Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 776/06 #1Nález ÚS ze dne 17.05.2007K osobě oprávněné podat stížnost proti rozhodnutí o vrácení odňaté věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/45 SbNU 243
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.776.06.1
Datum vyhlášení30.05.2007
Datum podání01.12.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 80, § 43, § 148 odst.1 písm.b, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud nerespektuje § 142 odst. 1 tr.ř., který stanoví, kdo je oprávněnou osobou pro podání stížnosti, porušuje ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení soudu, jímž se dle § 80 odst. 1 věta první tr.ř. věc vrací tomu, komu byla odňata, není poškozený, který v trestním řízení neuplatňoval právo k odňaté věci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele K.S. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. května 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 12 To 70/2006.

Narativní část

Napadeným usnesením vrchní soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2006 sp.zn. 40 T 6/2005, který rozhodl, že se stěžovateli podle § 80 odst. 1 tr.ř. vrací částka odňatá v souvislosti s trestním stíháním. Poukázal na to, že trestní stíhání stěžovatele skončilo zprošťujícím rozsudkem a nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o tom, že uvedená finanční částka pochází z trestné činnosti stěžovatele. Vrchní soud usnesení změnil na základě stížnosti České republiky - Ministerstva zahraničních věcí ČR, která měla v trestním řízení ukončeném zprošťujícím rozsudkem postavení poškozeného, nicméně v tomto řízení neuplatnila k zajištěné částce žádné právo.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud se dopustil svévolného výkladu v rozporu s předchozí judikaturou obecných soudů, pokud nerespektoval výklad § 142 odst. 1 tr.ř. o tom, kdo je oprávněnou osobou pro podání stížnosti. Oprávněnou osobou k podání stížnosti proti usnesení soudu, jímž se dle § 80 odst. 1 věta první tr.ř. věc vrací tomu, komu byla odňata, není poškozený, který v trestním řízení neuplatňoval právo k odňaté věci. Nejde totiž o osobu, které se usnesení přímo dotýká ani o osobu, která k usnesení dala podnět svým návrhem. Odvolací soud tak porušil ústavně zaručená práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 776/06 ze dne 17. 5. 2007

N 84/45 SbNU 243

K osobě oprávněné podat stížnost proti rozhodnutí o vrácení odňaté věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. května 2007 sp. zn. II. ÚS 776/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006 sp. zn. 12 To 70/2006, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005, podle něhož měla být stěžovateli vrácena částka 15 460 000 Kč, která mu byla odňata v souvislosti s trestním stíháním.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 12 To 70/2006 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností, splňující podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv a svobod na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva dle čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí.

Jak Ústavní soud zjistil, v projednávané věci Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2006 sp. zn. 40 T 6/2005 tak, že se stěžovateli podle § 80 odst. 1 věty první trestního řádu vrací částka 15 460 000 Kč, která mu byla odňata v souvislosti s trestním stíháním. V odůvodnění svého usnesení městský soud poukázal na skutečnost, že trestní stíhání stěžovatele, jakož i všech dalších obžalovaných, skončilo zprošťujícím rozsudkem, a protože nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o tom, že uvedená finanční částka pochází z trestné činnosti stěžovatele, k dalšímu řízení jí už není třeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání, bylo rozhodnuto o jejím vrácení stěžovateli.

Proti tomuto usnesení podala Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí, která měla v trestním řízení ukončeném zprošťujícím rozsudkem postavení poškozeného, stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesení městského soudu podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že pokud jde o obsah ústavní stížnosti, jeho stanovisko je obsaženo fakticky v usnesení napadeném ústavní stížností a nepovažuje za potřebné nic dalšího dodávat. Věcně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Takto stručné vyjádření učinil vrchní soud přesto, že byl Ústavním soudem explicitně vyzván, aby se vyjádřil k námitce stěžovatele, že v dané věci byla stížnost proti rozhodnutí městského soudu podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť touto otázkou se vrchní soud v podstatě nijak nezabýval (vycházel v dané věci z oprávněnosti osoby, která podala stížnost, aniž by však jakkoliv argumentoval ve prospěch tohoto závěru). Je tak zřejmé, že nelze přisvědčit vrchnímu soudu, že jeho stanovisko je obsaženo fakticky v usnesení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítal, že se Vrchní soud v Praze vůbec nezabýval otázkou oprávněnosti České republiky podat stížnost. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, a z tohoto důvodu by musel stížnost dle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnout. Česká republika totiž vystupovala v trestním řízení jako poškozená, která se řádně a včas přihlásila k trestnímu stíhání, avšak nikdy neuplatňovala k předmětné zajištěné částce žádné právo.

Ústavní soud se proto, veden mj. systematikou stěžovatelem uplatněných námitek, nejprve zabýval otázkou, zda vrchní soud v dané věci skutečně vydal napadené usnesení na základě stížnosti osoby zjevně neoprávněné.

Osobou, která podala stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, byla Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí, a to z titulu osoby poškozené v rámci trestního řízení ukončeného zprošťujícím rozsudkem. Obecné pravidlo pro určení osob oprávněných k podání uvedeného opravného prostředku obsahuje ustanovení § 142 odst. 1 trestního řádu. Podle citovaného ustanovení může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje (nestanoví-li zákon něco jiného, což však v dané věci zákon nestanoví); proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného (který tak v projednávané věci neučinil).

Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí nebyla v projednávané věci osobou, která k vydání usnesení Městského soudu v Praze dala podnět návrhem, k němuž ji zákon opravňuje, proto nelze dovodit její oprávněnost k podání stížnosti dle § 142 odst. 1 věty před středníkem in fine trestního řádu. Ústavní soud musel proto posoudit, zda se usnesení městského soudu přímo dotýká České republiky - Ministerstva zahraničních věcí jako osoby poškozené. Pokud jde o vymezení pojmu "osoba, které se usnesení přímo dotýká", je nutno konstatovat, že je jí taková osoba, o jejíchž právech nebo povinnostech se v konkrétním usnesení přímo rozhoduje nebo o jejíž svobodě bylo právě v napadeném usnesení rozhodnuto. V případě jiného obsahového rozšíření této kategorie by nebylo možné naplnit dotčení osoby předmětným usnesením v intenzitě "přímé", výslovně přitom vyžadované § 142 odst. 1 věty před středníkem trestního řádu. Takový právní názor vychází jak z judikatury soudů obecných (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 30/89, 7 Tz 115/2000), tak z názorů komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, 2005, str. 1024).

Městskýsoud v Praze však ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2006 nerozhodoval přímo o právech či povinnostech osoby poškozené, nýbrž rozhodoval toliko o právech a povinnostech stěžovatele, jemuž byla finanční částka v souvislosti s trestním stíháním odňata. Poškozená Česká republika - Ministerstvo zahraničích věcí v trestním řízení k odňaté finanční částce neuplatňovala žádná práva, a to ani právo vlastnické, právo zástavního věřitele, právo nabyvatele věci na základě některé ze smluv upravených v občanském či v obchodním zákoníku. Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí vystupovala v trestním řízení pouze jako poškozená ve smyslu § 43 a násl. trestního řádu, která se přihlásila k trestnímu řízení, přičemž ale i přiznaný nárok na náhradu škody není právem na věc ve smyslu § 80 trestního řádu dle judikatury obecných soudů (srov. rozhodnutí č. 50/1977 Sb. rozh. tr.). To ostatně nepřímo potvrdila i sama poškozená ve své stížnosti proti usnesení městského soudu, kde argumentovala pouze tím, že "proti stěžovateli je vedeno trestní řízení v jiných věcech a nelze vyloučit, že předmětná finanční částka může pocházet z majetkové trestné činnosti stěžovatele, přichází tedy stále v úvahu její zabrání či propadnutí". Poškozená ani nepoukazovala na případnou existenci svého práva k předmětné finanční částce, z čehož by eventuálně bylo možné dovodit, že bylo rozhodováno přímo o jejích právech a povinnostech. Vrchní soud v Praze přitom v ústavní stížností napadeném usnesení, resp. jeho odůvodnění, nijak blíže nerozvedl své úvahy, že poškozená osoba je osobou, které se usnesení městského soudu přímo dotýká, a je tak osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení městského soudu ve smyslu § 142 odst. 1 trestního řádu.

Ve smyslu ustálené judikatury Ústavníhosoudu nezávislost soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) nezakládá možnost soudci konat svévolně (např. nález sp. zn. III. ÚS 501/04, N 42/36 SbNU 445). Takový postup se ocitá jednak v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i s obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny).

V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností (např. nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 396/06) Ústavnísoud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, ve smyslu interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i ve smyslu odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.

Ústavnísoud na základě konkrétních okolností projednávané věci konstatuje, že pokud Vrchní soud v Praze posoudil podanou stížnost České republiky - Ministerstva zahraničních věcí proti usnesení Městského soudu v Praze dle § 80 odst. 1 věty první trestního řádu jako stížnost podanou osobou oprávněnou, ocitl se v nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou a v neposlední řadě v rozporu s předchozí judikaturou obecných soudů. Takový postup Vrchního soudu v Praze nelze než, s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu, hodnotit jako svévolný, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadené usnesení dle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ostatními námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť to s ohledem na výše zjištěné pochybení vrchního soudu, které má za nutný následek kasaci napadeného usnesení, považoval za nadbytečné.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru