Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 772/06 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.772.06.1
Datum podání30.11.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 2265i odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 772/06 ze dne 9. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného advokátem JUDr. Radimem Kuchtou, se sídlem Příkop 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 876/2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecného soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 7/2004, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 40 T 7/2004, uznal stěžovatele vinným spolupachatelstvím trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, se stěžovatel trestné činnosti dopustil společně s R. K., který byl za tento skutek již odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 40 T 7/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 2 To 97/2004, tím, že dne 20. 8. 2003 kolem 18.15 hodin poté, co R. H. umožnil vstup do svého bytu pouze stěžovateli, do bytu jmenovaného bez jeho souhlasu vnikl i obviněný R. K., a na základě předchozí vzájemné dohody v úmyslu zmocnit se násilím peněz R. H. ho obviněný R. K. opakovaně bil pěstí a kopal do hlavy, kam ho nejméně 1x kopl i stěžovatel, dále mu obviněný R. K. vyhrožoval prostřelením kolena a zlomením vazu, přičemž po něm požadovali částku 40.000,- Kč, stěžovatel mu strhl z krku zlatý řetízek v hodnotě 12.850,- Kč se zlatým přívěskem ve tvaru pumy v hodnotě 6.000,- Kč a z ruky zlatý náramek v hodnotě 5.000,- Kč a když jim opakovaně k jejich požadavku vydat peníze R. H. sdělil, že žádné nemá, společně mu odcizili z bytu kromě uvedených šperků HiFi věž v hodnotě 15.996,- Kč, 15 ks CD compact v hodnotě 3.312,- Kč, mobilní telefon v hodnotě 6.597,- Kč, holicí strojek v hodnotě 4.543,- Kč a 100,- EURO v hodnotě 3.243,50 Kč, vše v celkové hodnotě 57.541,50 Kč; fyzickým napadením způsobili R. H. kompletní tříštivou zlomeninu v oblasti nosní, očnicové a čichové kosti, mj. rozlámání spodiny obou očnic, vícečetné rozlámání horní čelisti oboustranně, rozsáhlé zlomeniny čichové kosti s krvácením do dutin čichové kosti, obou dutin horní čelisti a počínajícím krvácením i do dutin čelní kosti, otok a prokrvácení víček obou očí, průnik vzduchu pod víčka pravého oka a v oblasti pravé tváře, prokrvácení spojivky pravého oka v zevní části, otok nosu s krvácením a škrábance na levé tváři a krku s následnou hospitalizací a citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně do 24. 10. 2003, kdy mohl přijímat pouze tekutou stravu hadičkou, neboť mu byla provedena pevná mezičelistní fixace a znehybněna horní čelist Adamsovými závěsy; celková doba pracovní neschopnosti trvala až do 1. 11. 2003 včetně, avšak nadále trvá omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, a to ve sportovních aktivitách, a poškození zraku představuje trvalé následky úrazu. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 2 To 45/2005, odvolání stěžovatele zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 876/2006, odmítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat jeho námitkami, neboť je označil za námitky skutkové. Posouzení věci Nejvyšším soudem považuje za příliš restriktivní. Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu, která příliš restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu opakovaně kritizuje. Skutkový stav a právní posouzení totiž nelze striktně oddělovat, neboť každé skutkové zjištění má bezpochyby vliv na právní posouzení skutku. V posuzované věci se nabízely dvě varianty skutkového děje, totiž verze poškozeného, z níž nakonec rozhodnutí obecných soudů vyšlo, a verze stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy neměl prostor, aby svou verzi procesním způsobem prezentoval, neboť jím navrhované důkazy soudy odmítly provést. Z toho dovozuje, že své právo na obhajobu mohl vykonávat pouze v omezené míře. Konkrétní výhrady k rozsahu provedeného dokazování a hodnocení skutkového stavu stěžovatel uvedl v odvolání, na nějž odkazuje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a primárně svou argumentaci směřuje proti rozsahu jím zvoleného přezkumu. K jeho námitkám v rámci odůvodnění, které mají za cíl v podstatě zpochybnit hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Otázkou, zda v posuzované věci nedošlo v rámci důkazního řízení k excesu, který by zasahoval do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, se ve svém odůvodnění Nejvyšší soud zabýval a žádné vady v tomto smyslu v něm neshledal. Ústavní soud se s jeho závěry uvedenými na č.l. 6 usnesení ztotožňuje. V projednávané věci ani Ústavní soud při pohledu na celek řízení nezjistil skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou, a z jakých důvodů přisvědčil verzi poškozeného. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a k námitkám stěžovatele rozvedl úvahy soudu nalézacího. Nejvyšší soud se podrobně zabýval i námitkou neprovedení obhajobou navržených důkazů. Při svém přezkumu zjistil, že pokud nalézací soud důkazní návrh neakceptoval, řádně o jeho neprovedení rozhodl a tento postup následně odůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srov. nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály. Námitkám stěžovatele, že tímto postupem porušily jeho ústavně zaručená práva, tak nelze přisvědčit.

K námitkám stěžovatele týkajícím se přezkumu věci Nejvyšším soudem lze uvést, že čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantuje v trestních věcech toliko právo na odvolání. Podle uvedeného ustanovení:

"Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.

Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku."

Z Úmluvy ani z Listiny však nevyplývá právo na mimořádné opravné prostředky, jakým je i dovolání v trestních věcech. Je tedy zcela na úvaze zákonodárce, zda tento druh opravného prostředku zřídí a jaký bude rozsah přezkumu. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. III. ÚS 298/02, Sb.n.u. sv. 26, str. 381). To ostatně ve své judikatuře potvrdil i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Delcourt vs. Belgie ze dne 17.1.1970, stížnost č. 2689/65, www.echr.coe.int/echr), který opakovaně konstatoval, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy k vytváření kasačních soudů. Tentýž soud ovšem ve své judikatuře současně dodává, že pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv.

Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval s plným přezkumem napadených rozhodnutí. To však samozřejmě nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces (srov. II. ÚS 193/04, dostupné na www.judikatura.cz).

Podstatou námitek stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu je nesouhlas se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace a interpretace ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.

Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal a z nichž dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, se zabývaly restriktivním výkladem ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04, nález sp. zn. IV. ÚS 564/02, nález sp. zn. I. ÚS 180/03 a další). Závěry plynoucí z této judikatury Nejvyšší soud v posuzované věci respektoval. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věci věnoval náležitou pozornost a s obsahem dovolacích námitek stěžovatele se poměrně obsáhle vypořádal. Posuzovaná věc tudíž nespadá do okruhu případů, na něž dopadala výše uvedená judikatura Ústavního soudu. K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyšší soud není za těchto okolností povolán.

Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru