Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 780/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Břeclav
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.780.20.1
Datum podání14.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 780/20 ze dne 29. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 82/2017-1973 ze dne 11. 12. 2018, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 82/2019-2064 ze dne 7. 8. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1489/2019-2099 ze dne 15. 1. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byl stěžovatel uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle podmíněně odložen na zkušební dobu 3 a půl roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2016 č. j. 3 T 9/2016-38 ve sbíhající se trestní věci a podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

3. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v období od února do listopadu 2011 ve V., jako zaměstnanec na pozici vedoucího správy památkového objektu vydal ústní pokyn svým podřízeným pracovníkům k likvidaci uměleckých děl, která byla v prostorách valtického zámku zhotovena v rozmezí let 2001 až 2005, přičemž věděl, že vznikla v rámci mezinárodního malířského sympozia Velký formát a byla v prostorách zámku také uložena, a tento pokyn uložil s vědomím, že uvedená díla nejsou jeho vlastnictvím, ani vlastnictvím jeho tehdejšího zaměstnavatele, což zaměstnancům nesdělil. Jednalo se nejméně o 45 obrazů tuzemských i zahraničních autorů, kdy plátna byla na pokyn stěžovatele vyřezána z rámů, vyhozena do kontejneru, rámy byly dílem rozřezány a spáleny, dílem ponechány v prostorách zámku. Tímto jednáním způsobil stěžovatel celkovou škodu ve výši 3 455 000 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Brně podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba stěžovatele byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí svědka J. P., dále svědků - autorů obrazů, které byly předmětem útoku stěžovatele, a zaměstnanců - jeho podřízených, kteří pracovali na zámku. K hodnotě zničených obrazů bylo zajištěno znalecké vyjádření a rovněž byla provedena řada listinných důkazů, zejména týkajících se konání sympozií. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Na podkladě řádně provedeného dokazování byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstatou byl pokyn stěžovatele ke zničení (pro něj) cizí věci, a to obrazů, konkrétně vyjmenovaných ve výroku o vině, čímž způsobil škodu ve výši téměř 3,5 mil. Kč.

5. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí, v ústavní stížnosti popisuje skutkový stav věci a namítá, že soudy podle něj při posuzování věrohodnosti jednotlivých proti sobě stojících výpovědí nepostupovaly náležitě pečlivě a obezřetně, naopak tyto výpovědi interpretovaly v neprospěch stěžovatele a uvěřily jako hodnověrnému svědkovi i tehdy, pokud jiní svědkové věrohodnost určitých částí výpovědi tohoto svědka zpochybnili. Stěžovatel dle svých slov upozorňoval také na dezinterpretaci důkazů ze strany soudu, ani tato jeho námitka však nebyla vyslyšena. Nalézací soudy se podle něj nezabývaly dalšími relevantními námitkami, např. pokud jde o problematiku dovolenosti uskladnění takovýchto obrazů na zámku (navíc na neomezenou dobu), problematikou tzv. věci ničí (opuštěnou) apod. Soudy také nesprávně vyhodnotily vyjádření stěžovatele ve vazebním řízení jako jeho doznání k trestné činnosti, jež mu byla kladena za vinu, ač žádné doznání neučinil. Procesního pochybení se měly soudy dopustit při ukládání souhrnného trestu.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy, a to ani při ukládání trestu, však nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud doplňuje, že nepostupoval formálně dle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť k tomuto postupu vzhledem k celkové době řízení nebylo důvodu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru