Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 775/02Usnesení ÚS ze dne 11.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.775.02
Datum podání18.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71, § 134 odst.2

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele P. H., zastoupeného advokátem JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 6 To 123/02, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 6 To 123/02, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, neboť má za to, že na základě nich došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Citovaným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto, že stěžovatel a spoluobžalovaný Ing. P. O. se dle § 71 odst. 6 trestního řádu za použití § 71 odst. 4 trestního řádu ponechávají ve vazbě, protože u nich trvá důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplynulo, že stěžovatel a Ing. P. O. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002 uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a zákazu činnosti v trvání čtyř let. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2001 s účinností od 23. 1. 2001, a to z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu (účinného do 31. 12. 2001). O délce trvání vazby bylo naposledy rozhodováno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02. V odůvodnění napadeného usnesení pak městský soud uvedl, že dle § 71 odst. 6 trestního řádu s odkazem na § 71 odst. 4 trestního řádu zkoumal, zda u obou obžalovaných nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu. Přitom přihlédl k tomu, že obžalovaní byli uznáni vinnými spácháním závažné majetkové trestné činnosti, při které měli způsobit škodu ve výši více jak 38 mil. Kč, a byly jim (byť nepravomocně) uloženy nepodmíněné tresty; dále vzal v úvahu, že - jak vyplynulo ze spisového materiálu - stěžovatel nemá stálé bydliště, místo pobytu před vzetím do vazby měnil a k trvalému pobytu je přihlášen na adrese Klatovy, Ostravská 81, kde se však nezdržoval. Za této situace se ponechává ve vazbě, protože důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu trvají.

Napadeným usnesením vrchního soudu pak byla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení městského soudu jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel v této stížnosti namítal neexistenci důvodů vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu s tím, že není žádný reální důvod, aby se dalšímu řízení vyhýbal. Je sice pravda, že se na adrese v Klatovech, kde je dosud hlášen k trvalému pobytu, nezdržuje, ovšem pokud by byl propuštěn z vazby, zdržoval by se v bytě na Praze 8, který byl k 1. 1. 2001 řádně pronajat na dobu neurčitou a kde žije jeho manželka s nezletilými dětmi. Byt se nachází v oblasti postižené záplavami, rád by v této tíživé situaci manželce pomohl, potřebují jej obě děti. Rovněž má zázemí ve svých rodičích, kteří pomáhají jeho manželce a kteří nabídli soudu i kauci ve výši 1 milionu Kč, jež však nebyla přijata. Dále stěžovatel uvedl, že rozhodnutí městského soudu je zdůvodněno nedostatečně a formálně, nebere zřetel na faktický stav věci. Skutečnost ohrožení vysokým trestem nemůže být dostačující, protože vyplývá z určité kvalifikace jednání, jež může být m.j. napadena jeho odvoláním, neboť v dosavadním řízení nebyl prokázán jakýkoliv úmysl směřující k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Je si vědom, že se trestného činu dopustil, jedná se však o čin nedbalostní. Jeho osobní svoboda je omezena již téměř dva roky. Výkon vazby nemůže nahrazovat trest a v zákoně není opora pro to, aby musel být na výkon trestu převeden z vazby. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že důvody vazby byly u stěžovatele zkoumány opakovaně, opakovaně rozhodoval i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 To 83/02, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 To 104/02. Od uvedených rozhodnutí vrchního soudu, pokud jde o důvody vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, nedošlo k takové změně okolností, které by existenci tohoto vazebního důvodu jakkoli eliminovaly. Naopak hrozba vysokého trestu je zcela reálná v důsledku vydání již zmíněného, dosud nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze. Nelze ani pominout, že tento rozsudek byl napaden odvoláním podaným státním zástupcem v neprospěch obžalovaných, a to ve vztahu k výroku o trestu. I když stížnostní soud neřeší důvodnost podaných odvolání, předmětný nepravomocný rozsudek znamená, že skutek, pro který je řízení vedeno, byl spáchán, má znaky trestného činu a podezření, že jej spáchali obžalovaní, je zcela opodstatněné. Dále vrchní soud poukázal na to, že ze spisového materiálu i výpovědí obžalovaných je zřejmé, že se tito nezdržují na adrese, na které jsou hlášeni k trvalému pobytu, své byty prodali cizím osobám, do vzetí do vazby, kdy již ve věci probíhalo šetření, měnili své pobyty, aniž je legalizovali, a to nejméně čtyřikrát. Konkrétně ve vztahu ke stěžovateli soud konstatoval, že z jeho výpovědi u hlavního líčení dne 21. 3. 2002 vyplynulo, že dosud jím uváděné místo, kde se s rodinou před vzetím do vazby zdržoval, neodpovídá skutečnosti, protože příslušný byt prodal, opakovaně se stěhoval, naposledy měsíc před vzetím do vazby do bytu v Praze, Ch. 8, avšak ani na posledně uvedeném místě nebyl hlášen, i když tento byt byl řádně pronajat. Dle soudu hrozba vysokého trestu, jak koresponduje skutkovým okolnostem rozvedeným v odůvodnění napadeného usnesení, ve spojení s výše uvedenými skutečnostmi, jež jsou naprosto konkrétní, odůvodňuje obavu, že by v případě propuštění na svobodu jednal způsobem předpokládaným § 67 písm. a) trestního řádu. Jedná se o důvodný předpoklad naplnění skutečností odůvodňujících vazbu. Pokud by byl propuštěn na svobodu, mohlo by dojít ke zmaření, případně k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání ve smyslu § 71 odst. 4 trestního řádu.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obecně poukazuje na principy spravedlivého procesu, konkrétně na povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a na jejich povinnost postupovat procesně bezvadným způsobem. Ve vztahu k vazbě samotné pak uvádí, že tato může trvat jen nezbytně dlouhou dobu, a zdůrazňuje její zajišťovací charakter s tím, že v daném případě nebyly splněny zákonem stanovené důvody pro vzetí stěžovatele do vazby, resp. ponechání jeho osoby v ní (§ 67 písm. a) trestního řádu), neboť nic z toho, co zde (tedy zřejmě v napadených usneseních) bylo uvedeno, nebylo ničím prokázáno či doloženo. Zároveň poukázal zásadu přiměřenosti (zdrženlivosti) při zasahování do základních práv a svobod, dle které k takovému zásahu může dojít v nezbytně nutném rozsahu. Dle stěžovatele, jenž poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, je rozhodování o vazbě řízením kontradiktorním, což se projevuje i v požadavku rovnosti zbraní stran předmětného řízení, tj. obžalovaným a státním zástupcem. Soud nemůže rozhodovat na podkladě materiálů, se kterými se nemohla obhajoba seznámit; zadržovaná osoba musí mít možnost seznámit se všemi tvrzeními a důkazy a osobně se k nim vyjádřit, jak vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě Garcia Alva proti Německu (pozn.: ze dne 13. 2. 2001) a Schőps proti Německu (pozn.: ze dne 13. 2. 2001, publ. Reports of Judgments and Decisions 2001-I), Lami proti Belgii (pozn.: míněn Lamy, ze dne 30. 3. 1989, publ. A 151) a Nikolova proti Bulharsku (pozn.: ze dne 25. 3. 1999, publ. Reports of Judgments and Decisions 1999-II). Ve vztahu k napadeným rozhodnutím samotným stěžovatel uvedl, že odůvodnění naplnění předmětného vazebního důvodu je jednak zcela nedostatečné a formální, jednak v naprostém rozporu s tím, co konstantní judikatura od takového odůvodnění vyžaduje a požadovala i před účinností novely trestního řádu, kdy chybí jakékoli konkrétní skutečnosti a kdy soud jen stroze konstatuje existenci vazebního důvodu s poukazem na zákonnou dikci trestního řádu. V návaznosti na to stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, III. ÚS 458/2000 ze dne 30. 11. 2000, IV. ÚS 527/2000 ze dne 7. 12. 2000) s tím, že fakt ohrožení vysokým nepodmíněným trestem, vyplývající z použité právní kvalifikace určitého jednání, nemůže být postačující. V této fázi řízení je dle názoru stěžovatele jednak předčasné činit závěr, že mu vysoký trest hrozí, jednak nelze vycházet z trestní sazby, ale je třeba hodnotit konkrétní okolnosti rozhodné pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, poměry obviněného. Je i nutné zvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje obavu, že by stěžovatel uprchl nebo se skrýval, a to na základě jeho osobních poměrů. Dále stěžovatel poukázal na to, že soudy si všímaly argumentů obhajoby jen okrajově a "nepohodlné" argumenty zcela přešly nebo se s nimi vypořádaly nedostatečně, v důsledku čehož mělo dle stěžovatele (zřejmě) dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že vzhledem k jeho rodinným poměrů neexistuje reálný důvod, proč by se měl vyhýbat trestnímu stíhání či se skrývat nebo uprchnout, jakož i na tíživou situaci jeho rodiny, která žije v domě postiženém záplavami. Stěžovatel se vyjádřil ke zmíněnému, dosud nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně s tím, že dosud zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by spáchal trestný čin podvodu, pro který bylo trestní stíhání zahájeno. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti v prvé řadě stěžovatel namítá nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí, spočívající zejména v absenci konkrétních důvodů pro jeho ponechání ve vazbě ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 541/02 bylo zjištěno, že v předmětné trestní věci stěžovatele bylo vydáno (m.j.) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 6 To 62/02, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, jímž byla přijata peněžitá záruka dle § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu, a rozhodnuto tak, že se tato záruka nepřijímá; dále bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě, a to na základě skutečnosti, že se nezdržoval v místě trvalého bydliště, že nemá žádné stálé bydliště a místo svého pobytu před vzetím do vazby měnil, a že konkrétní, v rozhodnutí uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl stěžovatelem spáchán a má všechny znaky trestného činu; následně bylo vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, sp zn. 6 To 83/02, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení. Z uvedeného spisu bylo také zjištěno, že tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž rovněž namítal nedostatečné zdůvodnění konkrétních skutečností, na jejichž základě vzniká obava ve smyslu § 67 písm a) trestního řádu.

Ústavní soud zmíněnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 541/02. Přitom poukázal na to, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu je především věcí soudů obecných, přičemž pro výklad citovaného ustanovení nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, apod. Do rozhodování obecných soudů pak Ústavní soud může zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li jejich rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku ČR. Takové závěry, jež by odůvodňovaly a zakládaly ingerenci Ústavního soudu, však Ústavní soudem tehdy nebyly zjištěny, když soudy obou stupňů své stanovisko ve vztahu k naplnění podmínek podmiňujících prodloužení tzv. útěkové vazby přezkoumatelným způsobem odůvodnily a požadavkům kladeným na obsah takovýchto usnesení uvedených v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu dostály. V napadených rozhodnutích dle názoru Ústavního soudu obecné soudy rovněž vyložily, z jakých důvodů převyšuje v projednávané věci zájem na objasňování trestného činu a dosažení účelu trestního řízení zájem na svobodě jednotlivce. Přitom posouzení konkrétních okolností každého případu s ohledem na dosavadní skutková zjištění náleží nepochybně především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů toliko co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. § 67 písm. a) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pakliže obecné soudy rozhodly způsobem, vůči němuž má stěžovatel výhrady, nelze z tohoto bez dalšího dovozovat dotčení na jeho právu na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítá.

Porovnáním obsahu výše uvedených usnesení s usneseními napadenými posuzovanou ústavní stížností lze učinit závěr, že obecné soudy posuzovaly situaci skutkově v zásadě shodnou, přičemž jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že v mezidobí byl Městským soudem v Praze vydán rozsudek, kterým již byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Byť uvedený rozsudek dosud nenabyl právní moci, již sama tato okolnost zjevně zvyšuje stupeň ohrožení vysokým trestem (který navíc vzhledem k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele může být i vyšší). S ohledem na to, že Ústavní soud z pohledu uvedené námitky již jednou v podstatě shodnou věc přezkoumal a dospěl k výše uvedeným závěrům, nemá důvodu se od nich odchylovat ani v posuzovaném případě, a tak mu nezbývá, předmětné námitky stěžovatele odmítnout s odkazem na odůvodnění výše citovaného usnesení Ústavního soudu.

Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu, konkr. na nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 458/2000, IV. ÚS 527/2000, vzhledem ke zjištěným odlišnostem skutkového a právního stavu v citovaných případech a v posuzované věci, v které jsou - odhlédnuto od dalších rozdílů - jednak z odůvodnění usnesení obecních soudů zřejmé skutkové okolnosti, z nichž tyto soudy existenci zákonných důvodů vazby dovodily (viz výše), jednak ani nelze hovořit o "slábnutí obvinění", jestliže stěžovatel byl již obžalován a za spáchání trestného činu dokonce odsouzen (i když nepravomocně), a to za situace, kdy sám stěžovatel, jak vyplývá z ústavní stížnosti, své jednání nepopírá, přičemž nesouhlasí pouze s jeho právní kvalifikací ze strany obecného soudu.

Stěžovatel dále namítá i to, že v řízení předcházejícímu vydání napadených usnesení byl porušen princip "rovnosti zbraní", a v tomto ohledu poukazuje na výše citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ve všech těchto případech se však hlavní měrou jednalo o to, že zadržovaná osoba nebo její právní zástupce neměli možnost se - na rozdíl od protistrany - dostatečně seznámit s obsahem trestního spisu a v důsledku toho uplatnit v příslušném řízení své námitky. V posuzovaném případě však ústavní stížnost žádnou konkrétní námitku v tomto ohledu neobsahuje a že taková situace ani nastat nemohla, je patrné i z toho, že ve věci samé již proběhlo hlavní líčení, v jehož rámci se stěžovatel i jeho právní zástupce nepochybně mohli s důkazy a tvrzeními protistrany seznámit. Stěžovateli rovněž nebylo nijak bráněno se ke zjištěným skutečnostem vyjádřit a uplatnit námitky, jak ostatně učinil ve své stížnosti proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze, jenž dle § 71 odst. 6 trestního řádu přezkoumával, zda důvody vazby stěžovatele trvají i nadále.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru