Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 78/98Nález ÚS ze dne 14.06.2000Restituce sportovního areálu (Tyršovo hřiště)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkVlastnictví
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/18 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.78.98
Datum podání18.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

232/1991 Sb., § 4

40/1964 Sb., § 120, § 121

83/1976 Sb., § 87


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000

N 89/18 SbNU 261

Restituce sportovního areálu (Tyršovo hřiště)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

US

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti TJ

Sokol Brno - Žabovřesky, zastoupené JUDr. J. M., za účasti

účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR, a vedl. účastníka

Sportovního klubu Brno - Žabovřesky, zastoupeného Mgr. M. D.,

proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1

Odon 23/97-213, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.

1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1

Odon 23/97- 213, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.

1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 2.

1998, a byla doplněna podáním ze dne 16. 8. 1999, navrhuje

stěžovatelka zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11.

1997, č. j. 1 Odon 23/97- 213, a to pro porušení čl. 11 odst.

1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Krajský obchodní soud v Brně rozhodl rozsudkem dne 16. 6.

1994, sp. zn. 30867/91/716/04 tak, že Sportovní klub Brno

- Žabovřesky je povinen vydat žalobci (stěžovatelce) stavební

parcelu a dále srub se šatnou a klubovnou basketbalového oddílu,

vše v k. ú. Brno - Žabovřesky.

Pokud se týká klubovny a herny stolního tenisu, objektu

šatny, skladu a dílny a sauny, šatny a klubovny tenisového oddílu,

tenisových kurtů, byl návrh žalobce zamítnut. Proti tomuto

rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze

dne 6. 11. 1996, sp. zn. 7 Cmo 196/94, výše uvedený rozsudek soudu

prvního stupně. Proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu

podala stěžovatelka dovolání.

Rozsudkem ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 1 Odon 23/97, Nejvyšší

soud ČR dovolání zamítl.

Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR

nepostupoval v souladu s ust. § 4 zák. č. 232/1991 Sb., podle

kterého se odňatý majetek navrací ve stavu, v němž je ke dni

uzavření dohody nebo ke dni vydání rozsudku, kterým se taková

dohoda nahrazuje. Stavby ve stížnosti uvedené nejsou sice součástí

parcel, avšak jsou nedílnou součástí Tyršova hřiště, které se

sestává z atletického stadionu, hřiště tenisu a hřiště košíkové.

Tyto tvoří podle vyjádření Útvaru hlavního architekta města Brna

ze dne 6. 10. 1995 účelový funkční celek. Právní názor

stěžovatelky se opírá především o ustanovení § 3 odst. 1 písm. a)

vyhl. č. 85/1976 Sb., dle něhož jsou šatny, umývárny, hygienická

zařízení, stavby sportovních zařízení apod. drobnými stavbami,

které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní. V § 6 vyhl. č.

83/1976 Sb. se stanoví, že všechny stavby musí mít zajištěn

přístup z veřejné pozemní komunikace. S ohledem na tyto

skutečnosti je tedy objekt Tyršova hřiště jedinou stavbou a ve

smyslu § 120 a násl. obč. zák. též jedinou věcí. Otázka vymezení

pojmu stavba je otázkou odbornou a v této souvislosti musí být

považováno za důkaz i odborné vyjádření Útvaru hlavního architekta

Magistrátu města Brna ze dne 6. 10. 1995. Ve smyslu § 77 odst. 1

vyhl. č. 83/1976 Sb. je Tyršovo hřiště jako celek samo o sobě

jedinou stavbou pro tělesnou výchovu a sport. Jednotlivé objekty

charakteru např. umýváren, šaten, kluboven, dílen, kurtů apod.

plní pouze doplňkovou funkci ve vztahu k věci hlavní a tyto nelze

dle názoru stěžovatelky fyzicky a právně oddělit. Jejich případným

oddělením by došlo k podstatnému narušení funkčnosti celého

sportoviště. Dle § 4 zák. č. 232/1991 Sb. se majetková práva

navracejí oprávněným osobám ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni

uzavření dohody. Zákon v této souvislosti nezná pojem zhodnocení

či znehodnocení stavby a s tím souvisejících finančních náhrad. Je

tedy dle názoru stěžovatelky zcela nerozhodné, zda některé drobné

doplňkové objekty byly vybudovány až po roce 1948.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu

v Brně, sp. zn. 30867/ 91/716/04, jakož i znalecký posudek Ústavu

soudního inženýrství VUT v Brně k projednávané věci, dále si

vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského obchodního soudu

v Brně a vyjádření Sportovního klubu Brno - Žabovřesky k ústavní

stížnosti.

Ve svém vyjádření, které došlo Ústavnímu soudu dne 8. 4.

1998, Nejvyšší soud ČR uvedl, že věc po právní stránce správně

posoudil a nebyla tedy porušena žádná lidská a občanská práva

stěžovatelky, zejména právo na soudní ochranu a právo vlastnit

majetek. Podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka jednak

operuje pojmy, které nemají právní relevanci z hlediska

restitučního, jednak tyto pojmy navzájem směšuje. Pojem "funkční

celek" nemá vůbec žádnou právní relevanci, neboť žádný zákonný

předpis jej neužívá. Věc hromadná je pojmem a institutem

občanskoprávní teorie, platný občanský zákoník ani restituční

zákony s ním však nespojují žádné právní důsledky a ani pojem

neužívají. Pojmy věc hlavní a příslušenství ve smyslu § 121 odst.

1 obč. zák. stěžovatelka v dovolání ani nepoužila, resp. se jich

nedovolávala jako právního institutu a zřejmě by to v daném

případě ani nebylo na místě.

Stěžovatelka operuje pojmem "jediná stavba", jak dále uvádí

Nejvyšší soud ČR, a v této souvislosti poukazuje na stavební

předpisy. To jsou však předpisy správněprávní

(administrativněprávní) a z hlediska občanskoprávních předpisů,

včetně předpisů restitučních, je tento pojem právně irelevantní.

Také ustanovení § 120 obč. zák., ani jiná ustanovení obč. zák.

nemluví o "jediné stavbě" či "jediné věci" , jak se to pokouší

stěžovatelka dovodit.

Vrchní soud v Praze v dopise, který obdržel Ústavní soud dne

25. 11. 1998, se odmítl k projednávané ústavní stížnosti vyjádřit

s odůvodněním, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR. Dále odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku Nejvyššího soudu.

Krajský obchodní soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti, které došlo Ústavnímu soudu dne 10. 12. 1998, uvedl, že

se ztotožňuje s argumentací obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu

ČR ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 Odon 23/97-213, a rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197.

Soud prvního stupně dále ve svém vyjádření uvedl, že dle ust.

§ 2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., se

vracejí majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla

odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb.,

podle stavu k 31. 3. 1948. Pouze tato majetková práva je možno

dobrovolným organizacím navrátit a nelze je rozšiřovat na věci,

které nikdy nevlastnily, např. proto, že se jednalo o nově

vybudované nemovitosti po roce 1948, popř. o nemovitosti, které ve

smyslu ust. § 297 obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811

vlastnil jiný subjekt.

Sportovní klub Brno - Žabovřesky ve svém vyjádření, které

došlo Ústavnímu soudu dne 27. 3. 1998, navrhuje, aby Ústavní soud

ústavní stížnost stěžovatelky zamítl, neboť napadeným rozsudkem

Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena práva stěžovatelky zakotvená

v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle názoru vedlejšího

účastníka postupoval Nejvyšší soud ČR právně i věcně správně, když

zamítl dovolání stěžovatelky. Kdyby totiž vyhověl dovolání

stěžovatelky a přiznal jí tak vlastnická práva i k majetku, který

nikdy stěžovatelce, resp. jejímu předchůdci nepatřil, naopak by

odňal právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek vlastníkovi

- vedlejšímu účastníkovi, který svá vlastnická práva

v předcházejícím soudním řízení řádně prokázal. Zdůrazňuje, že

stavba není součástí pozemku, a jednotlivé nemovitosti na

pozemcích tedy nemohou být součástí žádné věci, neboť mohou být

odděleny a stát se samostatně předměty majetkových práv. Nejedná

se ani o příslušenství věci hlavní. Vedlejší účastník ve svém

vyjádření dále uvádí, že považuje za nesprávnou argumentaci

stěžovatelky, že majetková práva dle zák. č. 232/1991 Sb. se

navracejí oprávněným osobám ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni

uzavření dohody. Z citace § 4 uvedeného zákona vyplývá, že se

jedná o majetková práva, která se navracejí, tedy ta práva, která

oprávněná osoba nabyla v době před jejich odnětím. Nelze navracet

majetková práva, která stěžovatelce nikdy nepatřila.

První otázkou, kterou se jak odvolací, tak i dovolací soud

zabývaly, byla ta, zda lze se zřetelem na platnou občanskoprávní

úpravu hledět na pozemky a stavby tvořící areál Tyršova hřiště

jako na funkční celek (hromadnou věc), který podléhá nároku

stěžovatelky na vydání bez ohledu na to, že k rozhodnému datu 31.

3. 1948 nebyla vlastníkem některých věcí tvořících tento soubor.

Věc hromadná, uvádí dovolací soud v odůvodnění svého výše

uvedeného rozhodnutí, je souborem věcí, který tvoří jediný,

hospodářsky nedílný nebo i dělitelný celek. Takto chápe věc

hromadnou občanskoprávní teorie, platný občanský zákoník však

tento pojem neužívá, i když jej ani nevylučuje. Chybí-li však pro

"věc hromadnou" výslovná právní úprava, nelze v daném případě

vyvodit pro tento pojem jakékoli právní důsledky z hlediska

předpisů občanskoprávních včetně předpisů restitučních (zákon č.

173/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vývody dovolatele

(stěžovatelky) v této souvislosti mají podle dovolacího soudu jen

faktický, nikoli právní význam, a to včetně poukazu na ustanovení

podzákonných stavebních předpisů (tj. předpisů správněprávních).

K otázce, zda jsou tenisové kurty samostatnou věcí (stavbou),

či zda jsou součástí pozemkové parcely, uvedl dovolací soud, že

při řešení této otázky nelze směšovat občanskoprávní

a správněprávní úpravu (stavební předpisy). Pojem součásti věci ve

smyslu občanskoprávním je vymezen v ustanovení § 120 odst. 1 obč.

zák., přičemž podle odst. 2 tohoto ustanovení stavba není součástí

pozemku. Tenisové kurty tedy podle dovolacího soudu nejsou

součástí pozemku.

Dovolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí

dále uvádí, že dovolatel (stěžovatelka) napadá rozhodnutí

odvolacího soudu z toho hlediska, že areál je jediným funkčním

celkem, tato argumentace podle dovolacího soudu však není právně

relevantní, protože se neváže k žádnému pojmu resp. institutu

občanského práva a nemá proto žádné právní důsledky. Otázkou

jediného funkčního celku se odvolací soud v odůvodnění svého

rozhodnutí podrobně zabýval. Otázku "jediné stavby", tak jak ji

nastolil dovolatel (stěžovatelka) v dovolání a o níž se domnívá,

že má právní relevanci, odvolací soud ani soud prvního stupně

výslovně neřešil, a proto dovolací soud se touto otázkou ani

nezabýval.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Ústavní soud se neztotožňuje s výše uvedenými závěry

dovolacího soudu. Podle Ústavního soudu tvoří areál Tyršova hřiště

vlastnický celek, jedinou stavbu ve smyslu § 77 an. vyhl. č.

83/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ust. § 120

a 121 obč. zák. je celý areál jedinou stavbou (včetně jejích

součástí a příslušenství).

Tento závěr Ústavního soudu podporuje i znalecký posudek ze

dne 28. 4. 2000 vypracovaný Ústavem soudního inženýrství VUT

v Brně, z něj vyplývá následující:

"Na základě detailního rozboru dostupných podkladů ze spisu,

z místního šetření a dalších uvedených podkladů, jak je podrobně

uvedeno a zdůvodněno v odstavci 2.2.3 tohoto znaleckého posudku,

jsme dospěli k závěru, že ze stavebně technického hlediska

(hledisko územní, urbanistické, stavebně konstrukční, funkční

a provozní) je Tyršovo hřiště uzavřeným a samostatným areálem

výhradně pro sportovně rekreační aktivity. S tímto záměrem bylo od

začátku budováno a dodnes mu slouží. Z tohoto závěru vyplývá i náš

pohled na posuzování jednotlivých "staveb" v tomto areálu se

nacházejících, které na základě podrobného rozboru této

problematiky uvedené v kapitole 2.2 a zejména v odstavcích 2.2.3

a 2.2.3.2. chápeme z technického hlediska jako stavební objekty,

které sice jsou schopny samostatné stavební existence

a samostatného plnění určité vymezené funkce, ale z hlediska

fungování a provozování sportů v areálu nemohou být osamostatněny

ve smyslu ukončení jejich dosavadních funkcí, nemá-li dojít ke

kolapsu sportovní činnosti v areálu Tyršova hřiště. Z tohoto

pohledu pro vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty

areálu se jedná o soubor objektů stavby, neboť jako stavbu nutno

chápat celý sportovní areál Tyršova hřiště.

Jednotlivé stavební objekty, které samozřejmě nejsou součástí

pozemků, jsme podrobili posouzení z několika technických hledisek,

zejména z hlediska stavebně technického a z hlediska funkčně

provozního, a závěry jsme podrobně zaznamenali v odstavci

2.2.3.2. tohoto posudku. Proto zde jen v přehledu:

V duchu stavebního zákona nepatří atletický stadion, ani

šatny se saunou, dílnami a garáží, ani šatny s klubovnou pro

tenisový oddíl, (ani restaurace) ke "stavbám" (dle našeho pojetí

ke stavebním objektům) jednoduchým ani drobným, kdežto všechny

ostatní stavební objekty areálu patří ke "stavbám" (stavebním

objektům) jednoduchým, ale nikoli drobným.

Z hlediska vzniku stavebních objektů patří atletický stadion,

basketbalové hřiště, dřevěná srubová chata, čtyři tenisová hřiště,

(i restaurace) k původním stavebním objektům (i když stavebně

opravovaným nebo upravovaným), šatny s klubovnou a hernou stolního

tenisu k adaptovaným stavebním objektům (z původního objektu šaten

a bytu sokolníka), a šatny se saunou, dílnou a garáží šatny

s klubovnou tenisového oddílu a dvě dodatečně provedená tenisová

hřiště za stavební objekty nové, které ovšem funkčně nahradily

(vyjma dvou tenisových kurtů), zvětšily a zmodernizovaly ve

stejných místech stojící již dožité objekty původní." Potud citace

znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT.

Správně uvedly odvolací soud, jakož i soud prvního stupně,

v odůvodnění svých rozhodnutí, že stavby a pozemky jsou

samostatnými předměty právních vztahů ( § 118 a § 119 obč. zák.)

a ve vzájemném vztahu nemohou být stavby součástí pozemků (§ 120

odst. 2 obč. zák.). Mezi stavbou a pozemkem nemůže být ani vztah

věci hlavní a jejího příslušenství ve smyslu § 121 obč. zák. Nelze

však vyloučit, aby dvě stavby byly navzájem ve vztahu věci hlavní

a jejího příslušenství.

Vrchní soud však v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí

zdůrazňuje, že, že z ustanovení § 121 odst. 1 obč. zák. vyplývá,

že předpokladem takového vztahu je, že obě věci náležejí témuž

vlastníku - vlastníku věci hlavní, a že tu je jeho vůle, aby věc

vedlejší byla s věcí hlavní trvale užívána.

Pokud jde o povinný subjekt, který byl považován za vlastníka

celého areálu, ten užíval celý areál včetně jeho součástí

a příslušenství. V případě restitucí však podle Ústavního soudu

tato podmínka u oprávněné osoby nemohla být splněna, a to nikoli

jejím zaviněním. U restitucí jde o specifický případ, kdy

vlastníku věci bylo proti jeho vůli odňato jeho vlastnické právo

a tedy i oprávnění, jež náleží k subjektivnímu vlastnickému právu

- právo předmět svého vlastnictví držet, užívat a nakládat s ním.

Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že

nelze směšovat občanskoprávní úpravu a správněprávní úpravu

- stavební předpisy, konkrétně vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a vyhl. č. 85/1976 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. V daném případě však neobstojí námitka nepřípustnosti

směšování občanskoprávních a stavebních předpisů. Analogicky lze

jako příklad uvést zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění

pozdějších předpisů (který je stejně jako zákon č. 173/1990 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, součástí komplexu restitučních

předpisů). Zákon o půdě při vymezování určitých pojmů odkazuje na

použití definic podaných stavebními předpisy (§ 11 zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), konkrétně - stejně

tak jako v nyní projednávané věci - vyhlášku č. 83/1976 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a dále na vyhl. č. 85/1976 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Vzhledem ke skutečnosti, že majetková práva se navracejí

oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité

věci ke dni uzavření dohody (ust. § 4 zák. č. 232/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů), problém s vydáním dvou tenisových

kurtů na p. č. 4439, postavených po roce 1948, se tím stává

irelevantním, respektive v projednávané kauze, kdy celé Tyršovo

hřiště je chápáno jako jeden vlastnický celek, není pro vydání

nemovitostí podle Ústavního soudu rozhodné, zda jde o stavby

původní, či stavby opravené, upravené nebo nově vybudované až po

roce 1948.

Vedlejší účastník ostatně sám nefinancoval žádnou z těchto

stavebních oprav či úprav, ani samostatně nově nevybudoval žádný

objekt. Vše bylo pořízeno v akci "Z", na které se podíleli fyzicky

jako brigádníci nejen bývalí příslušníci Sokola, nýbrž i členové

ČSTV.

Pokud tedy dovolací soud dospěl k závěru, že areál jako

"funkční celek" není právně relevantním pojmem, protože se neváže

k žádnému pojmu, resp. institutu občanského práva, dospěl Ústavní

soud ke stejnému závěru. Odmítá rovněž pojem "funkčního celku"

jako právní kategorie, vychází však z priority vlastnického vztahu

k celku, jak je obsáhly restituční zákony. Tělovýchovný areál

nelze dělit, patří jednomu vlastnickému subjektu. Nikdo nemůže

získat majetek tak, že něco postaví na cizím pozemku.Tak např.

zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů,

prohlašuje za jednotné vlastnictví tělovýchovná nebo sportovní

zařízení na základě územního rozhodnutí, zahrádkové nebo chatové

osady, hřbitovy. Není tedy pravdou, že tento pojem není obsažen

v restitučních zákonech, jak uvádí Nejvyšší soud ČR.

Tento závěr Ústavního soudu není rovněž v rozporu s vlastním

rozhodnutím, vydaným pod sp. zn. IV.ÚS 16/93, kdy s odvoláním na

ustanovení § 4 zákona č. 232/1991 Sb. Ústavní soud dovodil, že

nelze vrátit sokolovnu, která ke dni uplatnění nároku podle § 2

zákona č. 173/1990 Sb. jako věc již neexistovala, neboť byla

zbořena a na jejím místě byla postavena sokolovna nová.

Oba posuzované případy řeší odlišnou problematiku. Současný

nález řeší areál tělovýchovného zařízení jako vlastnického celku,

kdy jako stavbu nutno chápat celý sportovní areál Tyršova hřiště.

Naproti tomu rozhodnutí sp. zn. IV.ÚS 16/93 řeší pouze sokolovnu

jako samostatnou a jedinou věc.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl

k závěru, že ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odst.

1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek,

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu

a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud zrušil

podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11.

1997, č. j. 1 Odon 23/97-213. Z důvodu ekonomie řízení zrušil

Ústavnísoud rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.

1996, č. j. 7 Cmo 196/94-197.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru