Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 779/07 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkextradice
Trest
Doručování
trest/výkon
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.779.07.1
Datum podání26.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 418, § 404, § 408, § 411


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 779/07 ze dne 14. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. Č., právně zastoupeného Mgr. Vlastimilem Vyskočánim, advokátem se sídlem Bořivojova 50, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2007 sp. zn. Nt 460/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007 sp. zn. 7 To 10/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze napadeným usnesením vyslovil podle § 418 odst. 1 písm. a) souhlas s rozšířením předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Slovenské republiky pro trestné činy vraždy dle § 219 odst. 1 a 2 písm. f) a podle § 219 odst. 1 a 2 písm. b), c) a f) trestního zákona Slovenské republiky ve znění účinném do 31. 1. 1998, uvedené v Evropském zatýkacím rozkazu vydaným Okresním soudem v Prešově dne 22. 12. 2006, sp. zn. 0 Tp 142/2006. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že mu nebyla poskytnuta lhůta k tomu, aby se mohl k věci řádně vyjádřit před rozhodnutím městského soudu. Stejně tak mu nebyla dána možnost vyjádřit se k rozhodnutí soudu I. stupně v rámci stížnosti, a to osobně nebo písemně. Stěžovatel dal v červnu 2003 souhlas ke svému vydání k výkonu zbytku trestu odnětí svobody do Slovenské republiky. Na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. 9. 2003 byl stěžovatel vydán do Slovenské republiky k výkonu zbytku trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen pro trestný čin vydírání. Stěžovatel vykonal zbytek trestu dne 26. 10. 2006 a současně s propuštěním z výkonu trestu byl vzat do vazby pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy poškozeného I. O. V této věci bylo zahájeno trestní stíhání dne 27. 10. 2005. K trestnímu stíhání nebyl justičními orgány Slovenské republiky vyžádán souhlas české strany přesto, že k trestnému činu mělo dojít v době červen-srpen 1997, a to s odkazem, že na stěžovatele se zásada speciality a legality nevztahuje, a proto není souhlasu k rozšíření trestního stíhání potřeba. Na základě Evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Prešově podalo Městské státní zastupitelství v Praze návrh na rozšíření předání stěžovatele ke stíhání pro jiné trestné činy spáchané před vydáním, než pro které bylo vydání povoleno. Na základě návrhu pak Městský soud v Praze rozšířil předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Slovenské republiky pro trestné činy vraždy J. F. a G. S. Vrchní soud v Praze usnesení soudu městského zrušil a vrátil věc k novému projednání.

Městský soud v Praze věc znovu projednal a rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, které bylo odesláno obhájci stěžovatele faxem dne 22. 1. 2007 a k následnému řádnému doručení poštou již nedošlo. Rovněž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze obdržel obhájce pouze faxem. Podle stěžovatele je takové doručení porušením § 64 trestního řádu.

Stěžovatel dále namítá, že souhlas k rozšíření vydání byl obecnými soudy udělen na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Prešově dne 22. 12. 2006. Podle platné právní úpravy však nelze takto postupovat u skutků, k nimž došlo do 1. 11. 2004. Stěžovatel poukazuje na novelu trestního řádu č. 539/2004 Sb., podle které se ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté nepoužijí, pokud byl čin spáchán před nabytím účinnosti tohoto zákona. Účelem této úpravy bylo podle stěžovatele důsledně zabránit retroaktivitě, neboť její zákaz patří k základním pilířům trestního práva.

K obsahu ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Vrchní soud v Praze uvedl, že je ve výlučné kompetenci slovenských justičních orgánů, pro jaké trestné činy požadují vydání, resp. rozšíření předání a jen ohledně těchto trestných činů může předávající strana rozhodovat. Případnou nezákonnost trestního stíhání ve Slovenské republice z důvodu porušení zásady speciality mohou řešit toliko justiční orgány této země. Na tom nemůže nic měnit ani nesprávné konstatování městského soudu, že stěžovatel byl v době rozhodování ve vazbě pro skutky, pro něž byl vyžádán souhlas s rozšířením předání. K otázce neumožnění stěžovateli vyjádřit se k věci před vyhlášením rozhodnutí a k otázce doručování vrchní soud uvedl, že v podstatě z těchto důvodů bylo zrušeno předchozí usnesení městského soudu, přičemž v dalším průběhu řízení byla tato práva v minimální míře v relaci ke specifičnosti extradičního řízení zajištěna. Mimořádné doručování prostřednictvím faxu bylo nezbytné s ohledem na rychlost řízení v korelaci s mezinárodním prvkem. K namítané nerovnosti stran soud upozornil, že takto bylo doručováno i státnímu zastupitelství. Městský soud v Praze odkázal ve svém vyjádření zcela na napadené usnesení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Ze shora zmíněných hledisek přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci obecné soudy rozhodovaly podle § 418 trestního řádu o rozšíření předání stěžovatele k trestnímu stíhání pro jiné trestné činy, než pro které bylo vydání povoleno rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 18. 7. 2003. Podkladem pro tato rozhodnutí byl evropský zatýkací rozkaz vydaný Okresním soudem v Prešově dne 22. 12. 2006 a žádost slovenské strany.

Evropský zatýkací rozkaz, zavedený rámcovým rozhodnutím Rady Evropské Unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 (o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy), je opatřením v oblasti trestního práva sloužícím k provedení zásady uznávání, kterou Evropská rada označila jako "úhelný kámen justiční spolupráce". Smyslem tohoto institutu je především snaha o realizaci jednoho z cílů Evropské unie - vybudování prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tradiční vydávání mezi jednotlivými členskými státy Unie bylo proto nahrazeno systémem předávání mezi soudními orgány v rámci Unie, ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici.

Pokud byla z České republiky předána osoba druhému členskému státu Evropské unie, může být stíhána pouze pro trestné činy, na něž se vztahuje rozhodnutí soudu o předání. Tato skutečnost je výrazem principu speciality, který platí v předávacím řízení a může být prolomen pouze za stanovených podmínek. Pokud členský stát, jemuž byla osoba vydána (předána), hodlá tuto osobu stíhat i pro jiné trestné činy, musí Českou republiku jako stát předávající požádat o souhlas s rozšířením předání na další trestné činy. Pro řízení o žádosti o takový souhlas se přiměřeně použijí ustanovení ohledně evropského zatýkacího rozkazu, který je doručen státnímu zástupci podle § 408 odst. 1 trestního řádu. Státní zástupce provede v nezbytné míře předběžné šetření, v rámci něhož nebude obvykle osoba, jíž se žádost týká, vyslýchána (viz P. Šámal a kol., Trestní řád, komentář-díl II, 5. vydání, C.H.Beck 2005, str. 2626). Soud o žádosti rozhoduje usnesením za přiměřeného použití § 411 odst. 1 trestního řádu. Výslech osoby není zásadně obligatorní součástí řízení před soudem a prováděn proto nemusí být ani v případě řízení o souhlasu dle § 418 odst. 1 trestního řádu. Vzhledem k potřebě co největšího urychlení musí být dle § 418 odst. 2 trestního řádu o žádosti rozhodnuto do 30 dnů ode dne doručení žádosti soudu.

V případě stěžovatele soudy postupovaly v souladu s výše uvedeným § 418 trestního řádu. Otázka doručování byla předmětem předchozího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2006. V následném novém řízení již městský soud postupoval dle pokynů stížnostního soudu a podle názoru Ústavního soudu svým postupem žádná stěžovatelova ústavně zaručená práva neporušil. Doručování prostřednictvím faxu nelze za daných podmínek považovat za doručování nesouladné se zákonem s ohledem na specifičnost daného řízení i s ohledem na nutnost maximálně řízení urychlit (§ 418 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatel byl v řízení zastoupen, jeho obhájce se jednání před soudem osobně zúčastnil, ve stanovené lhůtě podal proti rozhodnutí městského soudu stížnost, v níž však proti způsobu doručování sobě ani stěžovateli ničeho nenamítal.

Stěžovatelem namítaná skutečnost, že byl ve Slovenské republice ve vazbě pro jiné skutky, než kterých se týkala žádost o rozšíření předání, nemá na rozhodování soudu v této věci žádný podstatný vliv. Důležité je přesné vymezení skutků, pro které byl vydán evropský zatýkací rozkaz a následná žádost slovenské strany na rozšíření předání. V rámci řízení dle § 418 trestního řádu nelze řešit eventuální nezákonnost trestního stíhání ve Slovenské republice.

Stěžovatelovu námitku ohledně právní úpravy evropského zatýkacího rozkazu, jíž odkazuje na přechodná ustanovení zákona č. 539/2004 Sb., a dovozuje, že na jeho případ se nepoužijí ustanovení oddílu třetího, hlavy dvacáté páté tohoto zákona, je třeba odmítnout. Ustanovení čl. II odst. 2 zní takto: "Ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté se nepoužijí na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V těchto případech se postupuje podle ustanovení § 391 až 402, ve znění tohoto zákona." Z citovaného je zřejmé, že toto ustanovení výslovně upravuje pouze předávání českého státního příslušníka a nelze je v žádném případě vztahovat na předávání jiných osob než občanů České republiky.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeny nebyly a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru