Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 774/19 #2Usnesení ÚS ze dne 14.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo podílet se na s... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
soudce/kárné řízení/opatření
soudce
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.774.19.2
Datum podání04.03.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 21 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 79 odst.1, § 88 odst.1

7/2002 Sb., § 14 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 774/19 ze dne 14. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Sedlákové, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Úvoz 39, Brno, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 9. 1. 2019 č. j. 16 Kss 2/2018-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl o zastavení řízení o kárné odpovědnosti stěžovatelky pro skutky vyjmenované ve výroku rozhodnutí, neboť stěžovatelce jakožto kárně obviněné zanikla funkce soudkyně odvoláním z funkce dne 11. 4. 2018 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 11. 4. 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-202. V odůvodnění uvedl, že kárné řízení proti stěžovatelce bylo zahájeno návrhem došlým Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému dne 12. 5. 2017; při ústním jednání dne 11. 4. 2018 rozhodl kárný senát o vyloučení skutků uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí k samostatnému jednání. Ohledně zbytku návrhu rozhodl kárný senát rozhodnutím ze dne 11. 4. 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-202 tak, že se stěžovatelka uznává vinnou tím, že ve výroku uvedenými skutky zaviněně porušila povinnost soudkyně podle § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), být vázána pouze zákonem, čímž ohrozila důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů a spáchala kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Za uvedené jednání jí bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích kárné opatření ve formě odvolání z funkce soudkyně. Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2023/18 ze dne 30. 10. 2018 odmítnuta. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce zanikla výše uvedeným pravomocným rozhodnutím kárného senátu dne 11. 4. 2018 funkce, a to před věcným projednáním části kárného návrhu vyloučeného k samostatnému projednání dne 11. 4. 2018, kárný senát řízení o této části kárného návrhu podle § 14 písm. b) věty před středníkem zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů zastavil.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nesprávně uvedené datum doručení kárného návrhu Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému; zveřejnění článků o kárném řízení internetovým zpravodajským serverem ceska-justice.cz; označení skutků číslicemi a nikoli písmeny a chybné označení stěžovatelky jako JUDr. H. K. v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 6/2017-98. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti opakuje své vyjádření předložené během kárného řízení k jednotlivým skutků uvedeným v kárném návrhu a namítá, že s kárným návrhem nesouhlasila a že šlo o způsob, jak se jí zbavit poté, co odmítla odejít do důchodu. Kárný návrh nebyl dle stěžovatelky vypracován předsedkyní soudu a je účelový. K předmětu ústavní stížnosti namítá, že právo na spravedlivý proces obsahuje i právo, aby byl kárný návrh projednán komplexně v rámci jednoho řízení. O kárné odpovědnosti lze rozhodnout pouze po posouzení všech bodů kárného návrhu a po provedení všech důkazů navržených účastníky řízení.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ústavní soud ke kárnému řízení se soudci v minulosti uvedl, že čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje i právo na nerušený výkon veřejné funkce soudce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce [nálezy sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) a sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu (cit. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07).

8. Samotné odvolání stěžovatelky z funkce soudkyně podle § 88 odst. 1 zákona o soudech a soudcích již Ústavní soud aproboval v usnesení sp. zn. III. ÚS 2023/18 ze dne 30. 10. 2018. Po důkladném prostudování spisu Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatelky, kterou v tomto směru vždy srozumitelně poučil.

9. Ústavní soud se v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2023/18 vyjádřil i k postupu Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného, kterým byly vyloučeny skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání, a dospěl k následujícím závěrům: "Z protokolu o jednání vyplývá, že kárný senát soustředil své zkoumání na prvních šest v kárném návrhu uvedených skutků, které považoval za nejzávažnější, a proto vyloučil skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení. Stěžovatelka nemá pravdu v tom, že kárný senát uvedené procesní rozhodnutí řádně neodůvodnil. Předseda senátu při jednání konstatoval, že první skupina šesti skutků je typově vymezena změnou rozhodnutí ve věci samé poté, co rozhodnutí bylo vydáno, zatímco druhá část jsou skutky, které se týkají průtahů nebo jiných tvrzených vad při postupu soudce při řešení konkrétních věcí. Charakter skutků je tedy odlišný a kárný senát dospěl k závěru, že nejprve projedná skutky, které jsou typově závažnější, a podle výsledku řízení bude případně následovat další samostatné řízení. Předseda senátu dodal, že kdyby se takové skutky skutečně staly, šlo by o velmi závažné kárné provinění, a je pravděpodobné, že by stěžovatelka byla odvolána z funkce soudce, pročež by poté nebylo nutné zabývat se ostatními skutky. Předseda kárného senátu stěžovatelce taktéž vysvětlil, že usnesení, kterým byly vyloučeny skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání, nebude samostatně písemně vyhotovováno a opravný prostředek proti němu není přípustný. Podle § 136 odst. 1 trestního řádu není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu. Postup Nejvyššího správního soudu, který usnesením vyhlášeným při jednání dne 11. 4. 2018 vyloučil skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání, aniž by usnesení o tom samostatně vyhotovoval, byl proto zcela v souladu se zákonem, neboť šlo o usnesení, kterým se upravuje průběh řízení." Ústavní soud nemá důvod se v posuzované věci od citovaného názoru odchýlit; postupu Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného při vyloučení předmětných skutků k samostatnému řízení proto není z pohledu ústavnosti čeho vytknout.

10. Podle § 14 písm. b) věty před středníkem zákona o řízení ve věci soudců, státních zástupců a soudních exekutorů "[s]enát bez ústního jednání řízení zastaví, zanikla-li soudci, předsedovi soudu, místopředsedovi soudu, předsedovi kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu nebo státnímu zástupci jeho funkce nebo, jde-li o soudce, předsedu soudu, místopředsedu soudu nebo předsedu kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, bylo-li vzdání se funkce doručeno prezidentu republiky, ministru spravedlnosti nebo předsedovi Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu".

11. Vzhledem k tomu, že právní mocí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 11. 4. 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-202 zanikla stěžovatelce funkce soudkyně, došlo k naplnění hypotézy ustanovení § 14 písm. b) věty před středníkem zákona o řízení ve věci soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, Nejvyšší správní soud jako soud kárný nemohl učinit nic jiného než řízení zastavit. Postupoval tak zcela nepochybně v souladu se zákonem, přičemž zákonná úprava nevyvolává pochyby o souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdila. V posuzované věci k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy nedošlo.

12. Námitku týkající se nesprávného označení stěžovatelky v jednom z předchozích rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného v proběhlém řízení již Ústavní soud vypořádal v usnesení sp. zn. I. ÚS 1509/18 ze dne 7. 8. 2018. Uzavřel, že pochybení spočívající v záměně jmen v jednom z rekapitulačních odstavců nemění nic na tom, že zbylá část rozhodnutí kárného senátu se zabývá věcí stěžovatelky, a to jak z hlediska konkrétních skutkových, tak i právních otázek. K žádnému zásahu do práv stěžovatelky tak v tomto ohledu bezpochyby nedošlo. Námitky týkající se data doručení návrhu, číslování skutků či článku uveřejněného zpravodajským portálem ceska-justice.cz nemohou jakkoli ovlivnit zákonnost napadeného ustanovení, natož jeho ústavní konformitu.

1

3. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru