Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 777/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Dovolání
osoba/povinná
Valná hromada
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.777.15.1
Datum podání16.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

97/1963 Sb.

99/1963 Sb., § 159a, § 268 odst.1 písm.h


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 777/15 ze dne 31. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti CZ PAP s. r. o., sídlem Praha 7, zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 6, Glinkova 1659/14, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 3671/2013-1041 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 č. j. 39 Co 165/2010-985, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 3 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1. 4. 2010 č. j. 20 Nc 1254/2009-324 zamítl návrh povinné (společnost TRANSPETROL, a. s.) na zastavení exekuce, jež byla nařízena usnesením ze dne 20. 8. 2009 č. j. 20 Nc 1254/2009-13. K odvolání povinné Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením (poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí spolu s rozhodnutím dovolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12, N 50/69 SbNU 45) změnil usnesení obvodního soudu tak, že se exekuce na majetek povinné zastavuje; městský soud exekuci zastavil, neboť v návaznosti na příslušná uznání rozhodnutí slovenských soudů dospěl k závěru, že exekutorský zápis s přímou vykonatelností, jenž v dané věci představuje vymáhaný exekuční titul, byl podepsán za povinnou osobami, jež za ni nebyly oprávněné jednat. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, jelikož shledal rozhodnutí odvolacího soudu za (věcně) správné.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv primárně v tom, že Nejvyšší soud v rozporu s ustanovením čl. 34 odst. 1 nařízení Rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění pozdějších změn (dále jen "nařízení Brusel I") uznal výrok rozhodnutí slovenských soudů, dle kterého valná hromada, na níž byly zvoleny za členy statutárního orgánu povinné i osoby, jež podepsaly inkriminovaný exekutorský zápis, nebyla mimořádnou valnou hromadou povinné, pročež veškerá usnesení přijatá na této valné hromadě nejsou usneseními mimořádné valné hromady společnosti TRANSPETROL, a. s. - v této souvislosti totiž stěžovatelka namítá rozpor s veřejným pořádkem České republiky (právě ve smyslu ustanovení čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I), a to proto, že předmětná soudní rozhodnutí slovenských soudů byla vydána (až) na základě mimořádného dovolání Generálního prokurátora Slovenské republiky. Tento procesní institut přitom stěžovatelka považuje za neslučitelný s veřejným pořádkem České republiky, jelikož umožňuje "brutální zásah do právní jistoty", a tím zpochybňuje "závaznost a neměnnost" pravomocných rozhodnutí; v této souvislosti stěžovatelka akcentuje skutečnost, že nebyla účastnicí těchto řízení, přestože právě v nich bylo v konečném důsledku rozhodnuto, že jí svědčící exekuční titul není vykonatelný - takový postup dle názoru stěžovatelky odporuje ustanovení § 159a odst. 1 občanského soudního řádu.

Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje celkový kontext projednávané věci, jež je primárně determinována tím, že Slovenská republika je (minoritním) akcionářem společnosti TRANSPETROL, a. s.; podání mimořádného dovolání představitelem výkonné moci státu, jenž je současně akcionářem povinné, tak zjevně porušuje princip nestrannosti soudního řízení. Nejvyšší soud měl proto dle stěžovatelky dospět k závěru, že je namístě aplikace ustanovení čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I.

Stěžovatelka navíc Nejvyššímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s řadou jí vznesených námitek. Dovolací soud tak dle stěžovatelky např. nikterak nereflektoval skutečnost, že slovenské soudy v předmětném řízení svévolně neaplikovaly tříměsíční prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí se již nebylo možné domáhat vyslovení neplatnosti valné hromady; současně měl dovolací soud zcela pominout procesní pravidlo, že soud rozhoduje dle stavu v okamžiku vyhlášení rozhodnutí.

Z uvedených důvodů a s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3271/12 se stěžovatelka domnívá, že se dovolací soud napadeným rozhodnutím dopustil interpretační libovůle a ve svém důsledku i odepření spravedlnosti.

V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka ještě namítá neústavnost nákladového výroku odvolacího soudu, neboť má za to, že odporuje závěrům nálezů sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123, 116/2013 Sb.) a sp. zn. I. ÚS 1301/10 (N 52/69 SbNU 67).

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve své podstatě pouze pokračuje v polemice se závěry odvolacího a dovolacího soudu, přičemž je již z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění k ní přiloženého usnesení Nejvyššího soudu zjevné, že předmětem této polemiky je toliko správnost rozhodnutí obecných soudů, nikoliv však jejich (ne)ústavnost.

V ústavní stížnosti totiž stěžovatelka předkládá via facti totožné námitky, se kterými se - oproti očekávání stěžovatelky - již řádně vypořádal Nejvyšší soud, pročež je možné na tomto místě na jeho odůvodnění v úplnosti odkázat.

Jediný - toliko zdánlivý - podstatný rozdíl (navíc s možnými procesními důsledky v podobě nepřípustnosti takové námitky v řízení před Ústavním soudem) mezi dovoláním a ústavní stížností představuje (patrně až na odůvodnění Nejvyššího soudu reagující) námitka, že obecné soudy neměly brát v projednávané věci vůbec v potaz výsledek řízení před slovenskými soudy (jež konstatovaly nicotnost rozhodnutí vydaných na inkriminované mimořádné valné hromadě povinné), neboť uznání těchto rozhodnutí brání zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky podle ustanovení čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I; v dovolání se přitom stěžovatelka dovolávala obsahově (zdánlivě) obdobného ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

V návaznosti na tuto námitku se Ústavní soud omezí na následující konstatování. Ratio decidendi napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze dvou závěrů: a) slovenské soudy vyslovily nicotnost předmětné mimořádné valné hromady, na které byly zvoleny za členy statutárního orgánu povinné osoby, jež podepsaly za povinnou v projednávané věci vymáhaný exekuční titul, a jestliže tedy za povinnou nepodepsaly exekutorský zápis osoby, jež byly oprávněné za ni jednat, je zde důvod zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1936 Sb., občanský soudní řád, a b) dle ustanovení čl. 36 nařízení Brusel I rozhodnutí slovenských soudů nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Prizmatem ustanovení čl. 36 nařízení Brusel I je proto třeba označit většinu námitek stěžovatelky za námitky irelevantní, neboť žádají posuzující soud o meritorní přezkoumání správnosti rozhodnutí slovenských soudů (toliko nad rozhodný rámec se sluší připomenout, že slovenské soudy v žádném případě nepřehlédly existenci tříleté propadné lhůty pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady - viz str. 6 usnesení dovolacího soudu).

Namítá-li stěžovatelka, že důvodem aplikace ustanovení čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I má být skutečnost, že řízení před slovenskými soudy byla iniciována mimořádným dovoláním Generálního prokurátora, poněkud přehlíží, že jí zpochybňovaná rozhodnutí nevydal Generální prokurátor, nýbrž nezávislé soudy; důvody, pro které by měly být pochybnosti o nezávislosti ve věci rozhodujících soudů, přitom ústavní stížnost neobsahuje. Ani stěžovatelkou akcentovaná skutečnost, že Slovenská republika má majetkovou účast v rámci základního kapitálu povinné, proto bez dalšího nezakládá důvod pro aplikaci ustanovení čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I. Případnou pak rovněž není námitka, že mimořádné dovolání představuje "brutální zásah" do právní jistoty - postačí připomenout, že srovnatelným "brutálním zásahem" by musela být i stěžovatelčina ústavní stížnost, respektive jí předcházející dovolání, neboť i těmito mimořádnými opravnými prostředky účastníci řízení žádají o kasaci již pravomocných (a tedy dle stěžovatelky i nezměnitelných) soudních rozhodnutí. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k námitce, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení před slovenskými soudy, jelikož tato skutečnost jednak nepředstavuje důvod pro neuznání rozhodnutí ve smyslu ustanovení čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I., a jednak bez dalšího nezakládá neslučitelnost s veřejným pořádkem České republiky, a to proto, že srovnatelná procesní situace by mohla nastat i podle českého práva např. v rámci rozhodování rejstříkových soudů (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 919/2005).

Pro úplnost je namístě rovněž uvést, že na výše uvedených závěrech nic nemění ani existence nálezu sp. zn. I. ÚS 3271/12, jímž Ústavní soud v minulosti zasáhl do daného řízení. Procesní pochybení odvolacího i dovolacího soudu, jejichž indikace vedla Ústavní soud ke kasaci jejich rozhodnutí, se totiž z nyní napadených rozhodnutí již zjevně nepodávají; celková procesní situace je nadto zcela odlišná, neboť otázka (ne)platnosti (resp. nicotnosti) inkriminované mimořádné valné hromady povinné byla v mezidobí slovenskými soudy rozhodnuta meritorně (srov. body 36 - 38 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3271/12).

Přisvědčit konečně nelze stěžovatelce ani v tvrzení, že odvolací soud vyčíslil nepřiměřeně vysoké náklady exekučního řízení; v této souvislosti postačí v návaznosti na příslušnou část odůvodnění Nejvyššího soudu připomenout, že náklady exekuce nedosahují ani půl procenta vymáhané částky. Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1301/10 je navíc zcela nepřípadný, jelikož vůbec nevychází z okolností, jež by jen vzdáleně mohly být připodobitelné projednávané věci.

Stěžovatelkou namítané odepření spravedlnosti (denegationis iustitae) ani porušení zásady audiatur et altera pars se tedy stěžovatelce prokázat nepodařilo, přičemž Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, ani stěžovatelkou výslovně nedovolávaného čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, který se uplatní v souvislosti s přímou aplikací nařízení Brusel I, pročež stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z povahy věci tak Ústavní soud musel odmítnout rovněž stěžovatelčin návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru