Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 78/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Nový Jičín
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
výzva
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
rozsudek/pro uznání
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.78.18.1
Datum podání06.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b, § 153a, § 159a odst.4, § 159 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 78/18 ze dne 13. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo občanů Máj, se sídlem Dukelská 253, Šenov u Nového Jičína, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem Kadláčkova 894, Kopřivnice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 8. 2016, č. j. 17 C 92/2016-10, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2017, č. j. 71 Co 436/2016-30, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 26 Cdo 2762/2017-56, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právu být slyšen a vyjádřit se k věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel je žalován ve dvou sporech vedených proti němu u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud"), jejichž skutkový a právní základ je naprosto totožný. Žalobu proti němu podává stejný subjekt (dále jen "žalobce") a v obou případech se jedná o žalobu na plnění, kdy se žalobce domáhá po stěžovateli zaplacení pokuty za pozdní převod bytu do osobního vlastnictví. Rozdíl v obou takto vedených sporech je pouze ve výši žalované částky, resp. v žalovaném období, ke kterému se vztahuje určení výše pokuty.

3. Jak stěžovatel namítá, nynější řízení, které je předmětem i této ústavní stížnosti, bylo zahájeno jako druhé v pořadí, a to pouze z opatrnosti, aby žalobce nebyl ohrožen promlčením. Sám žalobce v této žalobě ostatně okresnímu soudu navrhuje, aby toto řízení bylo přerušeno do doby, než bude v prvním řízení meritorně rozhodnuto a podle výsledku by následně žalobce disponoval s žalobou v tomto druhém vedeném sporu. Okresní soud návrh na přerušení řízení nevyslyšel a vydal tzv. kvalifikovanou výzvu podle ustanovení § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se stěžovatel jakožto žalovaný k žalobě ve stanovené 30-denní lhůtě vyjádřil. Údajně administrativním pochybením na straně stěžovatele však došlo k tomu, že tuto výzvu vztáhl k prvně zahájenému řízení, neboť jak účastníci, tak skutkový základ žaloby je u obou řízení stejný, liší se pouze výše žalované částky, a proto na výzvu nijak nereagoval. Za dané situace okresní soud v souladu s ustanovením § 153a odst. 3 o. s. ř. vydal kontumační rozsudek pro uznání. Tento rozsudek byl následně potvrzen i Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením jako nepřípustné odmítnuto.

4. Stěžovatel předně namítá, že povaha projednávané věci neodůvodňovala vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., a nebyly tak splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., když okresní soud znal z jiného řízení negativní stanovisko stěžovatele k celému nároku, tj. pokuty za celé období. Na základě tohoto tvrzení proto dovozuje, že postup soudu byl ryze formalistický a nesprávný. Argumentuje, že se v projednávané věci nejednalo o případ, u kterého by zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků bylo obtížné, zvlášť s ohledem na to, že žalobce okresní soud upozorňoval na to, že je vedeno obdobné řízení ve věci s týmiž účastníky. Soudu tedy z tohoto prvně zahájeného řízení muselo být stanovisko stěžovatele a důvody, pro které nárok neuznává, známo, zvláště za situace, kdy obě věci byly přiděleny jedné soudkyni. Stejně tak se nejedná o situaci, kdy by před tím stěžovatel nevyhověl tzv. prosté výzvě soudu podle ustanovení § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně o věc, u které by okolnosti tohoto konkrétního případu a dosavadní poznatky naznačovaly, že ač se typově nejedná o kauzu složitou, jsou tu dány takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být o sporu rozhodnuto. V této souvislosti komentářová literatura, na kterou stěžovatel odkazuje, hovoří i o zkušenostech soudu s určitými druhy sporů mezi týmiž účastníky.

5. Stěžovatel shrnuje, že kvalifikovaná výzva má být vydávána pouze v ojedinělých případech (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://usoud.nalus.cz), soudy však tento prostředek užívají nadbytečně a zneužívají ho. Na základě okolností známých téže soudkyni tak bylo namístě postupovat odlišným způsobem, než vydáním usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť vědomost o okolnostech případu jí měla zabránit ve vydání tohoto usnesení. Vydání tohoto usnesení bylo nejen nevhodným prostředkem vedení předmětného řízení, ale z okolností soudkyni známých bylo zřejmé, že stěžovatel žalovaný nárok neuznává jako celek a v prvním zahájeném řízení se proti němu aktivně brání. Za této situace nebyly naplněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy. Soud měl všechny výše uvedené okolnosti daného případu posoudit ve svém souhrnu tak, že každá z těchto okolností je důvodem, vylučujícím užití kvalifikované výzvy. Současně stěžovatel namítá, že mimořádné okolnosti případu měly soud při jeho nereagování na kvalifikovanou výzvu vést k upozornění na skutečnost, že se ve stanovené lhůtě ještě ke kvalifikované výzvě nevyjádřil, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, podle jehož závěrů soud nesmí vydat rozsudek pro uznání, aniž by žalovaného vhodným způsobem upozornil, že jeho podání v reakci na kvalifikovanou výzvu soudu považuje za nedostatečné. I v tomto případě řešeném Ústavním soudem se jednalo o administrativní pochybení, proto považuje stěžovatel tuto argumentaci za přiléhavou. Z tohoto nálezu prý totiž jednoznačně vyplývá, že byly-li soudu známy určité indicie, že stěžovatel nárok neuznává, což v daném případě bylo soudu známo z druhého řízení proti němu vedenému, měl soud i neformálním způsobem stěžovatele upozornit, že dosud neobdržel jeho vyjádření ve věci, jak mu bylo uloženo usnesením podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Rozsudek pro uznání je totiž prostředkem pro urychlení celého soudního řízení a nemá být vydáván čistě formalisticky v případech, kdy soud ví, že žalovaný nárok neuznává a v řízení se hodlá bránit, což soud v nyní posuzovaném případě mohl dovodit i z aktivního vystupování stěžovatele v řízení dříve zahájeném.

6. Stěžovatel dále upozorňuje na okolnost, že otázka fikce uznání nároku, která nastává za podmínek stanovených ustanovením § 114b odst. 1 o. s. ř., byla již řešena plénem Ústavního soudu, kterému byl předložen návrh na zrušení tohoto ustanovení. Plénum Ústavního soudu tehdy v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 13/15 poměrně nepřesvědčivě, když pro zrušení ustanovení se vyslovilo 7 z nutných 9 soudců, návrh na zrušení tohoto ustanovení zamítlo. Již z poměru hlasů je tedy patrné, že institut fikce uznání nároku je institutem přinejmenším sporným, což by mělo soudy vést k velice obezřetnému zacházení s ním.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, částečně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

10. Na úvod považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že v podstatě totožnou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v odvolacím a dovolacím řízení, byť nyní v ústavní stížnosti klade více důraz na tvrzení ohledně porušení svých základních práv. Jako hlavní argument předkládá tvrzení, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále upozorňuje na ryze formalistický postup okresního soudu, který byl pak shledán správným i odvolacím a dovolacím soudem. Tento postup stěžovatel považuje za extrémně formalistický a nad to i v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu a názory právní vědy, na které ve stížnosti odkazuje.

11. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí je Ústavní soud toho názoru, že se zejména Krajský soud v Ostravě s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádal, kdy tyto námitky obsažené v odvolání a v nyní projednávané ústavní stížnosti jsou prakticky totožné. Ústavní soud přitom - na rozdíl od stěžovatele - postup i argumentaci Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě i Nejvyššího soudu a jimi přijatý (aprobovaný) právní názor, opírající se zejména o judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele.

12. V nyní projednávané věci jde zejména o posouzení předpokladů k vydání samostatné výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř. K naplnění jednoho z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavku "spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů ... k úctě k právům jiných osob" obsaženého v ustanovení § 1 o. s. ř., je z hlediska imperativu ústavněprávních limitů spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny zcela nezbytné, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů nejen odpovídal formálnímu textu zákona, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k procesním normám odpovídalo kardinálním kritériím "stanoveného postupu" [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151)].

13. Relevantní ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. zní takto: "Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2)." Dle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

14. Kvalifikovaná výzva se nevydává, jestliže v dosavadním řízení byl soudu znám alespoň základ obrany žalovaného (SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, § 114b). Pokud tedy podstata námitek vyjde v řízení najevo, není užití kvalifikované výzvy namístě. Tomu se však v daném řízení nestalo, jelikož reakce na kvalifikovanou výzvu v nyní rozporovaném řízení měla být první reakcí žalovaného na žalobu a proto soud nemohl mít o podstatě námitek žalovaného jakoukoliv představu a jen z jiného řízení a způsobu obrany stěžovatele ještě nemohl usuzovat na to, že se stěžovatel bude i v tomto řízení bránit stejně a nárok žalobce neuzná. Jak je totiž z uvedeného zřejmé, soud se může opírat o základy obrany žalovaného v daném řízení, nikoliv však obrany z řízení zcela odlišného.

15. Současně je však třeba připustit, že nelze vyloučit, že pro rozhodnutí soudu o vydání tzv. kvalifikované výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř. mohou být významné, jak ostatně sám stěžovatel namítá, i jiné skutečnosti, než ty, které bezprostředně vyplývají ze žaloby. Může se jednat např. i o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti, např. z jiných řízení vedených u téhož soudu mezi týmiž účastníky. Tyto skutečnosti mohou představovat okolnosti předvídané ustanovením § 114b o. s. ř., které mohou ukazovat, že tu jsou mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Avšak nepředstavují-li ony skutečnosti soudu známé z jiného řízení překážku věci rozhodnuté podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., nebo případně závazné řešení otázky ve výroku rozhodnutí podle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., může naopak skutečnost, že o podobné věci je před stejným soudem mezi týmiž účastníky veden další spor, představovat okolnost případu vyžadující vydání kvalifikované výzvy podle ustanovení § 114b o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015). Ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku i krajský soud, který doslova uvádí: "V daném případě je zřejmé, že v řízení se nejedná o právně a skutkově jednoduchou věc a zajištění stanoviska žalovaného tak bylo zcela správné.... Právě skutečnost, že je veden jiný spor mezi účastníky s obdobným předmětem řízení, odůvodňuje postup okresního soudu, který si je sice vědom nesouhlasu žalovaného s žalovaným nárokem, nelze však bez dalšího předpokládat, že se bude žalovaný bránit zcela shodným způsobem po právní a skutkové stránce a bude navrhovat zcela shodné důkazy. Taková skutečnost naopak představuje takovou okolnost případu vyžadující vydání kvalifikované výzvy dle ust. § 114b o. s. ř.".

16. V nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, na který stěžovatel odkazuje, Ústavní soud uvedl, že jako nepřiměřené by považoval užití kvalifikované výzvy i v případech, kdy byla nedostatečná reakce na kvalifikovanou výzvu zapříčiněna chybou způsobenou selháním lidského faktoru. V tomto případě stěžovatelka sice neprezentovala svůj nesouhlas s žalobou způsobem dostatečným a v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř., avšak z podaného vyjádření byl její nesouhlas s žalobním návrhem patrný. Analogii s nyní projednávaným případem je možné spatřovat pouze v tom, že i v této kauze se stěžovatel odvolává na administrativní pochybení, když se domníval, že výzva se vztahuje k jinému řízení, které je proti němu vedeno u téhož soudu týmž žalobcem. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že v kauze pod sp. zn. IV. ÚS 842/16 stěžovatelka soudu zaslala pouze titulní stranu svého vyjádření, bez obsahových námitek. Již z této titulní strany však bylo zjevné, že žalovaná na kvalifikovanou výzvu reaguje a z označení vyjádření bylo dokonce patrné, že s žalobou a uplatněnými nároky v ní nesouhlasí. Naproti tomu v nyní projednávaném případě nelze okresnímu soudu vytknout, že by záměrně vyčkal na uplynutí stanovené lhůty k vyjádření, neboť v nyní projednávaném případě neměl sebemenší indicie k tomu, aby usuzoval na stěžovatelův nesouhlas s žalobou proti němu vznesenou. Jak bylo řečeno výše, tyto indicie nelze přenášet z jiného soudního řízení do tohoto soudního řízení. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, tedy Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledává přiléhavým, když v tomto případě jsou skutkové okolnosti odlišné, pročež tyto závěry nelze na projednávaný případ vztáhnout a aplikovat je.

17. Stejně tak lze z dosavadní judikatury Ústavního soudu, vztahující se ke kvalifikované výzvě podle ustanovení § 114b o. s. ř. a k rozsudku pro uznání v důsledku fikce podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., dovodit, že na obecné soudy je kladen požadavek vstřícnosti vůči žalovanému v momentě, kdy jeho vyjádření není bezvadné či úplné. To je ostatně i to, na co stěžovatel apeluje ve své stížnosti, avšak opomíjí, že jeho dožadovaná se vstřícnost okresního soudu se neměla v daném řízení o co opírat. Okresní soud totiž nemohl jen z chování stěžovatele v jiných sporech vedených proti němu předvídat, že ani v tomto sporu zřejmě nebude jako žalovaný pasivní a pokud tomu tak je, je to vlivem přehlédnutí či neúmyslného pochybení.

18. V nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, na který stěžovatel rovněž odkazuje, je při přezkumu ústavnosti ustanovení § 114b o. s. ř. a této souvislosti i při přezkumu ústavnosti vydávání rozsudků pro uznání v důsledku pasivity žalovaného, který se ve kvalifikovanou výzvou stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, stěžejní, aby soudy v odůvodnění rozsudku pro uznání jasně vysvětlily, že hlavním důvodem prohry žalovaného v daném řízení je jeho pasivita. Tato ustanovení lze vykládat ústavně konformně, proto ani Ústavní soud nepřistoupil k jejich zrušení; počet odlišných stanovisek, kterým stěžovatel argumentuje, v tomto ohledu není rozhodný. Současně Ústavní soud v tomto nálezu připomíná, že případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce lze napravit jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení, a právní řád tedy poskytuje dostatečnou škálu možných opravných prostředků, které mají vyloučit pochybení soudů.

19. Ústavní soud proto z ústavněprávního hlediska plně akceptuje postup okresního soudu, který pokládal za nutné ve věci vydat tzv. kvalifikovanou výzvu podle ustanovení § 114b o. s. ř., přičemž v důsledku nereagování žalovaného - stěžovatele na tuto výzvu celá věc vyústila ve vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. Stejně tak Ústavní soud nespatřuje ústavněprávní deficit ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s námitkami stěžovatele, které opětovně předkládá i v ústavní stížnosti, tj. že ze strany soudu prvního stupně došlo k pochybení v situaci, kdy žalobě stěžovatele nebylo vyhověno čistě jen z formálních důvodů, aniž by byl stěžovatel soudem prvého stupně byť i neformálně ve stanovené lhůtě upozorněn na to, že na tzv. kvalifikovanou výzvu doposud nereagoval, zvláště když soudu bylo známo, že ve všech ostatních řízeních proti němu vedených vystupuje vždy aktivně. V reakci na tuto námitku je možné pouze stručně dodat, že pokud by okresní soud přistoupil na to, že stěžovatele "neformálně" upozorní, že by měl na kvalifikovanou výzvu reagovat, jinak to povede k pro něj nepříznivému výsledku řízení, byla by tím porušena zásada rovnosti účastníků v neprospěch žalobce. Nelze přistoupit ani na argumentaci stěžovatele, že naopak tím, že okresní soud vyčkal uplynutí lhůty a následně vynesl rozsudek pro uznání, zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, když takovýto postup výslovně procesní předpisy umožňují a předepisují.

20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru