by řádně uplatňovat veškeré námitky v rámci soudního procesu; vzhledem k tomu, že takto neučinila, nese důsledky svého jednání, resp. nekonání. Okolnost, že stěžovatelka nemohla objektivně nijak předvídat vyvolání předmětného soudního řízení, na výše uvedeném nic nemění. Je naopak s podivem, že vzhledem k množství sporů, které stěžovatelka vede se svým bývalým jednatelem, neprojevil žádný z jejích zástupců po dlouhou dobu zájem o obsah datové schránky.

Dovolává-li se stěžovatelka extenzivního výkladu § 50d o. s. ř., pak je třeba upozornit, že citované ustanovení obsahuje obranu pouze proti excesům, k nimž může při doručování dojít, jeho účelem není poskytovat rozsáhlý "pardon" při zanedbání povinností účastníků řízení. Ani existence datových schránek a jejich povinné užívání některými subjekty nepředstavuje důvod k postupu překračujícímu rámec zákona. Tento způsob doručování by v současné globální komunikační společnosti, v níž jsou zcela běžně využívány prostředky informačních a komunikačních technologií, neměl činit potíže, naopak by měl být pro tyto subjekty výhodný a efektivní (například možnost vyzvednout si písemnost od českého soudu v Moskvě, kde jednatelé stěžovatelky delší čas pobývali).

Pokud jde o namítané porušení práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny, jedná se o základní právo, které náleží pouze osobám fyzickým, jeho subjektem nemohou být právnické osoby.

Lze tedy zopakovat, že argumenty, které stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, mají charakter polemiky s právními závěry obecných soudů. Skutečnost, že nesouhlasí s jejich rozhodnutími, však sama o sobě porušení základních práv stěžovatelky nezakládá. A jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru